Výchova bez poražených

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Výchova bez poražených je demokratický výchovný styl. Podstatou a hlavním rozdílem mezi klasickou výchovnou metodou je ten, že rodič pro dítě není autorita, nýbrž rovnocenný partner. Konflikty a problémy se řeší kompromisem, aby byly obě strany spokojené. Toho se dosáhne hlavními třemi metodami: aktivním nasloucháním, JÁ-sdělením a tzv. metodou III.

Zakladatelem téhle metody je Thomas Gordon, americký klinický psycholog, žák a později spolupracovník Carla Rogerse. Tuto metodu vyzkoušel na svých dětech a poté, co viděl výsledky, uspořádal v roce 1962 první kurz. Nyní jsou rozšířené po celém světě, včetně České republiky. Publikoval knihu Výchova bez poražených (Parent effectiveness training), později také Škola bez poražených (Teacher effectiveness training). Dává důraz na komunikaci a efektivní řešení problémů.

Autentický rodič[editovat | editovat zdroj]

Rodič by měl být dle Gordona autentický, tzn. měl by dávat najevo, co se mu líbí a co ne. Není nutné, aby se choval ve všech situacích stejně, neboť se poté nevyhne tomu, aby se před dítětem přetvařoval. To je nepřijatelné, protože dítě to vycítí a pak ví, že rodič k němu není upřímný. Taky je důležité, že rodič dá najevo opravdové pocity, dítě může své chování upravovat podle toho, jak na ně rodič reaguje.

Problémy dítěte a problémy rodiče[editovat | editovat zdroj]

Rodiče by se také měli naučit rozlišovat, kdy problémy náleží dítěti a kdy náleží rodiči. Pokud chyby náleží dítěti, mělo by je řešit dítě, pokud nepožádá o pomoc rodiče. Například pokud má těžký domácí úkol, mělo by se ho snažit vyřešit samo. Učí se tím schopnosti řešení problémů, zodpovědnosti a spoléhání samo na sebe. Navíc má díky tomu rodič střízlivější náhled na situaci a v případě požadavku na pomoc dokáže vyhovět lépe, než když bude do řešení problému zainteresovaný od začátku. Tyto problémy se řeší aktivním nasloucháním.

Pokud problém náleží rodiči, může se vyřešit konfrontací = tzv. JÁ-sdělením. Může to být situace, kdy se dítě loudá a rodič pospíchá.

Bezpodmínečné přijetí[editovat | editovat zdroj]

Je důležité, aby dítě cítilo, že je přijímáno bezpodmínečně. Za jakýkoliv podmínek, pro to, jaké je. Ne pro to, co dělá, co se mu povedlo/nepovedlo, jakou má náladu. Jednou z metod, jak to dokázat, je aktivní naslouchání.

Aktivní naslouchání[editovat | editovat zdroj]

Při aktivním naslouchání musí rodič chtít slyšet sdělení dítěte, pochopit a přijmout pocity dítěte, mít jeho důvěru a mít nadhled nad situaci, aby mu mohl pomoci, bude-li dítě radu či pomoc vyžadovat. V pozici rodiče se snažíme dítěti ukázat, že chápeme jeho trápení a vedeme je k tomu, aby si samo vysvětlilo své pocity a případně nalezlo řešení.

Gordon popsal 12 komunikačních bloků, které rodiče při komunikaci s dítětem používají. Všem by se rodič měl v ideálním případě vyhnout, neboť znesnadňují úspěšnou (efektivní) komunikaci s dítětem:

  1. Nařizování, přikazování, komandování
  2. Varování, napomínání, vyhrožování
  3. Nabádání, moralizování, domlouvání
  4. Udělování rad, předkládání návrhů a řešení
  5. Kázání, poučování, předkládání logických argumentů
  6. Posuzování, kritizování
  7. Chválení, souhlas
  8. Nadávání, výsměch, ponižování
  9. Výklad, analýza, diagnóza
  10. Konejšení, litování, utěšování, podporování
  11. Zjišťování, dotazování, vyslýchání
  12. Odsouvání tématu, rozptylování, zlehčování, rozveselování

JÁ-sdělení[editovat | editovat zdroj]

Další metodou je já-sdělení. Většinou rodiče mluví na děti v ty-sdělení. Pokud rodič dítěti řekne „Ty jsi ale otravný“, dítě si tuhle zprávu převezme jako „jsem špatný“, vztáhne si tu informaci na sebe. Děti ale pravděpodobněji změní své chování, pokud dostanou já-sdělení obsahující tři části:

A) popis nepřijatelného chování

B) popis pocitu rodiče

C) popis, jak konkrétně se nepřijatelné chování dítěte rodiče dotýká, tedy jaké má na rodiče účinky.

Pokud dítěti předložíme já-sdělení, pak dítě dostane přesný obraz toho, co se stalo – dítě se dozví nejen to, jaké chování je pro vás nepřijatelné, ale také, jaké pocity ve vás takové jednání vyvolalo a proč vám to chování způsobilo problémy.

Například

A) Když přijdeš domů později, než jsme se domluvili, B) mám o tebe strach, C) protože se bojím, že se ti něco stalo.

Důležité jsou tedy tři části: chování, pocit, účinek.

Metoda III[editovat | editovat zdroj]

V klasické výchově se používají Metody I a II. Metoda I spočívá v tom, že rodič vymyslí řešení problému/konfliktu a i v případě, že dítě nesouhlasí, ho rodič prosadí autoritativní silou. V metodě II vymyslí řešení dítě a postupně si řešení prosadí psychickým vydíráním rodiče. Metoda III by měla tyto problémy vyřešit. A to tak, že rodič a dítě spolu spolupracují jako rovnocenní partneři a hledají kompromis. Tohle řešení nemusí být nutně nejlepší, ale je přijatelné pro obě strany. Tato metoda je účinná zejména proto, že dítě se účastní na spoluvytváření řešení a má tak větší vnitřní motivaci k tomu společně dohodnuté věci splnit. Navíc se nebouří nařízení ze strany rodičů, učí se vymýšlet nová řešení odpovídající jeho potřebám. Rodiče a děti spolu méně soutěží. Méně nepřátelství znamená více lásky. Děti přijímají dobře tuhle metodu, protože se cítí jako "velké" a je jim příjemné, když cítí, že k nim mají rodiče důvěru a respekt.

Jak začít?[editovat | editovat zdroj]

Krok 1: Určit a popsat problém.

Krok 2: Vymyslet nejrůznější řešení problému.

Krok 3: Vymyšlená řešení posoudit.

Krok 4: Vybrat nejpřijatelnější řešení.

Krok 5: Vymyslet způsob, jak se dané řešení realizuje.

Krok 6: Následně vyhodnotit, zda řešení funguje.

Vhodné je, aby byl rodič vzorem - pro děti jsou vzorem neustále, vytvářejí vzor svými činy, více než slovy. Svými činy demonstrují své hodnoty a přesvědčení. Můžou své hodnoty předat tím, že se jimi budou řídit a žít v souladu s nimi.

Rodič může být poradcem - rodiče můžou sdílet své zkušenosti, znalosti a názory. Je ale důležité, aby své názory nevnucovali, ale navrhovali. Děti se samy mohou rozhodnout, jestli jich využijí, nebo odmítnou.

Někdy je také důležité přijmout věci tak, jak jsou a smířit se s tím, že se možná nikdy nezmění. A někdy je nutné, aby se změnil rodič, protože chyby můžou být i v rodičích, nejen v dětech. Může se stát, že změna postoje rodiče zlepší vztah mezi nim a dítětem.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GORDON, Thomas. Výchova bez poražených. 1. vyd. Olomouc: Malvern, 2012. 307 s. ISBN 978-80-87580-06-6.