Věž třetí internacionály

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Věž třetí internacionály
Maketa věže z roku 1919
Maketa věže z roku 1919
Základní informace
Sloh konstruktivismus
Architekt Vladimir Tatlin
Poloha
Adresa Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Věž (třetí) internacionály (též zvaná Monument Kominterny, Tatlinova věž) je nikdy nerealizovaný projekt sovětského architekta Vladimira Tatlina z počátku dvacátých let 20. století, který se stal jedním z nejznámějších děl konstruktivismu.

Konstruktivismus a Věž[editovat | editovat zdroj]

Významem a formou tento projekt představuje v podstatě manifest čistého konstruktivismu. Věž byla navržena jako monumentální odvážná konstrukce (například výška přes 400 metrů) mající působit dojmem radikální pokrokovosti a modernity. Podle Tatlina se mělo jednat o symbol a „nervové centrum“ (například sídlo tiskových agentur) celého revolučního světa.

Podobné, avšak méně monumentální stavby byly v SSSR v rámci konstruktivismu projektovány poměrně často (například Leninova tribuna, Šuchovova věž)

Realizovatelnost projektu[editovat | editovat zdroj]

Tento návrh byl v podstatě nerealizovatelný z následujících důvodů:

  • potřebné množství oceli nešlo zajistit v rámci ekonomických možností válkou zbídačené země,
  • Tatlinův projekt neřeší konstrukční detaily a ani se nezabývá stabilitou stavby,
  • podle pozdějších statických výpočtů by se stavba zřejmě zřítila.

Popis věže[editovat | editovat zdroj]

Tatlin nikdy nevytvořil podrobnou projektovou dokumentaci, ale jen několikametrové modely (jeden je umístěn v Muzeu moderního umění ve Stockholmu) a teoreticko-estetické zdůvodnění. Tato stavba z oceli a skla měla být tvořena výraznými mřížovitě prostoupenými spirálami, propletenými různými nosníky, tvořícími monumentální vnitřní prostor vyplněný různými zavěšenými platónskými tělesy, sloužícími jako administrativní budovy. Tyto budovy se měly různou rychlostí otáčet (jednou za rok, resp. měsíc, resp. den, resp. hodinu). Věž měla být rovněž uzpůsobena k gigantickým venkovním filmovým a zpravodajským projekcím.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Art and Literature under the Bolsheviks – The Crisis of Renewal, Brandon Taylor, Pluto Press, London 1991
  • Moderní architektura : kritické dějiny / Kenneth Frampton. Vyd. 1. Praha : Academia, 2004. 457 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]