Všeobecné volby ve Spojeném království 1922

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Všeobecné volby ve Spojeném království 1922
StátSpojené královstvíSpojené království Spojené království
Druh volebvšeobecné
Volební termín15. listopadu 1922
Předchozí volby1918
Následující volby1923
Volební účast73,0 %
Výsledky
Celkem 615 poslanců v Dolní sněmovně
pro většinu třeba 308
Andrew Bonar Law John Robert Clynes
Andrew Bonar Law John Robert Clynes
volební lídr volební lídr
Konzervativní strana Labouristická strana
předchozí volby
379 mandátů (38,4%)
předchozí volby
57 mandátů (21,5%)
5 294 465 hlasů 4 076 665 hlasů
38,5 % 29,7 %
344 mandátů 142 mandátů
35 85
Herbert Henry Asquith David Lloyd George
Herbert Henry Asquith David Lloyd George
volební lídr volební lídr
Liberální strana Národně liberální strana
předchozí volby
36 mandátů (13,3%)
předchozí volby
127 mandátů (12,6%)
2 601 486 hlasů 1 355 366 hlasů
18,9 % 9,9 %
62 mandátů 53 mandátů
26 74
Výsledky voleb podle volebních obvodů
Výsledky voleb podle volebních obvodů
Složení  Dolní sněmovny po volbách
Složení  Dolní sněmovny po volbách
Premiér
Před volbamiAndrew Bonar Law,
Konzervativci
Po volbáchAndrew Bonar Law,
Konzervativci

Všeobecné volby ve Spojeném království 1922 se konaly 15. listopadu 1922 a potvrdily v úřadu nově nastoupivší konzervativní vládu. Do 19. října vládla koalice Konzervativní strany a liberálů Davida Lloyd George. Ta sice vyhrála všeobecné volby v roce 1918, postupně ale vyplouvaly na povrch rozpory mezi konzervativci a liberály; po korupčním skandálu ohledně udělování Řádu Britského impéria Konzervativní strana koalici opustila. Premiérem se stal její vůdce Andrew Bonar Law a jeho kabinet zůstal po obhájení většiny v listopadových volbách u moci.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Volby byly ovlivněny hlavně rozpadem Lloyd Georgeovy koalice necelý měsíc před volbami. Napětí ve vládě se stupňovalo již od roku 1918, kdy Konzervativní strana souhlasila s pokračováním válečného koaličního kabinetu, ač mohla po volbách 1918 vládnout sama. Pro mnoho konzervativců byl David Lloyd George nebezpečný radikál, pro jeho vysokou popularitu ho ale v úřadu ministerského předsedy podpořili.[1] Rivalita dosáhla vysoké úrovně během roku 1922, kdy značná část konzervativců začala se stavem, kdy zajišťovali vládní majoritu, ale neúměrně vysoký počet funkcí drželi liberálové, definitivně ztrácet trpělivost. Na podzim britské politické kruhy rozvířil korupční skandál týkající se udělování Řádu Britského impéria, za nějž byl Lloyd George politicky odpovědný.[2]

Ministr obchodu Stanley Baldwin

19. října se v londýnském Carlton Clubu sešlo širší vedení Konzervativní strany. Na schůzi vystoupil do té doby poměrně neznámý prezident Úřadu pro obchod Stanley Baldwin, který obvinil Lloyd George, že rozklížil Liberální stranu a pokud bude koalice trvat dál, rozklíží i Konzervativní stranu.[2] Jeho řeč slavila úspěch a přítomní odhlasovali odchod z koalice, přestože ho užší vedení strany v čele s Austenem Chamberlainem odmítalo. O tři dny později premiér rezignoval a novým byl jmenován Andrew Bonar Law, který sestavil první čistě konzervativní vládu od roku 1905. Přestože zastánci koalice vládu nepodporovali, šla strana do nových voleb, které byly vyhlášeny na 15. listopad téhož roku, jednotně. Tím se lišila od Liberální strany, jejíž formální vedení v čele s H. H. Asquithem Lloyd George nepodporovalo a od voleb 1918 byla oficiální strana s pouhými 36 poslanci v opozici. Lloyd George držel od předchozích voleb 127 koaličních liberálů, ti však po pádu koalice postrádali silnější společnou identitu a podpůrnou organizaci; v listopadových volbách kandidovali jako národní liberálové. Celkově se liberálové přiliš soustředili na vlastní spory, než aby byli schopni, ještě v britském volebním systému, dosáhnout úspěchu. Jako nová politická síla nastoupila Labouristická strana, která se vymanila z předválečné závislosti na Liberální straně a zatímco se obě dvě tradiční strany zmítaly v zákulisních sporech, snažila se vystupovat jako zástupce dělnické třídy; labouristům nahrávala změna volebního práva již před minulými volbami, která umožnila volit bez závislosti na majetku.[3]

Volby skončily poměrně jasným vítězstvím Konzervativní strany, jejíž většina se sice zmenšila, ale stále čítala 36 křesel. Úspěch zaznamenali labouristé, kteří získali třikrát více křesel než minule a skončili na druhém místě. Jejich voličská podpora byla o jedno procento větší než obou liberálních stran dohromady. Asquithova Liberální strana obsadila třetí místo s téměř dvaceti procenty hlasů a 62 poslanci, což představovalo znatelně lepší výsledek než roku 1918. Jasným poraženým se stala Lloyd Georgeova Národně liberální strana, která obhájila jen 53 křesel. Z jejích kandidátů byl poražen i Winston Churchill ve skotském obvodě Dundee. Více než jeden mandát obsadili nezávislí kandidáti, a to šest; z toho polovina se profilovala jako nezávislí konzervativci. V parlamentu poprvé zasedly ženy[p 1] - Margaret Wintringhamová za liberály a Nancy Astorová za konzervativce. Celkově volby poprvé nastínily formát, kterého se od té doby bude britská politika držet: konzervativci a labouristé jakožto dominantní strany, v závěsu následovaní liberály.[3]

Vláda Andrewa Bonara Lawa zůstala u moci jen do května 1923, kdy premiér rezignoval a na jeho místo nastoupil právě Stanley Baldwin, který se zasadil o pád koalice. Baldwinova vláda ale také neměla dlouhého trvání; kabinet na podzim 1923 vyhlásil nové volby v úmyslu získat od občanů mandát pro zavedení cel; v těch ztratil většinu. Plán zavést ochrannou celní bariéru ve výsledku stmelil Konzervativní i Liberální stranu; Baldwin si plánem získal věrnost Chamberlaina a jeho zastánců a naopak liberálové se sjednotili za obranou volného obchodu.[4][5]

Výsledky[editovat | editovat zdroj]

344 142 62 53 14
Konzervativci Labouristé Lib NL O
Strana Lídr Mandáty Hlasy
Počet v % +/- Počet v % 
Konzervativní strana  Andrew Bonar Law 344 55,9% 35 5 294 465 38,5%
Labouristická strana  John Robert Clynes 142 23,1% 85 4 076 665 29,7%
Liberální strana  Herbert Henry Asquith 62 10,1% 26 2 601 486 18,9%
Národně liberální strana  David Lloyd George 53 8,6% 74 1 355 366 9,9%
nezávislí konzervativci  - 3 0,5% 2 116 861 0,9%
nezávislí  - 3 0,5% 0 114 697     0,8%
Nacionalistická strana  Joseph Devlin 2 0,5% 5 45 027     0,3%
Komunistická strana  Albert Inkpin 1 0,2% 1 30 684     0,2%
Agrárníci  Harry German 0 0 21 510     0,2%
nezávislí labouristé  - 1 0,2% 1 18 419 0,1%
Konstitucionalisté  - 1 0,2% 1 16 662     0,1%
Scottish Prohibition  Edwin Scrymgeour 1 0,2% 1 16 289     0,1%
nezávislí liberálové  - 1 0,2% 0 13 197 0,1%
irští nacionalisté  Joseph Devlin 1 0,2% 0 12 614 0,1%
nezávislí unionisté  - 0 0 9 861 0,1%
nezávislí komunisté  - 0 0 4 027 0,0%
protiparlamentní komunisté  Guy Aldred 0 0 470 0,0%
celkem - 615 100% - 13 748 300 100%
Hlasy
Konzervativci
38,51 %
Labouristé
29,65 %
Liberálové
18,92 %
Národní liberálové
9,86 %
ostatní
3,06 %
Mandáty
Konzervativci
55,93 %
Labouristé
23,09 %
Liberálové
10,08 %
Národní liberálové
8,62 %
ostatní
2,28 %

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jedna žena byla zvolena již v roce 1918 za Sinn Féin, spolu s ostatními poslanci této strany se ale odmítla ujmout funkce poslankyně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WASSON, Ellis. Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek. Londýn: Blackwell Publishing Limited, 2010. ISBN 978-80-247-3267-1. Kapitola Válka, mír a válka: 1915-39, s. 291. 
  2. a b JOHNSON, Paul. Churchill. Londýn: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-87-9. S. 74. 
  3. a b BASTON, Lewis. Half a Government and no real Opposition – the general election of 1922 [online]. Conservative Home, 2016-07-08 [cit. 2020-10-07]. Dostupné online. (v angličtině) 
  4. The 1923 general election [online]. Liberal HISTORY. Dostupné online. (v angličtině) 
  5. Wasson, s. 293-294