Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Vakoplšík létavý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Wikipedie:Jak číst taxoboxVakoplšík létavý
Vakoplšík létavý po větvi
Vakoplšík létavý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Podtřída vačnatci (Marsupialia)
Řád dvojitozubci (Diprotodontia)
Čeleď vakoplšíkovití (Acrobatidae)
Rod Acrobates
Binomické jméno
Acrobates pygmaeus
(Shaw, 1793)
Rozšíření vakoplšíka létavého (červeně)
Rozšíření vakoplšíka létavého (červeně)
Synonyma
  • Acrobates frontalis (De Vis, 1887)
  • Dromicia frontalis De Vis, 1887
  • Acrobates pulchellus Rothschild, 1892
  • Acrobatus pygmaeus (Shaw, 1794)
  • Didelphis pygmaea Shaw, 1794[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vakoplšík létavý, známý též jako myšovec trpasličí a vakomyš zakrslá (Acrobates pygmaeus), je vačnatecčeledi vakoplšíkovití (Acrobatidae) a monotypického rodu Acrobates. Vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Austrálii. Osídlil rovněž ostrov Fraser, přičemž může obývat řadu biotopů. Je nejmenším plachtícím savcem, dosahujícím délky 6,5 až 8 cm bez ocasu. Ocas měří 7 až 8 cm, na jeho boku rostou tuhé chlupy, kvůli kterým může připomínat ptačí pero. Speciálně utvářené špičky prstů umožňují šplh po svislých plochách. Mezi nohama má vakoplšík membránu na bocích porostlou dlouhými chlupy, jež umožňuje při roztažení plachtit až do vzdálenosti 20 m. Zbarvení je navrchu šedé, spodek těla je bílý.

Vakoplšíci žijí v jakýchkoli uzavřených prostorech, jež obývá běžně několik jedinců. Umí se dobře pohybovat ve stromoví, ale nedělá jim problém ani běhat v nižším terénu. Je to všežravý druh, živí se hmyzem, kartáčovitým jazýčkem vybírá z květů nektar a pyl, přičemž slouží jako opylovač. Dále se živí například houbami či ovocem. Rozmnožování probíhá od července do ledna v jižní části areálu výskytu, ve zbytku oblasti celoročně. Samice mají ročně většinou dva vrhy o třech až čtyřech mláďatech. Brzy po porodu prvního vrhu se znovu spáří, vývoj nových zárodků se však pozastaví a dokončí se až po odstavení prvního vrhu. Ve volné přírodě se druh dožívá asi 4 let.

Nebezpečí pro tento druh představuje především ztráta přirozeného prostředí a také šelmy, jako jsou kočky, které jej loví. Malé populace může rovněž ohrozit změna klimatu. Protože je však populace druhu velká a stabilní a vakoplšík létavý navíc obývá chráněné oblasti, Mezinárodní svaz ochrany přírody jej řadí mezi málo dotčené druhy.

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Vakoplšík létavý je jediným druhem rodu Acrobates.[3] Prvotně byl v roce 1945 zařazen mezi kuskusovité (Phalangeridae), avšak následně po dalších výzkumech v roce 1970 přeřazen do čeledi vakoplchovití (Burramyidae). Roku 1987 začaly být o jeho zařazení v čeledi pochybnosti; například zuby zástupců obou čeledí vykazovaly odlišnosti. Ve stejném roce byl proto přeřazen do čeledi vakoplšíkovití (Acrobatidae), kde se společně s posumovitými (Pseudocheiridae), medovcovitými (Tarsipedidae) a vakoveverkovitými (Petauridae) stal součástí nadčeledi Petauroidea. Následující výzkumy MT-ND2 z roku 2002 však prokázaly, že medovcovití a vakoplšíkovití nejsou blízce příbuzní, a bylo doporučeno oddělení obou čeledí.[3] Rod se vyvinul v Austrálii před půl milionem let v geologickém období pleistocénu, nejstarší záznamy pocházejí z doby před 292 (± 19) tisíci lety. Genetickou výbavu tvoří 2n = 14 chromozomů.[3]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Druh popsal George Shaw v roce 1793.[2] Odborné jméno Acrobates pygmaeus je složené z řeckého ἀκροβάτης, což znamená akrobat, a latinského pygmaeus, trpaslík.[4] Místní obyvatelé Austrálie druhu říkají například cubbie-cubbie, toan, tu-an-tu-an, turnung, tarrn-nin, gniin guutch či wanga,[3] českými synonymy jsou pak myšovec trpasličí a vakomyš zakrslá.[2]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Vakoplšík létavý je druhem australské oblasti.[5] Obývá východ a jihovýchod Austrálie od poloostrova Cape York na severu Queenslandu po jihoaustralský stát Victoria, přičemž v jižní části areálu není rozšíření tak hojné jako na severovýchodě. Lze ho najít také na ostrově Fraser, přiléhajícím k východoaustralskému probřeží.[6] I přes široký areál výskytu je obtížné vakoplšíka létavého spatřit či odchytit ve volné přírodě.[3] V některých oblastech žije společně s příbuzným druhem vakoplchem drobným (Cercartetus nanus).[3]

Vyskytuje se v řadě stanovišť, ale přednost dává převážně těm vlhkým. Obývá vesměs savany a lesy[5] (může žít jak v subtropických, tak mírných,[6] naopak nevyhledává lesy regenerované[7]). V osídlených oblastech se vyskytuje i na okrajích měst. Lze ho najít až do nadmořské výšky 1 200 m n. m.[6]

Popis[editovat | editovat zdroj]

 Vakoplšík létavý na ruce člověka
Vakoplšík létavý na ruce člověka

Vakoplšík létavý je nejmenším plachtícím savcem, vzhledem připomíná malou myš.[3] Bez ocasu dosahuje délky 6,5 až 8 cm. Jedinci váží 10 až 15 g;[7] přestože jsou si samec i samice hmotnostně velmi podobní, bývají samci o něco těžší.[5] Ocas je dlouhý asi jako tělo a měří 7 až 8 cm. Je zploštělý, hustě osrstěný, na konci lysý, což umožňuje částečný úchop.[7] Po jeho bocích rostou tuhé chlupy a ocas kvůli tomu může připomínat pero ptáka.[8] Končetinám chybí kostnatá čéška, špičky prstů jsou rozšířené a polštářkovité.[9] Společně s potními žlázami, jež vytvářejí potřebnou vlhkost, slouží jako přísavky a umožňují lezení po svislých plochách.[3] Rostou na nich drápky.[9] Mezi nohama mají vakoplšíci membránu tvořenou volnou kůží, kolem které rostou dlouhé chlupy, jež zvětšují její povrch, samotná membrána je menší než u jiných létajících vačnatců.[3] Membrána slouží jako kluzák a umožňuje vakoplšíkům plachtit ve vzduchu do vzdálenosti asi 20 m, přičemž ocas slouží k udržování směru.[8] V klidu je složena. Svaly v membráně jsou stavěny jinak než u ostatních plachtících savců, což je známka konvergentního vývoje.[7]

Celkový zubní vzorec u druhu je I 3/2, C 1/0, P 3/3, M 4/4 = 40,[3] dlouhý jazyk má tvar kartáčku a umožňuje vybírat potravu z květů.[9] Měří asi 10 mm a k dolní čelisti je připojen pouze svou zadní částí, což mu poskytuje mnohé možnosti pohybu.[10] Velké oči umožňují prostorové vidění v noci.[5] Mají černou barvu.[11] Uši jsou velké a zploštělé. Zevní zvukovod má před bubínkem drobný kostěný terčík, jenž vytváří zúžení poloměsíčitého tvaru, připomínající štěrbinový rezonátor. Toto anatomické uspořádání napomáhá při postupu zvukových vln k membráně vakoplšíkům slyšet některé vysoké či nízké frekvence. Výpočty ukázaly, že rezonanční frekvence odpovídající největší citlivosti ucha činí 57 kHz, zatímco k vrcholu útlumu dochází při frekvenci 78 kHz.[3]

Zbarvení těla je navrchu šedé, spodek je bílý.[12]

Chování[editovat | editovat zdroj]

barevná kresba dvou vakoplšíků, z nichž jeden sedí na větvi a druhý plachtí.
Kresba dvou vakoplšíků z roku 1793

O chování tohoto druhu nebylo získáno velké množství informací.[3] Vakoplšík létavý žije v jakýchkoli uzavřených prostorech, například stromových dutinách nebo ptačích hnízdech[5] ve výšce okolo 27 m,[3] ve kterých si staví kulovitá hnízda z rostlin.[5] Je to společenský druh; jedno hnízdo obývá obyčejně několik vakoplšíků (může jich však být i třicet[7]), na ploše jednoho kilometru čtverečního může žít í víc jak 50 vakoplšíků. Podle neověřených záznamů se na jednom stromě krmilo až čtyřicet jedinců, byl-li na něm dostatek potravy, a existuje také záznam z roku 1947 o stovce jedinců na jednom stromě, ten je ale pravděpodobně přehnaný.[3]

Vakoplšík létavý je noční živočich opouštějící hnízdo asi 55 minut po setmění, aby si našel potravu.[3] Umí se dobře a rychle pohybovat po stromech,[7] nedělá mu však problém běhat v nižším terénu.[3] Vakoplšíci spolu komunikují pomocí dotyků a pachů.[5] Dva mladí jedinci v zajetí ze studie Fanninga a Watkinse z roku 1980 navíc mezi sebou vydávali tři druhy zvuků. První byly zvuky „psss” proložené tikavými zvuky, druhé praskavé zvuky a třetí praskavé zvuky Pocházejí i záznamy o zvuku připomínající cvrlikání ptáků.[3]

V dobách nouze vakoplšíci krátkodobě upadají do několikadenního stavu strnulosti, ve kterém se jejich tělesná teplota sníží až o 2 °C.[5] Jsou při tom stočení do klubíčka s ušima přitisknutýma k hlavě a ocasem omotaným kolem těla.[3]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Vakoplšík létavý je všežravý druh, vyhledávající potravu převážně na blahovičníkových porostech. Živí se hmyzem, po němž pátrá pod kůrou i v listech[5] (například termity), svým kartáčovitým jazýčkem vybírá z květů nektar a pyl, jenž slouží jako zdroj bílkovin,[3] přičemž preferuje rody Angophora, Banksia, Corymbia a Eucalyptus.[3] Pyl nedokáže napoprvé strávit, proto nejprve musí projít jeho zažívací soustavou a vakoplšík pak zkonzumuje svůj trus.[13] Při sběru pylu a nektaru pomáhá opylovat některé rostliny.[7] Mimo to tvoří jeho potravu také semena rostlin, ovoce, houby, míza či sladká medovice.[7] Podle dostupnosti potravy patrně pravidelně mění stanoviště.[3]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Vakoplšík létavý je polygamní druh, samci se páří s více samicemi.[14] V době rozmnožování, které v jižní části areálu výskytu trvá od července do ledna a na zbytku oblasti výskytu celoročně,[7] se samcům zvětšuje hmotnost varlat a nadvarlat. Na rozdíl od vakoplchovitých patřících do rodu Cercartetus jsou vakoplšíci méně plodní,[3] ročně mají většinou dva vrhy o třech až čtyřech mláďatech;[6] více se jich rodí zřídka, protože samice má čtyři mléčné žlázy.[5] Porodní cesta se uzavírá za 3−4 dny. Brzy po porodu prvního vrhu se samice znovu spáří, vývoj nových zárodků se však pozastaví a znovu začne probíhat po odstavení prvního vrhu. Tento proces se nazývá embryonální diapauza.[7][15]

Samice mláďata nosí ve vaku, jenž se otevírá dopředu,[3] asi 65 dní,[16] přičemž s nimi dokáže i plachtit.[11][12] Po této době je nechává v hnízdě, případně si je naloží na záda a cestuje tak s nimi.[8] Mláďata rostou pomalu; oči se jim otevírají asi za 6 týdnů[3] a odstavena jsou asi po 100 dnech[16] (průměrně jedno z mláďat se odstavu obvykle nedožije).[5] Po této době 90 % mláďat opouští skupinu, přestože někteří v ní nadále mohou žít.[5] Dospělcům se začnou mláďata plně podobat asi v pěti měsících,[3] samice dosáhnou pohlavní dospělosti ve věku okolo 240 dnů, samci asi v 365 dnech. Ve volné přírodě se tento druh dožívá průměrně čtyř let, v zajetí je průměrná délka života větší a dosahuje až 7,2 let.[5]

Predátoři a parazité[editovat | editovat zdroj]

Mezi predátory lovící vakoplšíky patří například krajta diamantová (Morelia spilota), had Hoplocephalus stephensii, sovy či krkavec pralesní (Corvus tasmanicus). Loví je rovněž šelmy jako dingo (Canis dingo) či lišky (Vulpes vulpes).[3] Kočky mohou pozabíjet i celé kolonie těchto vačnatců.[7] Mezi parazity vakoplšíků se řadí blecha Acanthopsylla pavida, tři druhy blech z rodu Choristopsylla, savečka Pseudoparasitus annectans a čmelíkovec vakoplšíkový (Ornithonyssus acrobates).[3]

Vztah s lidmi[editovat | editovat zdroj]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mince na modrém podkladu
Jednocentová mince s vakoplšíkem létavým

Nebezpečí pro vakoplšíka létavého způsobuje ztráta přirozeného prostředí; protože se jedná o živočicha žijícího hlavně na stromech, může pro něj kácení lesů ze všech savců Austrálie představovat největší nebezpečí.[5] Kácením stromů všichni plachtící vačnatci Austrálie, včetně vakoplšíka létavého, přicházejí o vhodné dutiny k hnízdění. Některé oblasti jsou rovněž vypalovány. Další nebezpečí představují šelmy, jako jsou kočky, které loví všechny létající vačnatce Austrálie, včetně vakoplšíka létavého; a další nepůvodní druhy (majna obecná), jež zabírají vhodné hnízdní dutiny. Jiní jedinci umírají pod koly aut. Mimo to mohou být některé malé populace ohroženy změnou klimatu.[17]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Protože populace druhu je velká a stabilní a vakoplšík létavý navíc obývá chráněné oblasti, Mezinárodní svaz ochrany přírody jej řadí mezi málo dotčené druhy.[6] Pro zachování druhu je důležitá ochrana vhodných stanovišť a jejich spojování.[7] První zoologickou zahradou, která začala tento druh chovat v zajetí, byla Zoologická zahrada Taronga v australském Sydney. Roku 1999 byli někteří jedinci přemístěni do polské zoo v Poznani jako první v Evropě a jejich mláďata byla následně rozdělena mezi ostatní evropské zoologické zahrady.[18]

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

Vakoplšík létavý byl mezi lety 1966 až 1990 znázorněn na australské jednocentové minci vydané poprvé 14. února 1966. Jejím autorem se stal Stuart Devlin.[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN. 5. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2017-12-20]
  2. a b c vakoplšík létavý [online]. Biolib.cz [cit. 2016-10-26]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa HARRIS, Jamie M. Acrobates pygmaeus (Diprotodontia: Acrobatidae). Mammalian Species. 2015-07-01, roč. 47, čís. 920, s. 32–44. ISSN 0076-3519. DOI:10.1093/mspecies/sev003. (anglicky) 
  4. Acrobates – Animalia. metazoa.us [online]. [cit. 2016-11-21]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j k l m n SHIROFF, Adam. Acrobates pygmaeus (feathertail glider). Animal Diversity Web [online]. 1999 [cit. 2016-10-27]. Dostupné online. 
  6. a b c d e Acrobates pygmaeus (Feather-tailed Glider, Feathertail Glider, Pygmy Gliding Possum). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2016-10-27]. Dostupné online. 
  7. a b c d e f g h i j k l Feathertail glider videos, photos and facts - Acrobates pygmaeus. ARKive [online]. [cit. 2016-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c VERHOEF, Ester. Encyklopedie volně žijících zvířat. Překlad Rubben Pellar. 1. vyd. Čestlice: REBO, 2001. 320 s. ISBN 80-7234-213-4. Kapitola Savci, s. 192. 
  9. a b c BURNIE, David & kol. Zvíře. 2. vyd. Bánská Bystrica: Knižní klub, 2009. 623 s. ISBN 978-80-242-2595-1. S. 97. 
  10. JACKOWIAK, Hanna; GODYNICKI, Szymon. Light and Scanning Electron Microscopic Study on the Structure of the Lingual Papillae of the Feathertail Glider (Acrobates pygmeus, Burramyidae, Marsupialia). The Anatomical Record: Advances in Integrative Anatomy and Evolutionary Biology. 2007-11-01, roč. 290, čís. 11, s. 1355–1365. Dostupné online [cit. 2016-10-29]. ISSN 1932-8494. DOI:10.1002/ar.20606. (anglicky) 
  11. a b Podivuhodní savci Austrálie / Časopis Vesmír / 81, 456, 2002/8 / vesmir.cz. casopis.vesmir.cz [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné online. 
  12. a b BURNIE, David. Zvířata a ostatní živočichové. dotisk 1. vyd. Praha: Svojtka, 2011. 320 s. ISBN 978-80-256-0717-6. S. 233. 
  13. Feather-tail Glider - Acrobates pygmaeus - Overview - Encyclopedia of Life. Encyclopedia of Life [online]. [cit. 2016-10-29]. Dostupné online. 
  14. JACKSON, Stephen. Australian Mammals: Biology and Captive Management: Biology and Captive Management. [s.l.]: Csiro Publishing, 2007. 548 s. Dostupné online. ISBN 0643098585, ISBN 9780643098589. (anglicky) 
  15. WARD, S. J.; RENFREE, M. B. Reproduction in females of the feathertail glider Acrobates pygmaeus (Marsupialia). Journal of Zoology. 1988-10-01, roč. 216, čís. 2, s. 225–239. Dostupné online [cit. 2016-10-30]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.1988.tb02427.x. (anglicky) 
  16. a b WARD, SJ. Life-History of the Feathertail Glider, Acrobates-Pygmaeus (Acrobatidae, Marsupialia) in South-Eastern Australia. Australian Journal of Zoology. 1990-10-01, roč. 38, čís. 5. Dostupné online [cit. 2016-10-30]. ISSN 1446-5698. DOI:10.1071/ZO9900503. (anglicky) 
  17. Gliders [online]. brisbane.qld.gov.au, 20.10.2010 [cit. 2016-11-01]. Dostupné online. 
  18. Successful breeding of the world’s smallest gliders. Australian Geographic. Dostupné online [cit. 2016-11-01]. 
  19. HANDERSON. One Cent. www.ramint.gov.au [online]. 2016-01-08 [cit. 2016-10-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HARRIS, Jamie M. Acrobates pygmaeus (Diprotodontia: Acrobatidae). Mammalian Species. 2015-07-01, roč. 47, čís. 920, s. 32–44. ISSN 0076-3519. DOI:10.1093/mspecies/sev003. (anglicky) 
  • VERHOEF, Ester. Encyklopedie volně žijících zvířat. Překlad Rubben Pellar. 1. vyd. Čestlice: REBO, 2001. 320 s. ISBN 80-7234-213-4. Kapitola Savci, s. 192. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]