Võrtsjärv
| Võrtsjärv | |
|---|---|
 Virecké jezero na mapě | |
| Poloha | |
| Světadíl | Evropa |
| Stát |  Estonsko |
| Kraje | Tartumaa, Valgamaa, Viljandimaa |
  | |
| Zeměpisné souřadnice | 58°16′ s. š., 26°2′ v. d. |
| Rozměry | |
| Rozloha | 270 km² |
| Délka | 34,8 km |
| Šířka | 14,8 km |
| Objem | 0,756 km³ |
| Povodí | 3380 km² |
| Max. hloubka | 6 m |
| Ostatní | |
| Typ | ledovcové jezero |
| Nadm. výška | 33,7 m n. m. |
| Přítok vody | Väike-Emajõgi, Õhnu jõgi, Tarvastu jõgi, Tänassilma jõgi, Ubesoo kanal, Nigula oja, Rõngu jõgi |
| Odtok vody | Emajõgi |
| Ostrovy | Tondisaar, Pähksaar, Ainsaar, Rättsaar, Heinasaar |
| Sídla | Vehendi, Valma, Jõesuu, Pikasilla, Vooremäe, Poldri |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Võrtsjärv (dříve též Virtsjärv, česky též Virecké jezero) je jezero ležící na hranici estonských krajů Viljandimaa a Tartumaa (a jižním cípem zasahující na území kraje Valgamaa). Rozloha jezera 270 km², což je činí po Čudském jezeře druhým největším estonským jezerem a zároveň největším jezerem, které leží celé na území Estonska. Jezero je dlouhé 34,8 km, široké 14,8 km, má průměrnou hloubku 2,8 m a maximální hloubku 6 m. Leží v nadmořské výšce 33,7 m.
Vznik a vývoj jezera[editovat | editovat zdroj]
Jezero začalo vznikat ústupem pevninského ledovce před 12 000 až 13 000 lety. Prvním zárodkem jezera bylo ledovcové jezero na místě dnešního jižního výběžku jezera, které bylo na jihovýchodě spojeno s dalšími vznikajícími jezery, k nimž patřili i předchůdci dnešního Pskovského a Čudského jezera.
Během dalšího ústupu ledovce se jezero spojilo se severně ležícím ledovcovým jezerem, vzniklým v okolí dnešní Põltsamaa, a pak s dalšími vodními plochami v rozsáhlé členité jezero, zaujímající velkou část dnešního středního Estonska.
Souběžně se vznikem ledovcového jezera, z něhož se později vyvinulo Baltské moře, se Virecké jezero postupně osamostatnilo. Jeho vodní režim však byl ještě zcela odlišný ode dnešního — jezero mělo široký přítok údolím dnešní Emy z Čudského jezera a odtoky jednak na sever a severozápad ledovcovými prohlubněmi do baltských zálivů, jednak na jih údolím dnešní Väike-Emajõgi do dalších jezer.
Přibližně před 8000 lety došlo vlivem postupného zvedání krajiny ke značnému omezení odtoků z jezera a ke změně jižního odtoku v přítok. Hladina jezera začala stoupat a jezero postupně obsáhlo krom své nynější rozlohy též severně ležící území až k dnešní Põltsamaa a východně ležící území až k údolí Elvy. Zvětšování jezera nakonec vedlo k obrácení někdejšího přítoku z Čudského jezera v odtok, z něhož vznikla dnešní Ema. Protože Čudské jezero získalo mohutný odtok vznikem Narva jõgi/Narvy, hladina Vireckého jezera začala klesat, až dosáhla stavu blízkého dnešnímu, a rovněž hranice jezera se přiblížila dnešní.
Charakter jezera[editovat | editovat zdroj]
Jezero má tvar kapky protažené k jihu, kde se nachází hlavní přítok jezera, Väike-Emajõgi. Na svou velikost je velmi mělké, dno má ploché, s výjimkou příkopové prohlubně táhnoucí se při východním okraji jezera, která však beztak dosahuje jen hloubky 6 m. Břehy jezera jsou nízké a málo členité — vytvářejí jen několik poloostrovů (Nooni nina, Soopa nurk, Saba nurk, Alapu nurk) a dva výraznější zálivy (Tarvastu laht, Vehendi laht). Na jezeře je několik ostrovů (Tondisaar, Pähksaar, Ainsaar, Rättsaar, Heinasaar aj.).
Vedle hlavního přítoku, Väike-Emajõgi, napájejí jezero řeky Õhne, Tarvastu, Tänassilma a několik desítek menších říček a potoků. Jediným odtokem je Suur-Emajõgi, vytékající z jezera na severovýchodě. Povodí má celkovou rozlohu 3380 km². Většina přitékající vody pochází z morénových vysočin Otepää a Sakala. Voda jezera je dosti kalná (průhlednost v průměru méně než 1 m), kromě jižního cípu, kde ji ředí vtékající Väike-Emajõgi (průhlednost až 2,5 m).
Střední hladina jezera dlouhodobě klesá. Podle zaznamenaných údajů byla nadmořská výška hladiny 35,05 m roku 1818, 34,74 m roku 1868, 34,35 m roku 1901. K jednorázovému poklesu o téměř 0,7 m došlo začátkem 20. století při prohloubení výtoku Emajõgi pro zaručení splavnosti. Od 70. let 20. století se proto objevují úvahy o umělém zvýšení hladiny jezera, avšak podobné plány mají též svá nebezpečí[1] a nebyly dosud uskutečňovány.
Roční výkyvy hladiny jezera mezi nejvyšším stavem (jarní povodně) a nejnižším stavem (září) činí přibližně 2 m. Vlivem plochého tvaru dna a břehů se výrazně projevují v posunech pobřežní linie. V době jarních povodní se navíc občas stává, že zvýšené přítoky řek Põltsamaa a Pedja do Emajõgi obrátí její horní tok, takže se tato na několik dní změní v přítok jezera.
Flóra a fauna[editovat | editovat zdroj]
V jezeře se vyskytuje nejméně 81 druhů mnohobuněčných rostlin. Přes mělkost jezera je rostlinstvem pokryto jen asi 15 % plochy jezera — většímu rozšíření zabraňují časté silné vlny. Nejrozšířenější vodní rostlinou je rákos obecný, který tvoří souvislý porost podél téměř celého pobřeží jezera. V ústích řek a v jižním cípu je běžný skřípinec jezerní, při jihozápadním pobřeží orobinec úzkolistý. Jezero je domovem několika vzácným a ohroženým druhů, z nichž nejvýznačnější je arktický relikt, rdest Potamogeton filiformis, který se vyskytuje při východním břehu.
Jezero je bohaté na bakterioplankton. Je zastoupeno velké množství druhů fytoplanktonu (nejvýraznější jsou sinice), řas bylo v jezeře nalezeno celkem 518 druhů a forem, mezi nimi vzácné Synedra berolinensis a navicula rotunda. Poměrně hojný je i zooplankton — 103 druhů, z nich některé vzácné.
Dno jezera obývá 425 druhů a forem živočichů, mezi nimi řada vzácných druhů bezobratlých, např. glaciální relikt lamprodrilus isoporus z třídy máloštětinatců. Ryb je v současnosti doloženo 36 druhů, z toho 21 v jezeře trvale žije i se v něm rozmnožuje; z nich nejvýznačnější jsou síh malý, koruška evropská, štika obecná, jelec jesen a plotice obecná. Původním druhem je zde i úhoř říční, který se ovšem od postavení Narevské přehrady nemůže do jezera dostávat přirozenou cestou a jeho populace se doplňuje umělým vysazováním. Podle archeologických nálezů rybích kostí v lidských sídlištích doby kamenné byli nejčastějším úlovkem okoun říční, losos obecný a sumec velký, z nichž pouze okoun se dnes v jezeře vyskytuje běžně, sumec jako zřídkavý host a losos vůbec. Ještě v 19. století byli v jezeře velmi běžní raci, ovšem na přelomu 20. století jejich populace téměř zmizela; dnes se vyskytují jen ojediněle.
Na jezeře bylo pozorováno 92 druhů ptáků. Nejběžnějším je racek chechtavý, jehož populace přesahuje 2000 párů; z dalších jsou nejvýznačnější potápka roháč, rybák černý, polák velký, kachna divoká, čírka modrá, rákosník proužkovaný, strnad rákosní. V posledních letech vznikla na ostrově Tondisaar kolonie dříve běžného a posléze téměř vyhubeného kormorána velkého.[2] Z dalších větších vodních živočichů je možno jmenovat ondatru, která se v posledních desítkách let vyskytuje zejména v jižní části jezera.
Význam pro člověka[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší stopy lidského osídlení oblasti kolem Vireckého jezera pocházejí ze 7. a 6. tisíciletí př. n. l. a nalézají se na pahorcích v okolí Kolga-Jaani, někdejších ostrovech v tehdy mnohem rozsáhlejším jezeře. Ve Valmě, poblíž usedlosti Saba, byly odkryty zbytky sídliště ze 2. poloviny 3. tisíciletí př. n. l.. Na východním břehu jezera bylo v okolí Sapi nalezeno vícero mohyl z 1. tisíciletí př. n. l., na Vooremäe linnamägi poblíž jižního cípu jezera se nacházejí zbytky hradiště z počátku 2. tisíciletí n. l.. Okolí jezera bylo pravděpodobně od nejstarších nálezů osídleno téměř nepřetržitě, a jezero spolu s přilehlými řekami sloužilo obyvatelům svých břehů jako zdroj potravy i jako dopravní spojnice — v letním období pro dopravu lodní, v zimním období pro přesuny pěšmo a na saních.
Využití jezera pro rybolov i pro lodní dopravu trvá dodnes. Ročně se z jezera vyloví kolem 250 t tyb, z nichž hospodářsky jsou nejvýznamnější cejn, štika a úhoř. Jezero je na většině své plochy splavné, a od prohloubení jezerního výtoku počátkem 20. století je spojeno se splavnou Emajõgi.
Od konce 19. století rostl také rekreační význam jezera. V letech po 2. světové válce se hlavním rekreačním střediskem stalo Vehendi na východním břehu jezera. Dalšími význačnými středisky rekreace a turistiky se v posledních letech staly Valma, Jõesuu, Pikasilla, Vooremäe a Poldri.
Od poloviny 19. století je jezero též objektem hydrobiologických a limnologických výzkumů (jako první se mu věnoval Karl Ernst von Baer). Komplexní hydrobiologický průzkum jezera byl proveden M. zur Mühlenem, G. Schneiderem a K. M. Levanderem v letech 1911-1913. Roku 1961 byla poblíž Vehendi založena první estonská limnologická stanice, dnešní Limnologické středisko Estonské přírodovědné univerzity.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ METSUR, Madis. Võrtsjärv, Emajõgi ja meie [online]. Eesti Loodus, 2006-09 [cit. 2007-12-29]. Dostupné online. (estonsky)
- ↑ LILLELEHT, Vilju. Tondi tagasitulek [online]. Eesti Loodus, 2004-01 [cit. 2007-12-29]. Dostupné online. (estonsky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MÄEMETS, Aare. Eesti NSV järved ja nende kaitse. Tallinn: Valgus, 1977. S. 208–210.
- VAREP, Endel; MAAVARA, Vambola. Eesti maastikud. Tallinn: Eesti Raamat, 1984. S. 120–126.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Võrtsjärv na Wikimedia Commons - Oficiální stránky (estonsky, anglicky)
- Limnologické středisko při Vireckém jezeře (estonsky, anglicky)
- Virecké jezero v elektronickém průvodci Eestigiid.ee (estonsky)
