Výuka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Výuka na Kubě

Vyučování je pedagogický proces, v němž vystupují učitel, žák a obsah vzdělávání neboli učivo za účelem splnění výchovně vzdělávacích cílů. Probíhá za nějakých podmínek, kde subjekty vstupují do vzájemných vztahů. Učitel musí vycházet z obsahu vzdělání, ale přizpůsobit se také zpracování učiva tak, aby to bylo vhodné pro žáky. Žáci přijímají učivo a zpracují si ho v mozku do podoby, které rozumí v souvislosti s jejich osobní zkušenosti.

V didaktickém pojetí má tento pojem jiné vymezení. Didaktika vymezuje vyučování jako druh lidské činností, která spočívá v interakci učitele a žáků. Základem takové interakce je záměrné působení na žáky tak, aby u nich došlo k procesu učení. Synonymem pro tento výraz může být pojem výuka jakožto sociální systém, ve kterém jsou různé prvky v určité relaci a dochází k vlivu z vnějšku.

Výchovně vzdělávací cíle[editovat | editovat zdroj]

Cíle výuky jsou ideální představa toho, čeho je třeba procesem vyučování dosáhnout. Je to něco obecného, například jaké znalosti a dovednosti by měl žák mít po absolvování povinné školní docházky. Cíle se dělí na dlouhodobé a krátkodobě. Krátkodobé jsou konkrétnější, zatímco dlouhodobé jsou obecnější.

Druhy cílů, které jsou na sobě závislé:

  • cíle škol
  • cíle předmětu
  • cíle ročníků
  • cíle tematických celků
  • cíle témat
  • cíle vyučování

Vyučování v čase[editovat | editovat zdroj]

Pohledy na vyučování se v čase měnily. V průběhu dějin byla vytvořená spousta modelů a teorií, které nám objasňují, co je to vyučování. Průcha (2009b) uvádí, že například Jan Amos Komenský se ve svém díle Didaktika analytická vyjadřuje k vyučování jako k činnosti, které v žákovi budí snahu učit se hbitě, důkladně a s chutí. Dále pak J. F. Herbart vysvětluje podstatu vyučování na didaktickém trojúhelníku, jehož teorie je postavena na pojmech formální stupě poznávání a artikulace výuky. Další zajímavé vymezení pojmu vyučování definoval J. Dewey, který vidí vyučování jako učení se prostřednictvím jednání, zkušenosti a praxe. Ve 20 století došlo k velkému rozmachu teorií vyučování a mnoho z nich ovlivnil konstruktivismus.

Jak uvádí Průcha (2009b), vyučování vždy předpokládá určité rozdělení rolí učitele a žáka, avšak pojetí vyučování může být různé. Školní vyučování je specifickým typem jednání učitele, které se realizuje v pedagogických situacích – ty představují určitý časem ohraničený úsek. Tyto pedagogické situace učitel musí nejen zvládat, ale také je utvářet.

Fáze[editovat | editovat zdroj]

Vyučování je tedy tvořivým a dynamickým procesem, který má tři fáze:

  1. plánování výuky – do této fáze spadá učitelova příprava na výuku, učitel didakticky analyzuje učivo
  2. realizace výuky – tato fáze zahrnuje aktivity žáků a učitele ve výuce, ve které se používají různé metody výuky
  3. reflexe výuky – v této fázi jsou obsaženy myšlenkové aktivity učitele, cílem této fáze je zhodnotit výuku, která již prošla prvními dvěma fázemi a získat tak návod pro další tvoření výuky

Dělení výukových metod[editovat | editovat zdroj]

Hlavní rozdělení vyučovacích metod je rozdělení na tradiční a inovativní metody. Zormanová (2012) výukové metody dělí takto:

  • Tradiční výukové metody
    • metody slovní – monologické a dialogické
    • metody názorně demonstrační – předvádění a pozorování, práce s obrazem, instruktáž
    • metody dovednostně praktické
  • Inovativní výukové metody
    • metody diskusní
    • metody situační
    • metody inscenační
    • didaktická hra
    • metody heuristické, řešení problémů
    • individualizovaná forma
    • samostatná práce žáků
    • skupinová výuka
    • diferencované vyučování
    • projektová výuka
    • týmové vyučovaná
    • výuka dramatem
    • metody kritického myšlení

Dle výzkumu Tikalské (online)[zdroj?] dnešní žáci preferují metody, které je podporují v aktivitě a tvořivosti. Mezi jejich oblíbené metody patří didaktické hry a soutěže, dále pak také práce s PC, laboratorní experimenty a skupinová práce. Avšak používání internetu k snižuje výsledky žáků.[1]

Z výzkumu Tikalské (online)[zdroj?] vyplývá, že přestože žáci preferují spíše inovativní způsoby vyučování, učitelé používají spíše metody tradiční, jako je například metoda vyprávění, vysvětlování a názorná demonstrace. Dále používají také práci s učebnicí či samostatnou práci, které patří spíše k méně oblíbeným metodám ve skupině žáků.

Porovnání tradiční a inovativní výuky[editovat | editovat zdroj]

Faktory Tradiční výuka Inovativní výuka
čas potřebný na přípravu nízká náročnost vysoká náročnost
čas nutný na realizaci ve výuce nízká náročnost vysoká náročnost
rozvoj myšlení, tvořivosti, představivosti a fantazie ne ano
zvýšení zájmu o učivo ne ano
sebepoznání ne ano
změna vztahů ve třídě ne ano
prostor k vyjádření názoru žáka ne ano
rozvoj komunikačních dovedností ne ano
rozvoj kooperace ne ano
vhodnost nasazení při prezentaci náročné učební látky ano ne
vhodnost nasazení při upevňování učiva a procvičování učiva ano někdy ano

Upraveno dle Výukové metody v pedagogice (2012)

Jak uvádí Průcha (2009b), klíčovou součástí vyučování je učitelova práce s učivem. Když učitel má didaktické znalosti obsahu, je mu umožněno vybalancovat žákovo porozumění s ohledem na správnost didaktického ztvárnění obsahu vyučování.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://phys.org/news/2016-12-internet-class-tied-scores.html - Internet use in class tied to lower test scores: study

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOSTÁL, J. Učební pomůcky a zásada názornosti. Olomouc: Votobia, 2008. 40 s. ISBN 978-80-7220-310-9.
  • DOSTÁL, J. Výukové programy. Olomouc: UP, 2011. 67 s. ISBN 978-80-244-2782-9.
  • DOSTÁL, J. Internet druhé generace pro učitele. Olomouc: UP, 2011. 70 s. ISBN 978-80-244-2779-9.
  • PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 9788073676476.
  • PRŮCHA, Jan a Tomáš JANÍK. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 935 s. ISBN 9788073675462.
  • ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 155 s. ISBN 9788024741000.