Věra Kohnová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Věra Kohnová
Kámen zmizelé Věry Kohnové (3. 9. 2019)
Kámen zmizelé Věry Kohnové (3. 9. 2019)
Narození26. června 1929
Plzeň
Úmrtí1942 (ve věku 12–13 let)
Ghetto Izbica (Lublin)
BydlištěPlzeň
Povoláníživotopiskyně a spisovatelka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Věra Kohnová (26. června 1929 Plzeň, Československo1942, koncentrační tábor Izbica, Velkoněmecká říše)[1] byla židovská dívka deportovaná s rodinou nejprve v lednu 1942 z Plzně do koncentračního tábora Terezín a v březnu 1942 do koncentračního tábora Izbica. Věra Kohnová proslula svým deníčkem, který si psala od srpna 1941 do ledna 1942. Deník, ve kterém sledovala dětskýma očima poslední měsíce života židovských obyvatel Plzně, přestala psát jen několik dní před deportací do Terezína. Věra Kohnová je jednou z dětských obětí holokaustu. Kvůli svému věku a psaní deníku bývá přirovnávána k Anně Frankové.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Rodina Věry Kohnové[editovat | editovat zdroj]

Melanie Kohnová, Věrčina maminka, je jediná z rodiny, jejíž podobu s určitostí známe
Hrob Davida a Otýlie Langerových, Věrčiných prarodičů, na plzeňském židovském hřbitově
Hrob Věrčina strýce Viktora Kohna na židovském hřbitově v Neznášově.

Věra Kohnová se narodila 26. června 1929 v Plzni, v rodině Otakara Kohna (1889–1942),[2] úředníka plzeňské továrny na železné a kovové zboží Gustav Teller. Otakar Kohn pocházel z obchodnické rodiny žijící v Týně nad Vltavou. Do Plzně přišel v roce 1908 a roku 1913 se za ním přistěhoval i jeho mladší bratr Rudolf (1894–1942). Maminka Věry Kohnové se jmenovala Melanie. Melanie Langerová (1892–1942)[3] se narodila v Dobřívě u Rokycan, kde měl její otec David Langer, původně židovský učitel z Dolního Cetna u Mladé Boleslavi, obchod, trafiku a výčep. V roce 1912 se Melanie s rodiči přestěhovala do Plzně a koncem března 1923 se zde provdala za Otakara Kohna. Manželé Kohnovi měli dvě dcery. Prvorozená Hanka[4] se narodila v lednu 1924. Věrka byla tedy o pět let mladší než její sestra a několik dní před příchodem německých vojsk do Plzně oslavila své desáté narozeniny..

Hrob Marie a Jaromíra Kalivodových v Dobřívě u Rokycan

Vedle strýce Rudolfa Kohna[5] měly Hanka a Věra Kohnovy v Plzni také babičku Otýlii Langerovou, která zemřela v roce 1936. Dědečka Davida Langera, zaměstnance plzeňského velkoobchodu ovocem František Vojtěch & spol., již Věra nepoznala, protože zemřel v roce 1927. Společně s babičkou Otýlií je pohřben na židovském hřbitově v Plzni, na Rokycanské třídě. Před deportací do Terezína se rodina Kohnových navíc velmi přátelila s manžely Marií a Jaromírem Kalivodovými z Dobříva u Rokycan. Toto přátelství je opředeno tajemstvím, které se dosud nepodařilo rozuzlit. Marie Kalivodová (1912–1992) totiž byla o plných dvacet let mladší než Věrčina maminka Melanie a narodila se teprve v době, kdy již Melanie v Dobřívě nežila. Příčinu je nejspíš třeba hledat v záletech Věrčina dědečka Davida Langera, který byl pravděpodobně také otcem Marie Kalivodové. Marie Kalivodová a její manžel Jaromír Kalivoda byli nadšenými vlastenci, sokoly, sportovci a členy Jednoty bratrské. Přestože není jasné, od kdy udržovaly Melanie Kohnová a Marie Kalivodová přátelství, pomoc arijské rodiny Kalivodových byla pro židovskou rodinu Kohnových za nacistické okupace velmi důležitá.

Školačky Věra a Edita Kohnovy[editovat | editovat zdroj]

Razítko obecné školy pro dívky na dnešní Americké třídě v Plzni z válečných let

Nejbližší osobou v životě Věry Kohnové byla bezesporu její sestřenice Edita Kohnová,[6] které Věrka neřekla jinak než Eda. Edita se totiž narodila ve stejném roce jako Věra, v létě 1929, a byla po celý krátký život její věrnou a nerozlučnou družkou. Otcem Edity Kohnové byl strýc Rudolf Kohn, který se v roce 1927 oženil s dcerou bývalého rabína ve Štěnovicích u Plzně, Ellou Frankovou.[7] Věrčin strýc Rudolf Kohn pracoval jako obchodvedoucí u firmy Adler a synové v Plzeňské Riegrově ulici. Věra chodila společně se sestřenicí Editou do dívčí obecné školy na dnešní Americké třídě v Plzni (za války "Obecná škola, pro dívky v Plzni, třída Vítězství"), odkud to měla jen pár kroků k Editě domů, ale také k babičce Otýlii a k otci Otakarovi do práce. Obě děvčata chodila do stejné třídy a měla výborný prospěch. Byla proto předurčena k dalšímu studiu, ve kterém chtěla pokračovat po dokončení obecné školy v roce 1940. Zatímco Eda si vybrala dívčí reálku v plzeňské Veleslavínově ulici, Věra chtěla nastoupit na II. měšťanskou školu pro dívky na Doudlevecké třídě v Plzni. Plány jim překazilo rozhodnutí protektorátní vlády vyloučit židovské žáky z českých škol, které vstoupilo v platnost od počátku školního roku 1940/1941. Následující školní rok proto Věra s Edou navštěvovaly soukromé vyučování, při kterém probíraly látku gymnázia a měšťanské školy. Část jejich učitelů tvořili židovští absolventi středních škol nebo vysokoškoláci, kteří museli v listopadu 1939 studium ukončit kvůli uzavření českých vysokých škol. Role učitelů se ujali také mladí Židé, kteří již měli zkušenosti s vedením mládeže, například v rámci zakázaných junáckých oddílů.

Během soukromého vyučování byl Věrčiným třídním učitelem dvaadvacetiletý češtinář Pepík Šmolka.[8] Po skončení školního roku 1940/1941 měly Věra s Edou skládat zkoušky. Jako dárek k těmto zkouškám dostala Věra deníček, do kterého zaznamenávala zážitky z nedokončeného prvního pololetí roku 1941/1942. Věra v deníku mimoděk ukazuje, jak chaotické poměry tehdy ve vyučování panovaly a jak marným bojem tehdy byla všechna snaha židovských učitelů. Čas na výuku se stále krátil. Výuka probíhala v bytech samotných žáků. Protože byt Kohnových v Koperníkově ulici byl velký, setkávali se tu žáci častěji. Vedle Pepíka Šmolky učilo Věru a Edu Kohnovy několik dalších učitelů – zbožňovaný devatenáctiletý Arna Ehrlich, dvacetiletá Nely Adlerová,[9] stejně starý Ladislav Bondy,[10] vyučující kreslení, Karel Körper[11], Hanuš Adel[12] a paní Fischerová. 27. října 1941 přibyla slečna Marešová jako učitelka ručních prací.

Učiteli Arna Ehrlichovi bylo v roce 1941 devatenáct let. Tento čerstvý absolvent gymnázia měl již zkušenosti s vedením dětí. V minulosti totiž působil jako instruktor na prázdninových táborech. Byl milovníkem příběhů Jaroslava Foglara, historie a literatury. Považoval se za českého vlastence a v židovské víře nebyl nijak horlivý. Mnohem později, v roce 2012, vzpomínal na okamžiky, kdy se pro židovské děti s kolegy snažili organizovat výuku: "Protože Němci Židům zakázali chodit do školy, založila židovská obec kvůli výuce dětí své vlastní školy v domácnostech a bytech. Mysleli jsme si, že pokud se budou děti dále vzdělávat, budou se po skončení války moci vrátit do svých normálních škol. Představitelé židovské obce oslovili jak absolventy vysokých škol tak studenty vyšších ročníků středních škol, zda by se nechtěli stát učiteli. Předměty byly stejné jako na všech ostatních školách. Byl jsem jedním z oslovených. Svou práci, učení dětí, jsme dělali tak, jako by šlo o pravidelnou školní docházku, i když to nebylo oficiální."[13]

Učitelé se snažili u dětí zachoval pocit normálního života a organizovali pro ně, v rámci možností, různé volnočasové aktivity. V letních měsících, od července do září 1941, byla školní výuka spojená s výpravami na „rybník“. Jednalo se o jediné povolené koupaliště pro Židy v Plzni, dnešní Třemošenský rybník v Bolevci. Tomuto rybníku při výpadovce na Třemošnou se ještě po válce říkalo Židovák. Učitel Arna Ehrlich také na tyto okamžiky později vzpomínal: "I když Němci Židy odřízli od mnoha veřejných míst, na jedno místo jim chodit a jezdit dovolili – k rybníku nepříliš vzdálenému od centra Plzně. Tam mohli Židé jezdit a odpočívat od osmi hodin ráno do osmi hodin večer. Mimo tyto hodiny zavedli Němci zákaz vycházení. Rybník byl příjemné místo, avšak vyhrazené Židům, což znamenalo, že jsme sem nemohli brát naše (nežidovské) kamarády z předchozí školy. K rybníku chodili jen mladí lidé, protože pro Židy nefungovala veřejná doprava. Tím pádem tu byli jen ti, kteří mohli přijet na kole. Mí rodiče rybník nikdy neviděli..."[14]

Studentka Hanka Kohnová[editovat | editovat zdroj]

Starší sestra Věry Kohnové, Hanka, navštěvovala nejprve dívčí obecnou školu na Chodském náměstí v Plzni a ve školním roce 1935/1936 nastoupila do primy (1.C) Masarykova státního československého reálného gymnasia na Klatovské třídě v Plzni. Její velkou kamarádkou zde byla další židovská dívka, Hanka Löwyová,[15] dcera plzeňského obchodníka obuví. Hanka Kohnová byla studijní typ a měla až do tercie výborný prospěch. Dramatický podzim 1938 a nacistická okupace v březnu 1939 ji zastihly v kvartě. Nové poměry se nejprve podepsaly na prudkém zhoršení jejího prospěchu a vzápětí, v dubnu 1939, se rodiče rozhodli požádat o ukončení studia na gymnáziu. Zároveň s Hankou Kohnovou ukončila studium i její kamarádka Hanka Löwyová. O dalším učení Hanky Kohnové není nic známo, zatímco její kamarádka Hanka Löwyová se začala učit švadlenou. Nové prostředí nenáviděla, ale v koncentračním táboře jí nakonec řemeslo zachránilo život. Zemřela v USA počátkem roku 2017.

Trpký osud Hanuše Kohna[editovat | editovat zdroj]

V domácnosti Věrčiny sestřenice Edity Kohnové se objevil počátkem roku 1939 devítiletý chlapec jménem Hanuš Kohn,[16][17] žák třetí třídy obecné školy. Hanušovou matkou byla sestra Editiny maminky. I Kamila Franková byla dcerou bývalého štěnovického rabína Maxe Franka. V roce 1922 se v Plzni provdala, shodou okolností také za Rudolfa Kohna. Pocházel z Tachovska. Vypracoval se na majitele obchodu s prádlem a mohl si dovolit postavit v centru Plzně, Riegrově ulici, vlastní dům č. p. 208/5. Tato moderní stavba je dnes architektonickou památkou.[18] Rodina úspěšného obchodníka se do svého domu nastěhovala v létě roku 1931. Kamila s Rudolfem měli dva syny – Františka (*1922) a Hanuše (*1930). Zvrat v životě rodiny přišel v únoru 1938, kdy Editina teta Kamila Kohnová zemřela ve věku šestatřiceti let. Její manžel se o rok později, v únoru 1939, vystěhoval se svým starším synem Františkem do Palestiny. Doufal, že se bude moci pro mladšího Hanuše vrátit. 15. března 1939 ale obsadila naše země německá armáda a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Hanuš musel zůstat u svých příbuzných. Editina maminka Ella Kohnová se stala poručnicí svého synovce. Druhá polovina března 1939 znamenala pro rodiče malé Edity zoufalou snahu získat pro celou rodinu pas pro cestu do Palestiny. Přestože úřady proti návštěvě příbuzných v cizině nic nenamítaly, rodina nakonec svou žádost z neznámých důvodů stáhla. Hanuš – vrstevník obou děvčat – zůstal v Editině rodině až do jejího trpkého konce v roce 1942.

Život rodiny z Koperníkovy ulice[editovat | editovat zdroj]

Byt v plzeňské Koperníkově ulici 1146/43, kde Kohnovi bydleli od roku 1936, byl po vzniku Protektorátu Čechy a Morava shledán pro čtyřčlennou židovskou rodinu příliš velkým. Byl proto úředně vyměřen. Během roku 1941 byly do bytu sestěhovány ještě další dvě rodiny. Šlo o manžele Arnošta a Vilmu Steinerovy s dvacetiletým synem Františkem[19] a Rudolfa a Idu Stránských s patnáctiletým synem Jirkou[20]. Kohnovým postupně zbyly jen dva pokoje, zpola zaplněné nábytkem. Zatímco maminka byla ze změn nešťastná a nervózní, bezelstná Věra byla přímo nadšená a v uprázdněných pokojích před nastěhováním nových nájemníků metala kozelce.

Transport "S" do Terezína[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 18. – 26. ledna 1942 byla ve třech transportech, nazvaných "R", "S" a "T", deportována z Plzně do Terezína většina židovských obyvatel města a jeho okolí, tj. více než dva a půl tisíce lidí. Šlo o jedny z prvních transportů v protektorátě vůbec. O hrůze, kterou mezi židovským obyvatelstvem Plzně vyvolávaly transporty, výmluvně vypovídá židovská matrika zemřelých. Z z lednových zápisů je patrné, že v předvečer transportů spáchalo sebevraždu větší množství starších a nemocných lidí, kteří se deportace obávali. Jako prostředek dobrovolného odchodu ze života zvolili nejčastěji skok z okna, hypnotika, léky a plyn.

Není jisté, kdy přesně se Kohnovi naposledy setkali s Marií a Jaromírem Kalivodovými z Dobříva, Stalo se tak mezi 15. lednem, kdy Věra napsala poslední řádky do svého deníku, a 18. lednem, kdy se za její rodinou zavřely dveře plzeňské Sokolovny, ve které byli Kohnovi společně s tisícovkou dalších účastníků transportu "S" až do odjezdu z Plzně internováni. Jedna z věcí, kterou si Kohnovi při posledním setkání u manželů Kalivodových ukryli, byl Věrčin deníček. Krátce před tím než se začal v neděli 18. ledna sál plzeňské Sokolovny ve Štruncových sadech zaplňovat občany zařazenými do transportu "S", byl odsud vypraven první transport, "R". Tímto transportem odjely některé Věrčiny kamarádky, stejně jako učitel Arna Ehrlich. Ozbrojení vojáci svěřili dohled a zodpovědnost za pořádek ve vlaku skupině mladých mužů, Arna patřil mezi ně. Podle jeho vzpomínek při tomto transportu k žádnému narušení klidného průběhu cesty nedošlo.[21]

Mezi tím se pro rodinu Kohnovu a další tisícovku deportovaných plzeňská Sokolovna stala na více než čtyři dny nuceným domovem bez možnosti kontaktu s okolním světem. Pod dohledem českých četníků se shromáždění Židé tísnili na slamnících rozložených po podlaze tělocvičny. Přesto byla Sokolovna místem, kde mnozí měli poslední příležitost být v teple a umýt se teplou vodou. Zatímco v tělocvičně Sokolovny panoval neklid a nejistota, plzeňský denní tisk se radoval: "Na plzeňských ulicích je možno pozorovati nebývalý shon Židů, kteří, označení Davidovou hvězdou a příslušným pořadovým číslem, svážejí na saních a kárách příslušný majetek, který potřebují na cestu, ze které se, k nemalé radosti všech rozumných Čechů, již nikdy nevrátí... Pro židovskou drzost jest charakteristické, že někteří Židé dávají se odvézt na místo soustřeďování ve fiakrech, a tak v poslední chvíli ještě provokují."[22]

Ve čtvrtek 22. ledna byl transport "S", za silného mrazu klesajícího hluboko pod −20 °C, německými vojáky odveden na plzeňské nákladové nádraží, Ozbrojená stráž zde nahnala deportované do nevytopeného osobního vlaku. Vlak byl před odjezdem zadrátován a nebylo z něho úniku. Jediné, co mohlo Věru těšit, bylo, že jede společně se sestřenicí Editou a s většinou svých kamarádek a kamarádů, se kterými navštěvovala v posledním školním roce soukromé vyučování. Rodina Věry Kohnové odjížděla pod transportními čísly 516–519 a rodina její sestřenice Edity pod čísly 525–528. Věra měla číslo 519, Hanka 518, Edita 527 a Hanuš 528.[23] O průběhu transportu "S" se dochovala celá řada svědectví těch, kteří přežili, a lidí, kteří vystrašené účastníky transportu přijímali v Terezíně. Vedle Kohnových odjížděla tímto transportem také Hanka Löwyová s rodiči. Podle jejích pozdějších vzpomínek byly dlouhé hodiny, během kterých jel vlak z Plzně do Bohušovic nad Ohří, okamžiky nekonečné hrůzy. Němečtí vojáci procházeli za neustálého křiku vlakem a užívali si pocit neomezené moci.[24] Transportované psychicky a fyzicky týrali, hrubě je ponižovali a uráželi.[25] V každém kupé byl určen jeden muž nebo chlapec, který měl po příchodu německých vojáků povinnost hlásit v německém jazyce stav mužů, žen a dětí v daném kupé. Pokud nebylo hlášení podle představ vojáků, obdržel políček.[26] Podle jiných svědectví odvedli vojáci do přední části vlaku skupinu starších chlapců a mladých mužů. Bili je a nutili dělat nesmyslné cviky.[27]

Zatímco data příjezdů plzeňských transportů do Terezína jsou známá (18. leden, 22. leden a 26. leden), kolem data jejich vypravení z Plzně panují nejasnosti. Zatímco v současnosti se uvádějí jako dny odjezdu 18. leden, 22. leden a 26. leden, v minulosti byly zmiňovány 17. leden, 21. leden a 25. leden. Některé pamětnice – včetně Hanky Löwyové[28] – ve svých výpovědích přesvědčivě uvádějí, že cesta vlakem do Terezína probíhala přes noc, což u nich umocňovalo pocit hrůzy.[29] Podle jiných svědectví byl transport "S" na cestě dokonce více dní a horký čaj, který si lidé připravili do termosek, jim během cesty zamrzal.[30] Jiní pamětníci – mezi nimi i Arna Erban Ehrlich – ovšem uvádějí, že do Terezína dorazili stejný den, kdy byli vypraveni z Plzně.[31] Pátráni po skutečném datu odjezdu jednotlivých transportů neusnadňuje ani dobový tisk – plzeňský list Český deník přinesl 14. ledna 1942 zprávu, že první z transportů, "R", odjede již ve čtvrtek 15. ledna.[32] Stejné datum uvádí ve svém posledním zápise do deníku také Věra Kohnová.[33] V souvislosti s vypravením transportu "S", do kterého byla Věra s rodinou zařazena, jsou bezpečně známy pouze den příchodu na shromaždiště do Sokolovny, datum příjezdu do Terezína a také den, kdy byli všichni deportovaní policejně odhlášeni z Plzně. To se stalo ve středu 21. ledna 1942.[34]

Týdny strávené v Terezíně[editovat | editovat zdroj]

Poté, co 22. ledna, dorazil vlak do cílové železniční stanice v Bohušovicích nad Ohří, převzali vězně opět čeští četníci a odvedli je do Terezína. Člen vznikající židovské samosprávy Egon Redlich[35], který měl na starosti ubytování plzeňských transportů, sledoval přicházející maminky s dětmi a dospívající dívky z plzeňských transportů se soucitem. Uvědomoval si velkou změnu, která čekala mladé, hezké ženy, které donedávna žily ve vlastních bytech s koupelnami a veškerým pohodlím, a jež nyní, v mrazivý lednový den, přicházely do drsných a studených místností, v nichž některé z nich neměly ani vlastní postel, nanejvýš slamník. Do deníku si tehdy krátce poznamenal: „Přijel druhý plzeňský transport. Vyprávěli, že vojáci, kteří transport doprovázeli, procházeli v jednu chvíli vagóny, hanebně nadávali, mučili transportované a ukazovali jim kříže..."[36]

Terezín nebyl v době příchodu rodiny Kohnovy ještě ghettem. Šlo stále ještě o otevřené město, kde dosud žilo české civilní obyvatelstvo. Koncentrační tábor v kasárenských budovách byl v té době teprve budován a správa zde byla tvrdá. Ženy, dívky a malé děti byly odděleny od otců a starších chlapců. První skupina byla ubytována v Hamburských kasárnách, druhá skupina v kasárnách Sudetských. V Hamburských kasárnách byly pokoje vybaveny dvěma patrovými palandami. Do každého pokoje bylo umístěno od deseti do dvaceti žen s dětmi. Muži byli v Sudetských kasárnách ubytováni po pěti stech ve velkém sále,na matracích položených na podlaze. Nikdo nesměl opustit svou budovu, byl zakázán styk mezi muži a ženami, stejně jako jakékoliv kontakty s civilním obyvatelstvem ve městě. Vstup do jednotlivých kasárenských budov hlídali příslušníci místní židovské stráže, zodpovědní židovské Radě starších a komandatuře SS.[37] Za porušení zákazů následovaly tvrdé tresty a popravy. Například ve čtvrtek 26. února 1942 došlo k exekuci sedmi mladých mužů.[38] Hygienická a zdravotní situace byla zoufalá, stejně jako poměry na přeplněných ubikacích. První dny v táboře také doprovázely všudypřítomná zima a pocit hladu. Dětí se ihned ujali dva členové židovské samosprávy – zmíněný Čech Egon Redlich a bývalý německý emigrant Fredy Hirsch. Snažili se, aby i ve velkých mrazech mohli nejmenší trávit co nejvíce času na čerstvém vzduchu, zřídili pro ně první dětské domovy a zaměstnávali je hrami.

Dne 5. března 1942 bylo v Terezíně rozhodnuto o vypravení velkého transportu "Aa" na východ, do polské Izbice. Transportem měla ve středu 11. března mezi 1000 lidmi opustit terezínské ghetto i rodina Věry Kohnové. Seznam transportovaných byl zveřejněn v pátek 6. března. V průběhu 8. března byli všichni, kterých se věc dotýkala, vyrozuměni o zařazení do transportu. Kvůli cestě do Izbice se musely v Terezíně rozloučit rodiny Otakara a Rudolfa Kohnových. Rozloučily se také velké kamarádky, sestřenice Věra a Eda Kohnovy, které spolu žily od narození. Otakar, Melanie, Hanka a Věra dorazili do Izbice po dvou dnech cesty, 13. března 1942. Edita zůstala s rodiči a bratrancem Hanušem v Terezíně až do 25. dubna 1942, kdy byli deportováni transportem do Varšavy, kde zahynuli.

Koncentrační tábor Izbica[editovat | editovat zdroj]

Neexistuje žádná evidence o tom, jak bylo po příjezdu do Izbice s jednotlivými vězni z transportu „Aa“ naloženo. Je pouze známo, že sto padesát z deportovaných Židů bylo přijato za příslušníky nově vznikající židovské pořádkové policie v Izbici, tzv. Ordnungsdienstu. Hlavní moc v Izbici měli vojáci SS.[39] Tábor Izbica fungoval jako průchozí, přestupní stanice do neblaze proslulých vyhlazovacích táborů v okolí. Před válkou se většina obyvatel městečka Izbica hlásila k židovské víře. Část těchto lidí byla krátce před příchodem prvních transportů z Terezína postřílena nebo odeslána do vyhlazovacího tábora v Belzeću. Uprázdněné domy zaplnili vězni deportovaní z Protektorátu a Říše. Ve městě zůstalo také původní katolické obyvatelstvo.[40]

Každý z příchozích Čechů si z nádraží do města přinášel svůj majetek sbalený do jediného kufru. V Izbici byli dokonale odříznuti od okolního světa. V židovské čtvrti žili společně s těmi polskými Židy, kteří dosud nebyli odvezeni na smrt. Setkání českých a polských Židů představovalo pro obě strany kulturní šok. Zatímco lidé přicházející z Čech mluvili česky, polští židé používali jazyk jidiš. Domy po vysídlených obyvatelích Izbice byly staré a chatrné, byty měly často jen jednu místnost. V jedné místnosti mělo žít jedenáct lidí. Velkým problémem byly chybějící toalety. Čeští vězni si denně v Izbici hloubili provizorní latríny.[41]

Zvyklosti a oblečení českých a německých Židů byly pro ortodoxní a konzervativní polské Židy nepochopitelné. V podstatě je za Židy ani nepovažovali. Nacisté navíc napětí mezi oběma skupinami přiživovali tím, že vězňům ze zahraničí dali funkce v místní židovské samosprávě a z mladých Čechů navíc sestavili jednotku Ordnungsdienst, která měla udržovat pořádek v židovské čtvrti. Toto privilegované postavení vězňů ze zahraničí vyvolávalo u polských Židů nepřátelství. Zároveň existovalo vzájemné napětí mezi nově příchozím obyvatelstvem – českými a německými Židy. Nacistům se tak podařilo vytvořit v Izbici atmosféru, kdy zde všichni bojovali proti všem, a to s jediným cílem – přežít. Pro příchozí Čechy nebylo v Izbici jídlo a ani práce, která by umožnila na jídlo si vydělat. Češi měli zakázán jakýkoliv písemný styk s okolním světem. Každý musel odeslat svým příbuzným nebo známým pouze jediný korespondenční lístek, a to s předem stanoveným textem v německém jazyce: „Wir sind gesund und es geht uns gut. Innigsten Dank für die Postsendungen“. Také Melanie Kohnová napsala z Izbice svůj poslední lístek se vzpomínkou a díky Marii Kalivodové. Marie jí zaslala na zpáteční adresu povolený dvoukilogramový balíček s cukrem, solí a mákem, avšak odpověď již nikdy nedostala.[42]

Pro české vězně byl jedinou nadějí na přežití zakázaný černý trh. Místní Poláci brzy pochopili, že od příchozích vězňů mohou získat výměnou za jídlo spoustu zajímavých věcí. Mohli nabídnout především brambory, chléb a mléko. Češi nabízeli nejen peníze a šperky, ale také mýdlo, léky, kosmetiku, žiletky, hudební nástroje nebo prádlo. Prostřednictvím vzájemně výhodného obchodu se rozvinuly mezi příchozími Čechy a Poláky relativně přátelské vztahy. Také mezi dětmi obou národností vznikala kamarádství.[43] Naopak mezi Poláky a německými Židy se nepodařilo prolomit jazykovou bariéru, kvůli které nemohli tito vězni od Poláků očekávat stejnou pomoc, jakou dostávali Češi. Situace v Izbici byla přes dočasné výhody plynoucí z černého obchodu tragická. Všudypřítomný hlad denně zabil 20–30 lidí, především dětí, starých a nemocných. Na denním pořádku byly razie vojáků SS v židovských domech.[44]

Vyhlazovacími tábory, kam směřovaly transporty z Izbice, byly Belžec, Sobibór a Majdanek. Ve dnech 24. března a 10. dubna 1942 proběhly dva masivní transporty do Belžecu, kterými odjelo na okamžitou smrt 4200 vězňů. 19. října 1942 následoval transport pěti tisíc vězňů do Belžecu a do Sobibóru. Před transporty z Izbice, nazývanými „akce“, se zoufalí Židé snažili ukrývat. Byly na ně pořádány hony. Jeden z očitých svědků později popsal svůj hrůzný zážitek z rána 24. března 1942: „…Naše ospalé město bylo probuzeno výstřely. Shromažďování. Vystrašení Židé se rychle oblékali, běhali a ukrývali. Na kopcích obklopujících Izbicu se začaly objevovat siluety ozbrojených vojáků. Celá oblast byla obklíčena. Tlupy ukrajinských kolaborantů vtrhly do židovských domovů. Brali každého Žida, na kterého narazili – děti, staré lidi, ženy, a dokonce i mrzáky…“[45]

Koncem října a počátkem listopadu 1942 se osudy naprosté většiny Čechů transportovaných počátkem roku do Izbice uzavřely. Nejprve byla Němci pro Židy vyhlášena tzv. kontribuce. Nikdo si v daných podmínkách nedovedl představit, co si pod tímto pojmem představit. Vězni byli nahnáni na centrální náměstí, kde byly postaveny kádě. Do nich měli Židé vhodit všechny cennosti, které jim ještě zbyly – peníze, šperky a zlato. Měli slíbeno, že za tyto peníze pro ně budou v Lublinu postaveny domy, do nichž budou přestěhováni. Počátkem listopadu 1942 dorazilo do Izbice komando SS. Vězni dostali příkaz sbalit okamžitě věci k transportu. Na nádraží byly přistaveny vlaky. Velká skupina vězňů byla ale odvedena k místnímu židovskému hřbitovu, kde byly vyhloubeny masové hroby. Děti byly za velkého křiku a pláče odděleny od dospělých. Dlouhou dobu bylo pak ze hřbitova slyšet střelbu.[46] Zmíněný osud postihl jen část českých Židů internovaných v Izbici. Počátkem listopadu 1942 byly totiž vypraveny ještě transporty několika tisíc vězňů do vyhlazovacích táborů v Belžecu, Sobibóru a Majdanku. Z celkem 1001 deportovaných v březnu 1942 transportem "Aa" bylo zavražděno 993. Který z uvedených osudů potkal rodinu Kohnových, není možné zjistit. Jisté však je, že se po skončení války nikdo z nich domů nevrátil.

Osudy příbuzných z Týna nad Vltavou[editovat | editovat zdroj]

Podobně smutný osud potkal také Věrčina dědečka Mořice Kohna (1863–1942), žijícího v Týně nad Vltavou, a většinu sourozenců Věrčina otce. Otakar Kohn totiž pocházel z celkem šesti dětí. Kromě bratra Rudolfa měl sourozence Kamilu (1890–???), Josefa (1892–1942), Maxe (1896–1942) a Viktora (1897–1915). Dědeček Mořic Kohn byl společně se svými dvěma syny – Josefem a Maxem – 18. dubna 1942 z Českých Budějovic deportován do Terezína. Spolu s Maxem opouštěla domov také jeho manželka Marta a devítiletý syn Jirka. Josef a Max s rodinou byli již 27. dubna 1942 deportováni do Izbice. Všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře Majdanek.[47] Věrčin dědeček Mořic Kohn byl 15. října 1942 deportován z Terezína do Treblinky, kde také zahynul.[48] Kamila Kohnová se provdala za vrchního komisaře živnostenského inspektorátu v Liberci, Ing. Lea Vodičku. Tento rodák ze Svatkovic u Bernartic byl, stejně jako sourozenci Kohnovi, aktivně činný v českožidovském hnutí. V září 1942 byli Kamila a Leo deportováni z Prahy do Terezína. Zatímco Kamila se v Terezíně dočkala osvobození, Leo nastoupil v říjnu 1944 transport do Osvětimi. Během cesty zahynul. Na židovském hřbitově v Neznášově najdeme hrob jediného z šesti sourozenců – Viktora Kohna. Ten byl chovancem Zemského ústavu pro choromyslné v Opařanech a zemřel již v roce 1915 na Crohnovu nemoc. Na hřbitově v Neznášově najdeme také hroby Věrčina pradědečka Izáka Kohna a prababičky Marie. Z Týna nad Vltavou bylo roku 1942 deportováno celkem jedenáct židovských rodin, mezi nimi i rodina pozdějšího režiséra Alfréda Radoka.

Svědectví deníku[editovat | editovat zdroj]

Škola a volný čas[editovat | editovat zdroj]

Desky Věrčina deníčku

Deníček, který si dvanáctiletá Věra Kohnová psala od konce srpna 1941 do poloviny ledna 1942, podává výmluvné svědectvím o vrcholící diskriminaci Židů v Plzni. Devadesát stránek popsaných úhledným písmem je vázáno v kožených deskách. Desky jsou nadepsány pozlacenými písmeny: „Deník“. Věra se politikou nezabývala. Realitu brala tak trochu jako dobrodružství. Deníku svěřovala své každodenní pocity, řešila vztahy s kamarádkami, zajímavé kluky, hry a školu. Většinu času trávila mimo domov. Bohužel, v roce 1941 již měla Věra velice omezený prostor pro své bezstarostné hry. Počátkem školního roku 1941/1942 zmiňuje Věra v deníku společné výpravy se spolužáky na "rybník". Pokud to šlo, jezdila Věra na rybník na kole, protože byl z centra města poměrně z ruky. Na podzim 1941 ale již snaha vyplnit dětem zábavným způsobem volný čas ztroskotala, a nakonec se nedařilo organizovat ani vyučování.

Poslední dvoustránka deníku se slovy rozloučení

Místo váznoucí výuky trávily děti stále více času na rabinátě ve Smetanových sadech č. p. 80/5. Staly se nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září pomáhaly při distribuci židovských žlutých „odznaků“ a výrazně se podílely také při registraci místních Židů před transporty. Buď přímo po Plzni roznášely „lístky“ a na kolech je rozvážely do okolních vesnic, nebo pomáhaly při hlídání dětí na rabinátě. Mnohdy při tom samy hodně zlobily. Židé, které děti navštívily při roznášení lístků, se chovali různě – někteří je nevrle odbyli, jiní je v rámci možností bohatě pohostili.

Děti si i ve ztížených podmínkách dokázaly najít čas na zábavu. V hezkých dnech léta a podzimu 1941 si chodila Věra s kamarádkami a kamarády hrát na Hanákojc louku – volnou zelenou plochu mezi dnešními ulicemi Radčickou a Karlovarskou. Bývalo tu plno dětí, hrály si různé společenské hry, jezdily na kolech a běhaly. Chodily sem i dámy venčit své psy, a pokud na ně židovské děti narazily, škemraly, zda by se nemohly se psy proběhnout – Židé v té době již neměli dovoleno chovat domácí zvířata. Jindy, když nebylo počasí na velké výlety, brouzdala Věra s kamarádkami po centru Plzně a prohledávala průjezdy starých domů. Když nebylo možné kvůli počasí vystrčit nos z domu, zůstala Věra s děvčaty doma a hrály různé společenské hry. Například „foukandu“. Tu hráli tak, že se na stůl položil lehký míček a do toho každý foukal a snažil se dát gól. Jindy si vyráběli peníze pro hru „business“, tvořili různé loutky nebo hráli hru „monopoly“.

Věrčini kamarádi[editovat | editovat zdroj]

Věra zmiňuje ve svém deníčku jména třiceti kamarádů a kamarádek, se kterými v letech 1940–1941 navštěvovala soukromé vyučování. Nejblíže měla kromě sestřenice Edity Kohnové nejspíš k Ireně Welkerové,[49] Alici Epsteinové zvané Alis,[50][51] Evě Löwyové,[52] Aleně Šulcové,[53] Hance Löwidtové,[54] Jirkovi Brunnerovi[55] a Egonu Popperovi,[56] se kterými byla ve škole organizována v kroužku. Mezi kamarády je zmiňován i Hanuš Treichlinger.[57] Tento úplný sirotek byl o pět měsíců starší než Věra a naposledy žil v Sedláčkově ulici. Honzík se proslavil později v Terezíně jako flašinetář Brundibár ve stejnojmenné dětské opeře. Zahynul v Osvětimi na konci roku 1944. Zmínku zasluhují i další kamarádi a kamarádky Věry Kohnové, jmenovaní v deníku: Margit Becková (1928–1942),[58] Kurt Eckstein zvaný Eke (1928–1942),[59] Petr Gutfreund zvaný Bobík (1928–1943),[60][61] Rutka Gutmannová (1930–1944),[62] Lily Hausschildová (1929–1944),[63] Dolfi Immergut (1928–1942),[64] Honza Immergut (1930–1942),[65] Fréda Kohn (1929–1942),[66] Rita Koppelová (1929–1942),[67] Mia Lengsfeldová (1930–1942),[68] Eva Picková (1930–1942),[69] Honza Poláček (1923–1942),[70] Vláďa Polák (1922–1942),[71] Pepík Sabat (1927–1942),[72] Jindra Weiss (1927–1942),[73] Emil Zunterstein (1928–1942)[74] a Olga Zuntersteinová (1929–1942).[75]

Bližší informace o jednotlivých kamarádech a učitelích podávají odkazy v kapitole Reference. Ze všech jmenovaných je známa pouze podoba učitelů Josefa Šmolky a Hanuše Adela, podnájemníka Františka Steinera a kamarádů Kurta Ecksteina, Honzy Goldscheidera, Petra Gutfreunda, Dolfiho Immerguta, Honzy Immerguta, Honzy Poláčka, Egona Poppera a Hanuše Treichlingera. Věrku již na konci prázdnin 1941 viditelně zajímali kluci. Mezi její idoly patřili Harry Neugröschl (zvaný Harrýk)[76] a Honza Goldscheider.[77][78] Eda byla zakoukána – stejně jako všechna děvčata – do třídního učitele Pepíka Šmolky a z kluků se jí líbil hlavně Honza Goldscheider. Od konce září 1941 měla Věra nový objev – podnájemníka, patnáctiletého Jirku Stránského. Idolem některých děvčat byl již zmíněný učitel Arna Ehrlich.[79]

Z kamarádů jmenovaných v deníku přežila pouze Hanka Löwidtová, která dnes žije v Londýně. Z učitelů, které Věra jmenuje v deníku, přežil jen Arna Ehrlich, který zemřel roku 2014 v USA. Během návratu z koncentračních táborů se bývalá žačka Hanka Löwidtová a bývalý učitel Arna Ehrlich náhodou setkali v polských Katowicích. V dalších dnech si na cestě do vlasti byli vzájemnou oporou, dělili se o jednu matraci, na které společně spali, a o jídlo.[80]

Rodina a tradice[editovat | editovat zdroj]

Dům v plzeňské Koperníkově ulici č. 1146/43, kde od roku 1936 do roku 1942 bydlela rodina Věry Kohnové.

Nový podnájemník a kamarád Jirka Stránský byl jen o tři roky starší než Věrka. Se Steinerovými se paní Melanie Kohnová občas nepohodla, s rodinou Stránských si nejspíš rozuměla o něco více. Z deníku je patrné, že přestože se Kohnovi pravděpodobně počítali mezi sekularizované české Židy, byli věřící rodinou. Chodili do plzeňské synagogy a dodržovali židovské svátky. Věra říkala synagoze prostě „kostel“. Není jisté, zda ještě byla funkční Velká synagoga na Klatovské třídě, nebo zda Židé využívali pouze malou synagogu ve dvoře židovské obce ve Smetanových sadech. Ve Věrčině deníku je zaznamenáno, že 23. září 1941 byla rodina v synagoze při příležitosti oslavy svátku židovského nového roku Roš Ha-Šana a strýci Rudolfovi se zde udělalo nevolno. Některé židovské rodiny přijaly za své i vánoční svátky s vánočním stromkem. Mezi takové rodiny patřila například rodina Hanky Löwyové, spolužačky a kamarádky Věrčiny starší sestry Hanky Kohnové. Věra však ve svém deníku vánoční stromeček nezmiňuje. Víme pouze, že 25. prosince přišli za Věrou na návštěvu kamarádi a maminka je obdarovala kakaem a vánočkou. Na sklonku roku 1941 se v rodině židovské dívky sem tam odehrál nějaký malý zázrak. V době, kdy Židé byli bez uvedení důvodu vypovídáni ze zaměstnání a končili jako námezdní síly při odklízení sněhu, tatínek si stále držel práci soukromého úředníka ve firmě Gustav Teller.

V prosinci 1941 se v rodině odehrály dvě velké události – v první řadě dostala osmnáctiletá sestra Hanka povolení jezdit vlakem a byla zaměstnána v továrně v Horní Bříze. Dne 4. prosince si Věra do svého deníčku poznamenala další zážitek: „Dnes v půl 3 jsem šla s maminkou a s Hankou na svatbu mýho bratrance. Svatba byla v evangelickým kostele (bratranec je totiž pokřtěnej). Těšila jsem se, že bude ňáká hostina a ono nic.“ Svatba, kterou Věra popisuje, se odehrála v Korandově sboru Českobratrské církve evangelické na Anglickém nábřeží č. p. 2142/13 v Plzni. Ženichem, kterého Věra označuje za svého bratrance, byl bývalý plzeňský soudce JUDr. Josef Hoffe. Téměř šestatřicetiletý právník, který se ženil s šestadvacetiletou Marií Hermanovou ze Spáleného Poříčí, nebyl ve skutečnosti Věrčiným bratrancem – těmi byli jejich pradědečkové. Přestože se Josef i Marie nechali pokřtít a sňatek měli v českobratrském kostele, úřady neoklamali. Počátkem ledna 1942 byl jejich sňatek zveřejněn v pražských novinách „Jüdisches Nachrichtenblatt – Židovské listy“ a 18. ledna byli oba novomanželé deportováni prvním plzeňským transportem "R" do Terezína. 11. března 1942 se připojili v transportu Aa k rodině Věrky Kohnové a odjeli s nimi na smrt do polského ghetta Izbica.

Skautská stopa v deníku[editovat | editovat zdroj]

Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Věra, Edita nebo Hanka Kohnovy byly před německou okupací členkami nějakého spolku nebo organizace. Mnozí z těch, jejichž jména Věra Kohnová v deníku uvádí, byli ale významnými členy a činovníky plzeňských skautských oddílů. Zde si zaslouží zmínku především Věrčin učitel Hanuš Adel, bývalý majitel plzeňského obchodu se sportovní výbavou. Do příchodu nacistů byl vůdcem junáckého 8. oddílu Plzeň, ve kterém začínala svou skautskou dráhu celá řada židovských chlapců. Mezi ně patřil i Pepík Šmolka, Věrčin třídní učitel a před okupací významný činovník plzeňského 2. oddílu "Stopa" Plzeň. Vedle Josefa Šmolky byli významnými členy oddílu "Stopa" také František Steiner, jehož rodina se do bytu Kohnových přistěhovala ve druhé polovině roku 1941, nebo František Löwidt,[81] bratr Věrčiny kamarádky Hanky Löwidtové. Také Věrčin učitel Arna Ehrlich byl velmi ovlivněn skautskými myšlenkami. Uplatňoval je později v Terezíně, jako oblíbený vychovatel v pověstném chlapeckém domově L 417 (zvaném také "devítka"). Jeho svěřenci se na svém pokoji č. 9 snažili žít po vzoru Foglarových Hochů od Bobří řeky a ti, kteří přežili, pociťovali k Ehrlichovi do smrti vděk za záchranu. Za své zásluhy obdržel roku 1947 od prezidenta dr. Edvarda Beneše Československý válečný kříž 1939.[82] Arna Ehrlich byl původně studentem Masarykova státního československého reálného gymnasia v Plzni, kam chodila také Věrčina sestra Hanka Kohnová. Školu nemohl dokončit a odmaturoval proto dálkově na Židovském gymnáziu v Brně.[83] I další skauti židovského původu studovali na Masarykově reálném gymnáziu v Plzni. Například Karel Hebak, aktivní člen plzeňského 8. oddílu a oddílu "Stopa" byl spolužákem Hany Kohnové.[84]

Kněz Miroslav Matouš (*1921–2021) ve svém bytě v roce 2013

Před transportem do Terezína[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1942 se z Věrčina deníčku vytratila dětská bezstarostnost. O tom, že během několika týdnů pojedou všichni plzeňští Židé do Terezína, se dozvěděla na rabinátě na Tři krále, 6. ledna 1942. Poté chodila Věra stále častěji do Sokolovny, kde probíhaly registrace před transporty. Dozvěděla se, že v Sokolovně bude bydlet tři dny před transportem. Prvním transportem odjely 18. ledna 1942 dvě Věrčiny kamarádky – Alice Epsteinová, jež zemřela koncem jara 1942 v polském Lublinu, a Irena Welkerová, která zemřela v říjnu 1944 v Osvětimi. Věra je v úterý 13. ledna doprovodila k Sokolovně. Do deníčku si toho dne napsala:

"13. ledna. Ráno v 1/2 9 jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi. Emil mně dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně, Pomohla jsem nést jeden batoh. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím?"

Z deníku je najednou cítit smutek. Maminka i Hanka plakaly a na Věrku vše dolehlo. Ve středu 14. ledna si nechala Věra ostříhat vlasy. Mívala vlasy do půli zad, vzadu svázané dvěma stužkami. Téhož dne se nechala vyfotografovat pro známé a fotky si vyzvedla v pátek 16. ledna. Tato fotografie se nedochovala. Mezi tím, ve čtvrtek 15. ledna dopsala Věra do poslední stránky svůj deník. Nový již nezačala psát:

"15. ledna. Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit... Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu moc psát. Už jsme tu jenom zítra a pozítří, a pak, kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat. To jsem si, věru, nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!"[85]

Osudy deníku[editovat | editovat zdroj]

Marie Kalivodová ukrývala Věrčin deník po celý zbytek války a okupace. Protože nemohla mít vlastní děti, adoptovala v roce 1949 svou neteř Janičku. Právě Jana je první objevitelkou deníku Věry Kohnové. Když dospěla do věku, ve kterém kdysi byla pisatelka Věra, našla Jana v knihovně Marie Kalivodové záhadný deníček psaný neznámou dívkou. Starosti pisatelky byly Janě velmi blízké a sympatické. K deníku se proto ráda vracela. V dubnu 1968 přišel do Dobříva šestačtyřicetiletý kněz Jednoty bratrské Miroslav Matouš. Přestože bydlel v Praze a každý týden odsud dojížděl, pravidelně docházel do místních bratrských rodin. Marie Kalivodová k němu pojala velkou důvěru a svěřila mu deník, který před čtvrt stoletím dostala od nešťastné rodiny Kohnovy z plzeňské Koperníkovy ulice. Snad neměla zájem, aby deník nadále jitřil v rodině bolestné vzpomínky na minulost. V roce 2006 se Miroslav Matouš rozhodl za pomoci nakladatele Zdeňka Susy ze Středokluk deník publikovat.[86] Poté deníček odevzdal tam, kam dnes patří – do Židovského muzea v Praze. V úterý 3. září 2019 byly do chodníku před domem v plzeňské Koperníkově ulici, kde žila do roku 1941 rodina Věry Kohnové, zasazeny čtyři Kameny zmizelých, tzv. Stolpersteine. Každý z těchto kamenů je opatřen jménem jednoho člena rodiny Kohnových. První literární dílo inspirované příběhem Věry, jejího deníčku a rodiny vyšlo na podzim 2020. Jde o román Alžběta a Nina, knihu plzeňské spisovatelky a novinářky Jany Poncarové.[87]

Pamětní deska pro Věrku Kohnovou[editovat | editovat zdroj]

V roce 2021 dala spisovatelka Jana Poncarová podnět k výrobě a odhalení pamětní desky Věry Kohnové. Pietní místo bude zřízeno na domě v plzeňské Koperníkově ulici, kde rodina Kohnových žila. Autorem desky bude výtvarník Jan Wolfchen Vlček. V současné době je již hotov výtvarný návrh a probíhá finanční sbírka.[88] K odhalení pamětní desky dojde v lednu 2022 při příležitosti 80. výročí deportace židovských obyvatel z Plzně do Terezína.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Věra Kohnová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  2. Otakar Kohn. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  3. Melanie Kohnová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  4. Hana Kohnová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  5. Rudolf Kohn. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  6. Edita Kohnová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  7. Ella Kohnová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  8. Josef Šmolka. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  9. Nely Adlerová. www.holocasut.cz [online]. [cit. 2018-07-20]. Dostupné online. 
  10. Ladislav Bondy. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-20]. Dostupné online. 
  11. Karel Körper. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. 
  12. Hanuš Adel. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-12]. Dostupné online. 
  13. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. S. 22. (anglicky) 
  14. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. S. 22. (anglicky) 
  15. Oral History Interview with Hana Löwy-Weiner. EHRI Portal [online]. United States Holocaust Memorial Museum, 2008 [cit. 19.7.2018]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Hanuš Kohn. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  17. Honza Kohn, Plzen, Czechoslovakia. Pages of Testimonies: Photo Details [online]. Yad Vashem: The World Holocaust Remembrance Center [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Činžovní dům Rudolfa a Kamily Kohnových (1930). Plzeňský architektonický manuál [online]. 2016 [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  19. František Steiner. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-09]. Dostupné online. 
  20. Jiří Stránský. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-09]. Dostupné online. 
  21. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, Kalifornie, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. S. 38. (anglicky) 
  22. Židé se stěhují z Plzně: Během ledna tři transporty. Český deník. 1942-01-14, roč. 31, čís. 13, s. 3. 
  23. Databáze obětí. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné online. 
  24. Oral History Interview with Hana Löwy-Weiner. EHRI Portal [online]. United States Holocaust Memorial Museum, 2008 [cit. 2019-09-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Testimony of Eva Maria Rozvoda: Deportation from Plzeň to Theresienstadt in January 1942. Youtube.com [online]. Yad Vashem [cit. 2019-09-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Hana Camrdová - Jewish Survivor. iWitness: One Voice at a Time [online]. USC Shoah Foundation [cit. 2019-09-18]. Dostupné online. (česky) 
  27. Hana Newman - Jewish Survivor. iWitness: One Voice at a Time [online]. USC Shoah Foundation, 1998 [cit. 2019-09-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Oral history interview with Hana Lowy Weiner. EHRI Portal [online]. United States Holocaust Memorial Museum, 2008 [cit. 2019-09-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. Hana Newman - Jewish Survivor. iWitness: One Voice at a Time [online]. USC Shoah Foundation [cit. 2019-09-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Marie Jedlicka - Jewish Survivor. iWitness: One Voice at a Time [online]. USC Shoah Foundation [cit. 2019-09-28]. Dostupné online. (německy) 
  31. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, Kalifornie, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform ISBN 1466245964. S. 38. (anglicky) 
  32. Židé se stěhují z Plzně: Během ledna tři transporty. Český deník. 1942-01-14, roč. 31, čís. 13, s. 3. 
  33. KOHNOVÁ, Věra. Deník. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. ISBN 80-86057-40-2. S. 196–197. 
  34. Státní oblastní archiv v Plzni, Přihlášky k pobytu, ohlašovací lístky Plzeň, 1918–1941 – K (česky)
  35. Osobnosti: Egon Redlich (1916–1944). Památník Terezín [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. 
  36. REDLICH, Egon. Deník (volný český překlad). Webové stránky Židovského muzea v Praze [online]. Židovské muzeum v Praze [cit. 2019-09-17]. Dostupné online. 
  37. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. (anglicky) 
  38. REDLICH, Egon. Deník (volný český překlad). Webové stránky Židovského muzea v Praze [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné online. 
  39. HANTZ, Stanisław. Interview mit Halina Błaszczyk, geb. 1929. Bildungswerk [online]. 2003 [cit. 2019-09-29]. Dostupné online. (německy) 
  40. HANTZ, Stanisław. Bericht von Janina Kić, geb. 1926. Bildungswerk [online]. 2003 [cit. 2019-09-29]. Dostupné online. (německy) 
  41. HANTZ, Stanisław. Bericht von Janina Kić, geb. 1926. Bildungswerk [online]. 2003 [cit. 2019-09-30]. Dostupné online. (německy) 
  42. KOHNOVÁ, Věra. Deník. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. ISBN 80-86057-40-2. S. 4. 
  43. HANTZ, Stanisław. Bericht von Janina Kić, geb. 1926. Bildungswerk [online]. 2003 [cit. 2019-09-30]. Dostupné online. (německy) 
  44. KUWALEK, Robert. Krótkie życie na „Wschodzie”: Żydzi z terenu Rzeszy deportowani do dystryktu lubelskiego. www.academia.edu [online]. 2004 [cit. 2019-09-30]. Dostupné online. (polsky) 
  45. Ghettos: Izbica Ghetto. Holocaust Education & Archive Research Team [online]. 2007 [cit. 2019-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. HANTZ, Stanisław. Bericht von Janina Kić, geb. 1926. Bildungswerk [online]. [cit. 2019-09-29]. Dostupné online. (německy) 
  47. Historia-więźniowie. Majdanek – miejsce pamięci i muzeum [online]. Państwowe Muzeum na Majdanku [cit. 2018-08-24]. Dostupné online. (polsky) 
  48. Księga imion – Baza osób. Pamięć Treblinky [online]. Źydowski instytut historyczny [cit. 2018-08-24]. Dostupné online. (polsky) 
  49. Irena Welkerová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-09]. Dostupné online. 
  50. Alice Epsteinová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  51. Alice Epsteinova. The Central Database of Shoah Victims´ Names [online]. Yad Vashem: The World Holocaust Remembrance Center [cit. 2018-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Eva Löwyová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  53. Alena Šulcová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  54. Hana Newman - Jewish Survivor. iWitness: One Voice at a Time [online]. USC Shoah Foundation [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Jiří Brunner. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-20]. Dostupné online. 
  56. Egon Popper. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  57. Hanuš Treichlinger. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  58. Margita Becková. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  59. Kurt Eckstein. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  60. Herbert Gutfreund. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  61. Peter Gutfreund, Pilsen, Czechoslovakia. Pages of Testimonies: Photo Details [online]. Yad Vashem: The World Holocasut Remembrance Center [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Ruth Gutmannová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  63. Lily Hausschildová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  64. Adolf Immergut. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  65. Hanuš Immergut. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  66. Alfred Kohn. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  67. Rita Koppelová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  68. Miriam Lengsfeldová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  69. Eva Picková. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  70. Hanuš Poláček. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  71. Vladimír Polák. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  72. Josef Sabat. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  73. Gerd Jindřich Weiss. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  74. Emil Zunterstein. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  75. Olga Zuntersteinová. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  76. Harry Neugröschl. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  77. Hanuš Goldscheider. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  78. Hanus Goldscheider, Pilsen, Czechoslovakia (1928-1945). Pages of Testimonies: Photo Details [online]. Yad Vashem: The World Holocasut Remembrance Center [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. Arno Erban (Ehrlich). Geni [online]. MyHeritage Company, 2018 [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, Kalifornie, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. S. 85–91. (anglicky) 
  81. František Löwidt. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  82. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. S. 110. (anglicky) 
  83. RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arno. Hakl Makl: The Life of Arno Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. ISBN 1466245964. S. 11–12. (anglicky) 
  84. KRAUS, Jan. Charakteristika židovských členů plzeňského 2. skautského oddílu Stopa [nepublikovaný strojopis z osobní pozůstalosti Jana Krause v archivu ORJ Plzeň-město]. Plzeň, 1945. (česky)
  85. KOHNOVÁ, Věra. Deník. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. ISBN 8086057-402. S. 194–197. 
  86. KOHNOVÁ, Věra. Deník. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. 212 s. ISBN 80-86057-40-2. 
  87. PONCAROVÁ, Jana. Alžběta a Nina. Praha: Motto, 2020. 352 s. ISBN 978-80-267-1894-9. 
  88. Pamětní deska pro Věrku Kohnovou - plzeňskou Annu Frank. Hithit [online]. 2021-09-07 [cit. 2021-09-07]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOHNOVÁ, Věra. Deník. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. 212 s. ISBN 80-86057-40-2.
  • KRAUS, Jan. Charakteristika židovských členů plzeňského 2. skautského oddílu Stopa [nepublikovaný strojopis z osobní pozůstalosti Jana Krause v archivu ORJ Plzeň-město]. Plzeň, 1945.
  • MRÁZOVÁ, Klára. Dívka si psala deník jako Anna Franková. MF Dnes: Plzeňský kraj. 4. 9. 2019, s. 13.
  • POKORNÁ, Kamila. Věra Kohnová č. 519 [online]. Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara, ZČU Plzeň, 2016 [cit. 2018-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-06. 
  • PONCAROVÁ, Jana. Alžběta a Nina. Praha: Motto, 2020. 352 s. ISBN 978-80-267-1894-9.
  • RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arna. Hakl Makl: The Life of Arna Erban Before, During, and After the Holocaust. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. 190 s. ISBN 1466245964. (anglicky)
  • SANKOT, Jiří. Už jsme tu jenom zítra. Živá historie. Duben 2014, čís. 4, s. 35–41. Dostupné online. ISSN 1802-2278. 
  • SANKOT, Jiří. Příběh deníku Věry Kohnové. Moderní historie [online]. 6. 5. 2013 [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  • SANKOT, Jiří. Deník Věry Kohnové, české Anny Frankové. Moderní historie [online]. 12. 5. 2013 [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  • SUDOVÁ, Martina. Židovství na Vltavotýnsku. Týn nad Vltavou: Městské muzeum Týn nad Vltavou, 2003. 60 s. (česky)
  • Plzeňský historik Jiří Sankot: Dívka válku vnímala jako dobrodružství. Plzeňský deník [online]. 27. 1. 2014 [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]