Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Vřešťan pláštíkový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxVřešťan pláštíkový
alternativní popis obrázku chybí
Vřešťan pláštíkový
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Nadřád placentálové (Placentalia)
Řád primáti (Primates)
Podřád vyšší primáti (Haplorrhini)
Infrařád opice (Simiiformes)
Oddělení ploskonosí (Platyrrhini)
Čeleď chápanovití (Atelidae)
Rod vřešťan (Alouatta)
Binomické jméno
Alouatta palliata
(Gray, 1849)
Rozšíření vřešťana pláštíkového (modře)
Rozšíření vřešťana pláštíkového (modře)
Synonyma
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vřešťan pláštíkový (Alouatta palliata) je primátčeledi chápanovití (Atelidae) a rodu vřešťan (Alouatta) žijící v deštných lesích Střední a Jižní Ameriky. Druh popsal John Edward Gray roku 1849. Ve velkém množství se živí listím. Vzhledem k tomu, že jsou listy těžko stravitelné a dodají tělu pouze málo energie, vřešťani většinu dne tráví odpočinkem a spánkem. Teritorium si samci vymezují hlasitým křikem, který dovedou vydávat díky zvětšené jazylce, vynaloží tak málo energie. Tlupa vřešťanů může mít až čtyřicet jedinců, avšak obvykle je menší.

Přestože se jeho populace snižuje kvůli odlesňování, dovede se adaptovat lépe než jiné druhy, díky své schopnosti konzumovat většinu druhů listí a žít v omezeném prostoru. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) mu přidělil status málo dotčený.

Taxonomie a etymologie[editovat | editovat zdroj]

Vřešťan pláštíkový patří do čeledi chápanovití (Atelidae), zahrnující dvě podčeledi: chápany (Atelinae) a vřešťany (Alouattinae), kam se tento druh řadí do rodu vřešťan (Alouatta).[2][3] Binomické jméno zní Alouatta palliata; druhové jméno palliata odkazuje na plášť pallium na základě vnější podobnosti s jeho srstí, již má na bocích.[4]

Je uznáváno celkem 5 poddruhů:[5][6]

Poddruhy A. p. trabeata a A. p. coibensis bývají někdy klasifikovány zvlášť jako jediné subspecie vřešťana panamského (Alouatta coibensis).[7]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Vřešťan pláštíkový je zvířetem neotropické oblasti.[8] Je původním druhem Kolumbie, Kostariky, Ekvádoru, Guatemaly, Hondurasu, Mexika, Nikaraguy, Panamy a Peru.[7] V Hondurasu, Nikaragui, Kostarice a Panamě se vyskytuje na celém území, zatímco v Kolumbii a Ekvádoru žije v malém prostoru ohraničeném Tichým oceánem a pohořím Andy.[7] V Kolumbii ho lze navíc najít v malé oblasti u Karibského moře. V Guatemale obývají vřešťani pláštíkoví centrální část, jejich populace sahá až na jihovýchod Mexika k poloostrovu Yucatán.[7][9] K životu dávají přednost nížinným i horským deštným pralesům včetně regenerovaných lesních stanovišť[10] do výšky 2000 m n. m., přičemž preferují výšky nad 1300 m n. m.[9]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vřešťani pláštíkoví jsou poměrně velké a zavalité opice[9] s hmotností u samců 3,1−7,6 kg a 4,5−4,8 kg u samic. Průměrná hmotnost se může výrazně lišit mezi jedinci z různých oblastí,[11] dosahuje 3−9 kg.[10] Samci na délku měří 47−63 cm, samice o něco méně, 46−60 cm.[9] Ocas je dlouhý,[12] měří u samců 60−70 cm, u samic 55−66 cm.[9] Je na konci olysalý a vřešťani s ním mohou uchopovat předměty.[9] Srst je černá, většina opic má navíc dlouhou žlutou nebo hnědou srst, jež roste po stranách těla.[10] Obličej není ochlupený, má černé zbarvení[10] a rostou z něj „vousy“, jež jsou u samců delší než u samic.[9] Zbarvení je odlišuje od ostatních druhů vřešťanů, kterým se podobají.[13] Během dospívání samcům zbělá šourek.[14] Celkový zubní vzorec je I 2/2, C 1/1, 3/3 PM, M 3/3×2=36.[10] Mozek váží přibližně 50,1 g a je menší, než mají jiní drobnější zástupci primátů, například malpa kapucínská.[15] Potrava vřešťanů pláštíkových se skládá především z málo výživných rostlin, díky čemuž se u nich vyvinulo několik fyzických adaptací. Stoličky mají vyšší střihovou plochu, aby mohli snáze rozkousat listy.[16] Jejich slinné žlázy jsou velké a pomocí nich dovedou snáze rozložit listy, než doputují do střev.[9] Samci mají zvětšenou jazylku u hlasivek, jež zesiluje jejich volání a umožňuje komunikaci s jinými samci bez vynaložení velkého množství energie.[17] Vřešťani pláštíkoví mají na rozdíl od jiných opic Nového světa barevné vidění. Schopnost barevného vidění patrně souvisí s potravou, neboť jim umožňuje rozlišit mladé lístky, které mají načervenalé zbarvení.[18][19]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Denní režim[editovat | editovat zdroj]

Vřešťan pláštíkový na stromě

Vřešťan pláštíkový je denní živočich a život tráví na stromech.[14] Po stromech se pohybuje po čtyřech, přemosťováním z jedné větve na druhou nebo šplháním, přičemž styl pohybu ve větvích se liší podle pohlaví; samci většinou preferují velké výšky a delší skoky.[10] Jinak se jedná o poměrně neaktivní opici, která prospí celou noc a asi ¾ dne. Většina času je poté věnována krmení a na interakci mezi jednotlivými jedinci zbývají zhruba pouze 4 % času.[20] Při sběru potravy využívá svého olysalého ocasu, za který se může i zavěsit, avšak obvykle se zavěšuje za ocas a dvě končetiny.[21] Bylo zjištěno, že si vřešťani pláštíkoví pomatují cesty k obvyklým místům krmení nebo odpočinku a při cestě k nim využívají konkrétní orientační body.[22]

Hierarchie[editovat | editovat zdroj]

Vřešťani pláštíkoví obvykle žijí v tlupách o 10−20 členech,[9] v nichž jsou obvykle 1 až 3 samci a 5 až 10 samic, některé skupiny však mají více než 40 členů.[23][16] Poměr samic a samců je minimálně 4:1, jakmile klesne pod tuto úroveň, starší samci se mohou začít chovat agresivně k mladším, případně opustí tlupu.[10] Nejvyšší postavení mají samci a mladá zvířata, naopak starší členové tlupy jsou obvykle níže postaveni. Nadřazení jedinci mají přednost v krmení a dostávají právo první se pářit.[17] Většina mladých jedinců (79 % procent samců a 96 % samic[10]) opustí tlupu ještě před dosažením pohlavní dospělosti.[16]

Postavení ve společenském žebříčku také utužuje vzájemné probírání srsti, jež je u tohoto druhu časté,[24][25] avšak trvá pouze krátce.[26] Potyčky mezi jednotlivými jedinci viděli pozorovatelé pouze zřídka, avšak běžně k nim dochází a nejsou pozorovány především proto, že jsou krátké a tiché.[24]

Každá tlupa vřešťanů si zabírá teritorium o 10−60 ha.[16] Teritoria jednotlivých tlup se mohou překrývat,[17] pokud však na sebe tlupy narazí, obě skupiny se snaží vypudit tu druhou z území.[17] V průměru tlupa denně procestuje zhruba 750 m.[16]

Vřešťani pláštíkoví mají většinou nízkou interakci s jinými opicemi, může však nastat s malpou kapucínskou (Cebus capucinus). Jejich vzájemné kontakty mnohdy přerostou v agresi, přičemž agresorem je většinou malpa. Nicméně mláďata těchto dvou druhů si spolu někdy hrají. Občas dojde i k situaci, kdy se dospělé malpy a vřešťani pláštíkoví krmí na jednom stromě a přitom se patrně navzájem ignorují.[27]

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Záběr na hlavu volajícího vřešťana pláštíkového
Volající vřešťan pláštíkový

Samci vřešťanů pláštíkových si většinou při svítání, soumraku, ale i nebezpečí[10] značí teritorium řevem, který je hlasitý a nese se do vzdálenosti až několika km.[17] Jedno volání složené z hlasitého křiku a hekání trvá 4−5 s a několikrát se opakuje.[17] Zvuk zesiluje jazylka, již má tento druh 25× větší než jiné opice z čeledi Atelidae, a volat mohou i samice, avšak jejich řev je tišší než samců.[17] Křik umožňuje bezpečnou komunikaci mezi jedinci, aniž by riskovali fyzickou konfrontaci.[17] Kromě tohoto řevu mohou vřešťani vydávat další škálu různých zvuků,[28] které slouží k udržování sluchového kontaktu s ostatními členy tlupy.[29]

Mimo to u nich probíhá také neverbální komunikace, například skrz roztírání moči, které značí, že se nacházejí ve strastiplné situaci: mnou si pomočené končetiny, hruď nebo ocas.[28] Otíráním se o větve poté roztírají svůj pach.[14] Pohyby rty a jazyka lákají samičky samce.[28] Jestliže vřešťani třesou větvemi, projevují tím nejspíše radost.[28] Přítomnost člověka jim nevadí, pokud jsou však podrážděni, mohou na lidi z výšky močit nebo kálet; přestože jsou ve stromoví, dovedou mnohdy přesně zasáhnout cíl.[17]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Vřešťan pláštíkový preferuje především listy, které tvoří 50−75 % jeho rostlinného jídelníčku.[16][23] K jídlu si vybírá především mladé lístky, protože ty obsahují méně toxinů a naopak mají více živin než velké listy, navíc jsou snadněji stravitelné.[16][30] Pokud má možnost, konzumuje ve velké míře i ovoce, jehož množství v potravě může přesáhnout i objem listů.[16] Přednostně pojídá listy a plody fíkovníku (Ficus),[17] květy slouží hlavně jako potrava v období sucha.[16][17] Vodu dostává z potravy, v období dešťů pije z děr ve stromech[17] nebo bromélií.[28]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Mládě v kostarickém pralese

Vřešťani pláštíkoví jsou polygamní. Samci se páří s více samicemi najednou.[28] Většinou se rozmnožuje především alfa samec, avšak pokud je nepozorný, mnohdy se se samicemi spáří i samci nižšího postavení.[17] V některých tlupách však dostávají i podřazení jedinci pravidelně příležitost zplodit potomstvo.[16][31] Samice mají pravidelný estrální cyklus, jenž trvá asi 16,3 dní, a samici během něj zrůžoví genitálie.[10] Rozmnožování probíhá po celý rok a samice se obvykle spáří několikrát během estrálního cyklu.[10] Pohlavní akt začíná tím, že samice samci předvádí rytmické pohyby jazyka, které samec začne opakovat; poté samice zvedne zadek, což značí připravenost se spářit.[10][17][28][32] Samotný styk trvá 20 s − 1 min.[10] Po cca 186 dnech březosti samice porodí nejčastěji jednoho potomka.[10] První 2−3 týdny je mládě na matce závislé a pevně se jí drží za srst.[28] Zhruba 3 měsíce po porodu začnou matky své potomky od sebe odtrhávat, avšak stále je nosí do 4−5 měsíců.[28] V 10.−11. týdnu se mláďata vydávají na samostatné průzkumy a tráví velkou část času nezávisle na matce.[10] Odstav probíhá v roce a půl mláděte.[28] Pohlavní dospělosti samice dosahují po 36 měsících, samci po 42 měsících.[28] Do dosažení pohlavní dospělosti jim nesestoupí varlata; u ostatních vřešťanů tomu tak není.[26] V době, kdy se samice stará o mládě, nemá zájem se pářit. Když mládě přežije do odstavu (po 18. měsících), je samice schopna se znovu pářit.[16]

Pouze 30 % všech mláďat se dožije jednoho roku.[4] Nebezpečí pro mláďata představují jak predátoři (kočkovití, dravci)[17], tak noví alfa samci, kteří přijdou do tlupy; obvykle některá mláďata zabijí, aby samice přišly rychleji do říje a oni mohli založit vlastní potomstvo.[16] Průměrná délka života vřešťana pláštíkového ve volné přírodě je asi 25 let.[4][10]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Nejsou známy žádné významné hrozby pro tento druh, avšak je náchylný na ztrátu biotopu. V Kolumbii poddruh Alouatta palliata aequatorialis ohrožuje také lov.[5] Kriticky ohrožená je subspecie A. p. mexicana kvůli roztříštění stanoviště. Jejich populace jsou izolované a mohou vyhynout následkem přírodních katastrof nebo genetických problémům v důsledku úzkého příbuzenského křížení.[9] Nicméně vřešťani pláštíkoví snášejí ztrátu přirozeného prostředí lépe než jiné druhy, především díky svému životnímu stylu, při kterém vydají pouze málo energie, a schopnosti využívat dostupné zdroje potravy.[33] Vyskytují se také v řadě chráněných území a národních parcích, například v NP Machalilla (Ekvádor), NP Cerro Hoya (Panama), NP Rio Dulce (Guatemala), NP Corcovado nebo přírodní rezervaci Manglares Churute (Ekvádor).[5][34] Vzhledem k širokému rozšíření, málo hrozbám a výskytu v chráněných oblastech patří mezi málo dotčené druhy (LC).[5]

V přírodě patří mezi důležité roznašeče semen, která projdou zažívacím traktem opic neporušena a mohou vyklíčit.[17] Jejich trus je důležitým zdrojem potravy pro širokou škálu brouků.[9]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mantled howler na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. GROVES, Colin. Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. USA : Johns Hopkins University Press, 2005. ISBN ISBN 978-0-8018-8221-0. S. 149. (anglicky)  
  3. Chápanovití [online]. biolib.cz, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online.  
  4. a b c HENDERSON, C.. Field Guide to the Wildlife of Costa Rica. Texas : Univerzity Texas Press, 2000. ISBN 0-292-73459-X. S. 40-452. (anglicky)  
  5. a b c d Alouatta palliata [online]. Iucn Red List of Threatened Species, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Vřešťan pláštíkový [online]. biolib.cz, [cit. 2016-03-09]. Dostupné online.  
  7. a b c d RYLANDS, A.; GROVES, C.; MITTERMEIER, R. & kol.. Taxonomy and Distributions of Mesoamerican Primates. New York : Springer, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-387-25854-6. S. 47-55. (anglicky)  
  8. Alouatta palliata [online]. Encyklopedia of Life, [cit. 2016-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b c d e f g h i j k Mantled howler monkey (Alouatta palliata) [online]. Arkive.org, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c d e f g h i j k l m n o p SCHOVILLE, Sean. Alouatta palliata [online]. Animal Diversity Web, 2000, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. GLANDER, K.. Average Body Weight for Mantled Howling Monkeys (Alouatta palliata). New York : Springer, 2006. ISBN 978-0-387-25854-6. S. 247-259. (anglicky)  
  12. Singe hurleur à manteau [online]. animaux.org, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. GLANDER, Ken. Costa Rican Natural. Chicago : University of Chicago Press, 1983. S. 448-449. (anglicky)  
  14. a b c ROWE, N.. The Pictorial Guide to the Living Primates. East Hampton : Pogonia Press, 1996. ISBN 0-9648825-0-7. S. 109. (anglicky) [dále jen Rowe 1996]. 
  15. Rowe 1996, str. 95
  16. a b c d e f g h i j k l DI FIORE, A.; CAMPBELL, C.. The Atelines. New York : Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-517133-4. S. 155-177. (anglicky)  
  17. a b c d e f g h i j k l m n o p WAINWRIGHT, M.. The Natural History of Costa Rican. Miami : Zona Tropical, 2002. ISBN 0-9705678-1-2. S. 139-145. (anglicky)  
  18. DAWKINS, R.. The ancestor's tale: a pilgrimage to the dawn of evolution. Harcourt : Houghton Mifflin, 2004. ISBN 978-0-618-00583-3. S. 145-155. (anglicky)  
  19. STONER, K.; RIBA-HERNANDEZ, P.; LUCAS, P.. Comparative Use of Color Vision for Frugivory by Sympatric Species of Platyrrhines. American Journal of Primatology. 2005, s. 399-409. Dostupné online. DOI:10.1002/ajp.20195. (anglicky) 
  20. NOWAK, R.. Walker's Primates of the World. Baltimore : Johns Hopkins University Press, 1999. ISBN 0-8018-6251-5. S. 103-105. (anglicky)  
  21. KAVANGH, M.. A Complete Guide to Monkeys, Apes and Other. Londýn : Cape, 1983. ISBN 0-224-02168-0. S. 95-98. (anglicky)  
  22. GARBER, P.; JELINK, P.. Travel Patterns and Spatial Mapping. New York : Springer, 2006. ISBN 978-0-387-25854-6. S. 287-306. (anglicky)  
  23. a b REID, Fiona. A Field Guide to the Mammals of Central America and Southeast Mexico. New York : Oxford University Press, 1997. ISBN 0-19-506401-1. S. 178-183. (anglicky)  
  24. a b SUSSMAN, R.. Primate Ecology and Social Structure Volume 2: New World Monkeys. Boston : Pearson Publ, 2003. ISBN 0-536-74364-9. S. 142-146. (anglicky)  
  25. JONES, C.. Grooming in the Mantled Howler Monkey, Alouatta palliata (Gray). Primates. duben 1979, s. 289–292. DOI:10.1007/BF02373380. (anglicky) 
  26. a b KINZEY, W.. Allouata. New York : Aldine de Gruyter, 1997. ISBN 0-202-01186-0. S. 184. (anglicky)  
  27. ROSE, L.; PERRY, S.; PANGER, M., Jack K., Manson J., Gros-Louis J., a Mackinnin K Interspecific Interactions between Cebus capucinus and other Species: Data from Three Costa Rican Sites. International Journal of Primatology. srpen 2003, s. 780-785. DOI:10.1023/A:1024624721363. (anglicky) 
  28. a b c d e f g h i j k DEFLER, T.. Primates of Columbia. Bogotá : Conservation International, 2004. ISBN 1-881173-83-6. S. 370-384. (anglicky)  
  29. DA CUNHA, R. G. T; BYRNE, R.. The Use of Vocal Communication in Keeping the Spatial Cohesion of Groups: Intentionality and Specific Functions. Springer : [s.n.], 2009. ISBN 978-0-387-78704-6. S. 344-345. (anglicky)  
  30. GLANDER, K.. Poison in a Monkey's Garden of Eden. Upper Saddle River : Prentice Hall, 1977. ISBN 0-13-613845-4. S. 146-152. (anglicky)  
  31. DI FIORE, A.. Genetic Approaches to the Study of Dispersal and Kinship in New World Primates. Springer : [s.n.], 2009. ISBN 978-0-387-78704-6. S. 223-225. (anglicky)  
  32. YOUNG, O.. Tree-rubbing Behavior of a Solitary Male Howler Monkey. Primates. 1982, s. 303-306. DOI:10.1007/BF02381169. (anglicky) 
  33. GARBER, P.; ESTRADA, A.; PAVELKA, M.. Concluding Comments and Conservation Priorities. New York : Springer. ISBN 0-387-25854-X. S. 570-571. (anglicky)  
  34. HUTER, D.; ANDREW, L.. Watching Wildlife Central America. Footscray : Lonely Planet Publications, 2002. ISBN 1-86450-034-4. S. 97, 100, 102, 130. (anglicky)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DI FIORE, A.; CAMPBELL, C.. The Atelines. New York : Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-517133-4. S. 155-177. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]