Václav Riedlbauch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. Václav Riedlbauch
Václav Riedlbauch (2009)
Václav Riedlbauch (2009)
10. ministr kultury ČR
Ve funkci:
8. května 2009 – 13. července 2010
Předseda vládyJan Fischer
PředchůdceVáclav Jehlička
NástupceJiří Besser
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (bývalý člen)
Nestraník
v české vláděza ČSSD (2009–2010)
Narození1. dubna 1947
Dýšina
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí3. listopadu 2017 (ve věku 70 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
ChoťYvetta Koláčková
Alma materAMU v Praze
Profesehudební skladatel, pedagog, manažer
Oceněnístříbrná medaile Gloria Artis za přínos kultuře
Webová stránkaProfil na Úřadu vlády ČR
CommonsVáclav Riedlbauch
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Riedlbauch (1. dubna 1947 Dýšina[1] – 3. listopadu 2017 Praha[2]) byl český hudební skladatel, pedagog a manažer. V letech 2009–2010 zastával funkci ministra kultury ve Fischerově vládě.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Studia[editovat | editovat zdroj]

V letech 1962–1968 studoval hru na akordeon u dr. Josefa Smetany a skladbu u Zdeňka Hůly na Pražské konzervatoři. Poté pokračoval ve studiu kompozice na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Václava Dobiáše, u něhož absolvoval roku 1973. Účastnil se mistrovských skladatelských kurzů Accademia Chigiana v Sieně (Franco Donatoni) a v polské Toruni (Witold Lutosławski, Tomasz Sikorski).[3]

Manažer a ministr[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1987 byl uměleckým šéfem opery Národního divadla. Podle dobových dokumentů a pamětníků se v listopadových dnech jednoznačně postavil na stranu hroutící se komunistické moci. Vyhrožoval z titulu své funkce stávkujícím umělcům finančními postihy, vyhazovy i vězením.[4][5] Ještě v listopadu 1989 z divadla odešel.

Poté byl programovým ředitelem Paláce kultury (1990–1993), šéfproducentem a následně ředitelem hudebního vydavatelství Panton (1993–1996) a od 1. ledna 2001 generálním ředitelem České filharmonie. Na tomto postu ho po skončení funkčního období a neshodách s některými členy orchestru vystřídal v červenci 2009 Vladimír Darjanin.

V letech 1992–1997 byl členem výboru Ochranného svazu autorského;[6][7] v jeho orgánech působil i později, v roce 2007 byl členem rozúčtovací komise.[8]

V letech 2006–2009 z jeho iniciativy probíhal v Rudolfinu festival Pražské premiéry, nejvýznamnější český festival na poli soudobé vážné hudby po Sametové revoluci. Festival byl unikátní širokospektrou dramaturgií.[zdroj?] Významné též bylo jeho programové směřování na symfonickou hudbu. Většina světově významných skladatelů prezentovaných na festivalu byla v Praze prezentována vůbec poprvé. Pro festival též vznikla řada českých kompozic autorů všech generací.

V dubnu 2009 byl navržen do tzv. překlenovací vlády Jana Fischera jako ministr kultury. Dne 8. května 2009 ho prezident Václav Klaus jmenoval ministrem kultury.

K jeho důležitým krokům z pozice ministra patří převedení Galerie Rudolfinum pod Uměleckoprůmyslové muzeum v říjnu 2009, čímž vyřešil spor mezi vedoucím galerie Petrem Nedomou a generálním ředitelem České filharmonie (kam Galerie Rudolfinum spadala) Vladimírem Darjaninem. Převedl také Laternu magiku pod Národní divadlo a začal mluvit o možném odvolání šéfa Národní galerie Milana Knížáka. Z evropských i českých fondů získal peníze na opravu klášterů Teplá, Plasy a Velehrad či památkově chráněných vítkovických hutí. Na rozdíl od svého předchůdce Václava Jehličky značně podporoval živou kulturu.[9]

Pedagogická a umělecká činnost[editovat | editovat zdroj]

V letech 1971–2016 působil jako pedagog na katedře skladby Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, v letech 1990–2004 byl vedoucím katedry. Docentem byl jmenován roku 1985, profesorem roku 2000. Zároveň od roku 2010 přednášel Arts management na Vysoké škole ekonomické v Praze. Mezi lety 1970–1978 vyučoval skladbu a hudební teorii na Pražské konzervatoři.[10]

Za dobu svého dlouhého pedagogického působení vychoval řadu skladatelů z nichž řada se stala čelnými představiteli své generace. Byli mezi nimi např. Vlastislav Matoušek, Josef Marek, Jiří Bezděk, Adam Klemens, Jindra Nečasová Nardelli, Petr Wajsar, Martin Hybler, František Fiala, Marko Ivanović, Bohuslav Jelen, Jan Fila, Jaroslav Pelikán, Marie Sommerová-Holáňová, Pavel Trojan Jr., Petr Malásek a řada dalších.

Jeho absolventi studia Arts managementu se též již úspěšně zapojují do kulturního dění.

Jako člen Stálé komise Concertino Praga se řadu let podílel na přípravě této rozhlasové soutěže.

Od prosince 2006 do června 2009 působil ve správní radě obecně prospěšné společnosti České doteky hudby, pořádající tři festivaly a řadu dalších akcí.[11]

Dlouhodobě působil jako ředitel Nadace Bohuslava Martinů.

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Zemřel v Praze dne 3. listopadu 2017 po dlouhé těžké nemoci.[12] Byl pohřben do hrobu rodičů ve Strakonicích na hřbitově u sv. Václava. Hrob se nachází ve spodní části hřbitova téměř u spodní zdi.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl autorem 12 orchestrálních skladeb (Smrtelná ronda pro orchestr), varhanního koncertu, dalších komorních a vokálních skladeb včetně skladeb pro děti, pedagogické literatury. Jeho celovečerní balet Macbeth se na Nové scéně Národního divadla hrál od roku 1984 šest sezon.

Byl držitelem několika ocenění od institucí a mnoha z domácích soutěží; v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu Gustava Mahlera za vynikající výsledky v oboru hudby.

Výběr z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Katedrály – toccata pro varhany
  • Koncert-bitva (1973) – koncert pro varhany a orchestr
  • Macbeth - celovečerní balet uváděný v sezónách 1984-90 na Nové scéně ND[13].
  • Smrtelná ronda (1975) pro symfonický orchestr
  • 2 symfonie: č. 2. Symfonie s refrénem (1973)
  • Defilé (1978) pro varhany
  • Závěs (1982)
  • Novoroční meditace (1989) – pro trubku a varhany[10]
  • Cassandře (1990) - tři koncertantní fantazie pro flétnu a smyčce
  • Předehry ticha (2002) pro malý orchestr

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Dětství prožíval ve Strakonicích.[3] Rodiče Rudolf st. (1914–2003) a Veronika (1922–1984) měli šest dětí. Celkem tři z jeho sourozenců se stali profesionálními hudebníky; Jan Riedlbauch (* 1948) je flétnista, básník a profesor Pražské konzervatoře, Josef (1950–2022) houslista (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK) Rudolf Riedlbauch (1944–2023) byl malíř a výtvarný pedagog. Sestry Anna (*1945) a Marie (* 1957) se profesionálnímu umění nevěnovaly. Jeho neteře Veronika Riedlbauchová a Tereza Riedlbauchová jsou básnířkami, neteř Monika Riedlbauchová je redaktorka radia Proglas.

Václav Riedlbauch byl dvakrát ženatý. První manželka Gabriela je varhanice, druhou manželkou byla muzikoložka Yvetta Koláčková. S první ženou měl dvě dcery.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2010-cr/jan-fischer/prof--vaclav-riedlbauch-75047/
  2. ↑ https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zemrel-sef-opery-narodniho-divadla-ceske-filharmonie-a-exmin/r~e3b6307ec08011e7b0960025900fea04/
  3. ↑ a b Ministr kultury – prof. Václav Riedlbauch. www.mkcr.cz [online]. [cit. 2009-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-18. 
  4. ↑ Ministr Riedlbauch v listopadu ’89 vyhrožoval stávkujícím umělcům[nedostupný zdroj] – ČT24, 25. 10. 2009
  5. ↑ Ministr kultury obvinění z roku ’89 odmítá, hercům prý nevyhrožoval Archivováno 29. 3. 2020 na Wayback Machine. – ČT24, 28. 10. 2009
  6. ↑ http://www.jirihradec.cz/jhr/clenove/clenove.htm
  7. ↑ http://www.jirihradec.cz/jhr/clenove/rocen95/vybor95.jpg
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.osa.cz [online]. [cit. 2015-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-21. 
  9. ↑ VITVAR, Jan H.: S bičem nad hlavou. Divoký poločas ministra kultury Václava Riedlbaucha. Respekt 4/2010, 25. ledna 2010: s. 22–23. Dostupné pouze v placené části webu
  10. ↑ a b MICHÁLKOVÁ SLIMÁČKOVÁ, Jana. Přehled skladatelů varhanní tvorby. Brno: JAMU, 2015. 229 s. ISBN 80-7460-089-0. S. 208–209. 
  11. ↑ Výpis na webu justice.cz, České doteky hudby Archivováno 13. 4. 2009 na Wayback Machine.
  12. ↑ Zemřel bývalý ministr Václav Riedlbauch. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-11-03 [cit. 2017-11-03]. Dostupné online. 
  13. ↑ Národní divadlo. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2020-03-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Vláda Jana Fischera
Předseda vlády
Jan Fischer (jmenován 9. dubna 2009; nestraník)
Členové v den jmenování vlády
8. května 2009 (nestraníci)
Martin Barták (místopředseda vlády a obrana, navržen ODS) • Jan Kohout (místopředseda vlády a zahraničí, n. ČSSD) • Eduard Janota (finance, n. ODS) • Miroslava Kopicová (školství, n. ODS) • Václav Riedlbauch (kultura, n. ČSSD) • Petr Šimerka (práce a sociální věci, n. ČSSD) • Dana Jurásková (zdravotnictví, n.  ODS, od 10. 6. 2010 členka ODS) • Daniela Kovářová (spravedlnost, n. ODS) • Martin Pecina (vnitro, n. ČSSD) • Vladimír Tošovský (průmysl a obchod, n. ČSSD) • Rostislav Vondruška (místní rozvoj, n. ČSSD) • Jakub Šebesta (zemědělství, od 22. března 2010 životní prostředí, n. ČSSD)  Gustav Slamečka (doprava, n. ODS) • Ladislav Miko (životní prostředí, n. SZ) • Michael Kocáb (lidská práva a menšiny, n. SZ) • Štefan Füle (evropské záležitosti, n. ČSSD)
Členové jmenovaní později
30. listopadu 2009
Jan Dusík (životní prostředí, n. SZ) • Juraj Chmiel (evropské záležitosti, n. ODS) • Pavel Zářecký (bez portfeje a legislativní rada, n. ČSSD)
15. dubna 2010
Rut Bízková (životní prostředí, n. ODS)
Ministři kultury České republiky
1993–19981998–20072007–20132013–20192019–dosud
Ministerstvo kultury České republiky
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Riedlbauch&oldid=23758881“