Vývoj environmentální výchovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Na první pohled by se mohlo zdát, že environmentální výchova vznikla teprve nedávno[1] (coby jedno z průřezových témat RVP), a že je produktem vzrůstajících obav moderní společnosti o životní prostředí[2]. Opak je ale pravdou. Environmentální vzdělávání se vyvíjelo mnoho let a s prvky environmentální výchovy se můžeme setkat již v 18. století.

Počátky environmentální výchovy[editovat | editovat zdroj]

Zárodky myšlenek na ochranu přírody a vytváření pozitivního vztahu k přírodě můžeme objevit už od období romantismu v dílech některých filozofů, spisovatelů, vědců a pedagogů (např. Goethe, Rousseau, Humboldt, Haeckel, Froebel, Dewey a Montessori)[2]. Rané formy environmentální výchovy (přelom 18. – 19. století) se orientovaly na uvědomělou ochranu zajímavých přírodních jevů s důrazem na jejich krásu a vzácnost, nikoliv na jejich přírodovědnou hodnotu[3].

Vznik pojmu environmentální výchova[editovat | editovat zdroj]

Za zakladatele environmentální výchovy je pokládán skotský profesor biologie Patrick Geddes, který přikládal význam vzdělávání v přímém kontaktu s životním prostředím. První záznam použití pojmu environmentální výchova v Británii se datuje do roku 1965[2]. Od této doby se diskutovalo zejména o významu environmentální výchovy a náplni jejích cílů. Na První mezinárodní konferenci o environmentální výchově v Tbilisi v roce 1977 byly zformulovány hlavní cíle environmentální výchovy a tím bylo vytvořeno její specifické místo mezi ostatními vyučovacími předměty. Environmentální výchova měla být předmětem, jehož úkolem bude žákům předávat znalosti, formovat postoje a utvářet kompetence k jednání[4]. V České republice až do 90. let figuroval místo označení environmentální výchova pojem ekologická výchova[5]. Ekologická výchova byla chápána v širším kontextu ve smyslu environmentální výchovy.

Schéma environmentální výchovy

Dnešní podoba environmentální výchovy[editovat | editovat zdroj]

Vymezení environmentální výchovy procházelo dalšími úpravami, v rámci kterých byla environmentální výchova rozčleněna do tří základních oblastí[2]:

  1. výchova o životním prostředí, která zahrnuje základní znalosti o životním prostředí, porozumění životnímu prostředí a jeho komplexním vztahům
  2. výchova v životním prostředí, která užívá přírodu jako zdroj poznání, který umožňuje žákům získávat přímé zkušenosti z přírody a uvědomovat si její estetické hodnoty
  3. výchova pro životní prostředí, zdůrazňující etickou dimenzi, zahrnující hodnoty, postoje a pozitivní činnosti

Environmentální výchovu můžeme v nejširším pojetí chápat jako souhrnné označení pro komplex často značně se různících přístupů reagujících na problémy v hledání koexistence mezi lidskou společností a přírodou.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÚP (2013). Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP.
  2. a b c d Palmer, J. A. (2003). Environmental education in the 21st century : theory, practice, progress and promise. London: Routledge Falmer.
  3. Kunc, K. (1996). Environmentální vzdělání a výchova. (126 s.) Ostrava: VŠB-Technická univerzita.
  4. Činčera, J. (2007). Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido.
  5. Horká, H. (1996). Teorie a metoodika ekologické výchovy. Brno: Paido.
  6. Činčera, J. (2006). Trendy v environmentální výchově - intepretivistický a kritický proud. Envigogika. 1 (1) Dostupné z http://www.czp.cuni.cz/envigogika/index.php/cz/recenzovane-clanky/2006/20061/45-trendy-v-environmentalni-vychove-intepretivisticky-a-kriticky-proud