Všeobecná mobilizace v roce 1938

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Všeobecná mobilizace 1938)
Skočit na: Navigace, Hledání
Mobilizace Československé armády 1938

Všeobecná mobilizace Československé republiky byla vyhlášena 23. září 1938 a v tento den vstoupila republika do branné pohotovosti.

Bezprostřední ohrožení Československa nacistickým Německem vedlo v roce 1938 k vyhlášení dvou mobilizací – částečné mobilizaci v květnu 1938 v důsledku květnové krize (vydané třetí vládou Milana Hodži) a všeobecné mobilizace v září 1938 (vydané Vládou obrany republiky Jana Syrového).

Opis vládní vyhlášky[editovat | editovat zdroj]

č.183/1938 Sb.z. a n. ze dne 23. září 1938, o vstupu státu do branné pohotovosti (mobilizace)

Vláda republiky Československé vyhlašuje podle §57. odst.1 a 3 zákona ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb.z. a n., o obraně státu, den 23. září 1938, jimž byla nařízena presidentem republiky podle §23. branného zákona mobilisace, za den vstupu státu Československého do branné pohotovosti.

Jan Syrový v.r.

Vládní vyhláška o vstupu státu do branné pohotovosti

Vývoj událostí[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa v roce 1918 byla zformována Československá armáda, která byla budována za pomoci Francouzské vojenské mise, která měla velký vliv na československý generální štáb. Po fázi konsolidace a silném přezbrojení ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla Československá armáda jednou z nejlépe vybavených armád v tehdejší Evropě.[1][2]

V době míru měla Československá armáda více než 200 000 vojáků v 17 pěších divizích a 4 rychlých divizích[p 1] a 50 000 záložníků. Od poloviny 30. let bylo budováno československé pohraniční opevnění na jehož stavbě se podíleli také poradci, kteří pracovali na výstavbě Maginotovy linie ve Francii. Na podzim roku 1938 bylo stavebně dokončeno až 263 objektů těžkého a asi 10 000 objektů lehkého opevnění a několik pevností.[3] Vedením výstavby opevnění byl pověřen Karel Husárek.[4]

V roce 1936 byl vypracován mobilizační plán, který stanovil svolání více než 972 tisíc vojáků, z nichž mělo být dislokováno 60 procent na Moravě, 25 procent v Čechách a 15 procent na Slovensku, převážně na hranicích s Německem, Rakouskem a Maďarskem, stejně jako s Polskem. Mezi nimi mělo být více než 192 000 vojáků německého a více než 61 000 vojáků maďarského původu; bylo plánováno, že budou umístěni na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, nikoli v příhraničních oblastech s Německem.[5][6]

Květen 1938[editovat | editovat zdroj]

Na jaře roku 1938, několik týdnů po anšlusu Rakouska, byla situace v příhraničních oblastech přiléhajících k Říši velmi napjatá, došlo k radikalizaci sudetských němců a jejich organizací. Vláda Milana Hodži byla prostřednictvím dvojitého agenta Paula Thümmela informována o přepracovaném plánu operace Fall Grün Adolfa Hitlera podle nějž mělo být Československo napadeno 21. srpna 1938. Tyto informace však byly považovány za málo věrohodné.

Britští zpravodajové a československé zpravodajské služby však v této době poskytovaly zprávy o koncentraci vojsk Wehrmachtu v Sasku a severovýchodním Bavorsku. Jednotky měly být součástí deseti divizí, které se zde shromažďovaly, jak uváděly agenturní zprávy z 18. a 19. května 1938. Pod vlivem těchto zpráv vláda na mimořádném zasedání večer 20. května 1938 rozhodla částečně mobilizovat ozbrojené síly. Následně byla vyhlášena ostraha hranic. Zároveň byla ministerstvem vnitra nařízena pohotovost praporů Stráže obrany státu (SOS). Družstva SOS, posílená o povolané vojenské zálohy, začala včetně objektů lehkého opevnění obsazovat pohraničí.[7] Povoláno bylo 180 000 vojáků v záloze na nedostatečně obsazené posty. Armáda se tak nakrátko zvětšila na 380 000 osob. Analýza francouzského generálního štábu například uváděla, že v Německu jde jen o přesuny jednotek do nových výcvikových prostorů u Grafenwöhru v Bavorsku a Königsbrücku v Sasku.[8][9]

Po částečné mobilizaci získala Sudetoněmecká strana (SdP), která mezitím dosáhla počtu 1,3 milionu členů, přibližně 90 procent hlasů německých voličů v komunálních volbách. Tisk v Československu prezentoval tuto částečnou mobilizaci jako triumf a porážku Německa.[10]

Po uklidnění situace byla 13. června ostraha hranic zrušena, jednotky SOS se začaly stahovat zpět a armádní záložníci byli propouštěni domů. To však mělo za následek další nárůst aktivity příslušníků sudetoněmeckého hnutí: ve velkém množství se z Německa do Československa pašovaly zbraně a propagandistický materiál a prováděla se výzvědná činnost. Pohraniční služba nebyla schopna tento nával zvládat, protože se tak dělo na území s velkou převahou sudetoněmeckého obyvatelstva, které z velké většiny tuto činnost vnímalo jako pomoc své „pravé vlasti” sudetským Němcům.

3. srpna zahájila svou činnost Runcimanova komise, která byla završením snahy Velké Británie a Francie o diplomatické řešení sudetoněmeckého problému. Komise byla do ČSR vyslána s úmyslem získat obecný přehled o krizové situaci.[11] Mise však počátkem září selhala.

Vyhlášení mobilizace[editovat | editovat zdroj]

Téměř celý český a slovenský národ už několik dní u rozhlasových přijímačů čekal na opatření k obraně vlasti.[zdroj?] Většina československého obyvatelstva přijala zprávu o opatřeních vlády k obraně republiky a o mobilizaci armády s uspokojením a nadšením.[zdroj?] Mobilizace proto proběhla rychle a úspěšně. Netrpělivě sledovali vysílání hlavně záložníci odvodních ročníků, kterých se měla očekávaná mobilizace týkat. Proto se první záložníci začali soustřeďovat u svých útvarů ihned po vyhlášení mobilizace.

Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.20 hodin. Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložníků.[zdroj?]

Mobilizace povolala 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů.

Struktura mobilizované armády[editovat | editovat zdroj]

  • I. armáda (11 divizí a 1 brigáda) – velitelství v Kutné Hoře
  • II. armáda (4 divize) – velitelství v Olomouci
  • III. armáda (7 divizí) – velitelství v Kremnici
  • IV. armáda (9 divizí) – velitelství v Brně
  • Ústřední záloha (9 divizí)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Složených z jedné jezdecké a jedné motorizované brigády.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mobilmachung in der Tschechoslowakei 1938 na německé Wikipedii.

  1. Květnová ostraha hranic a mobilizace v září 1938, in: Eduard Stehlík: Srdce armády (Generální štáb 1919–2009), AVIS, Praha 2009 (2. vyd.), ISBN 978-80-7278-515-5, s. 30 a 32. (online).
  2. Peter Duhan: Bojovat či nebojovat?, Bericht des Rundfunksenders Český rozhlas vom 29. September 2008, online auf: rozhlas.cz/...
  3. Pavel Šrámek: Čs. opevnění do roku '39, in: Armády, technika, militaria, Jg. 3, 12/2005, s. 70–72, cit. podle: Čs. opevnění do roku '39, online: armada.vojenstvi.cz/.../1.htm
  4. Jan Máče: Rok 1938: Přípravy na konflikt, in: atm (Armádní technický magazín) 9/2008, online: legacy.blisty.cz/...
  5. Oswald Kostrba-Skalicky: Bewaffnete Ohnmacht. Die tschechoslowakische Armee 1918–1938. In: Karl Bosl (Hrsg.): Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat. Oldenbourg, München 1979, ISBN 3-486-49181-4, s. 439–527, s. 520. online: vifaost.de/...
  6. Oswald Kostrba-Skalicky: Bewaffnete Ohnmacht. Die tschechoslowakische Armee 1918–1938. In: Karl Bosl (Hrsg.): Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat. Oldenbourg, München 1979, ISBN 3-486-49181-4, s. 439–527, s. 514. online: vifaost.de/...
  7. BENEŠ, Jaroslav. Stráž obrany státu 1936-1939. Mladá Boleslav: Československá obec legionářská - Jednota Mladá Boleslav a Ing. Jan Škoda-FORTprint, 2007. ISBN 978-80-86011-34-9. S. 126. [dále jen Beneš]. 
  8. Karel Straka: Částečná mobilizace v květnu 1938: od domněnek k faktům, příspěvek na portálu Vojenského historického ústavu Praha, online
  9. Jean-Baptiste Duroselle: La décadence (1932–1939), Imprimerie nationale, Paris 1979, S. 338; Klaus Hildebrand: Das Dritte Reich (= Oldenbourg Grundriss der Geschichte, Bd. 17). Oldenbourg, München 1991, s. 33.
  10. Jörg K. Hoensch: Geschichte der Tschechoslowakei, Stuttgart 1992, ISBN 3-17-011725-4, S. 83 ff.
  11. Heydecker, Leeb, str. 256

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]