Václav Jindřich Gajzler

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pater
Václav Jindřich Gajzler OP
„Strážce hrobu“
svaté Paní Zdislavy
P. Jindřich Gajzler v 90. letech 20. století
P. Jindřich Gajzler v 90. letech 20. století
Církevřímskokatolická
Zasvěcený život
InstitutShield of Dominican Order.svg dominikáni
Sliby 
            doživotní6. ledna 1969 kostel Panny Marie v Chlumu nad Ohří
Svěcení
Kněžské svěcení23. června 1968 Praha
Osobní údaje
Datum narození15. ledna 1944
Místo narozeníNové Město nad Metují
Datum úmrtí25. srpna 2000 (ve věku 56 let)
Místo úmrtíJablonné v Podještědí
Povolánířímskokatolický duchovní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Jindřich Gajzler OP (15. ledna 1944, Nové Město nad Metují25. srpna 2000 Jablonec nad Nisou) byl český katolický kněz, člen dominikánského řádu, „Strážce hrobu“ sv. Paní Zdislavy a děkan v Jablonném v Podještědí.

Období totality[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny varhaníka z Nového Města nad Metují. Kněžské svěcení přijal 23. června 1968 v Praze. Zpočátku působil v královéhradecké diecézi, a sice jako kaplan v Holicích u Pardubic. Tehdy již patřil ilegálně k dominikánskému řádu, ačkoliv komunistický režim v Československu vstup do řeholí v té době nepovoloval. Slavné řádové sliby v řádu dominikánů složil 6. ledna 1969 u v kostele Panny Marie v Chlumu nad Ohří. Dominikánský provinciál Ambrož Svatoš, OP si povšiml Gajzlerových intelektuálních schopností a snažil se v době politického uvolnění kolem roku 1968 vyjednat mu možnost dalších teologických studií v zahraničí,[1] což však nebylo státní mocí dovoleno. Roku 1969 byl Gajzler povolán, aby obnovil a pokračoval v díle blahoslavené Zdislavy v klášteře v Jablonném v Podještědí (litoměřická diecéze). V této době také nějaký čas vykonával službu představeného provizorního noviciátu (tzv. novicmistra) pro českou dominikánskou provincii,[1] která tajně přijímala nové zájemce o vstup do řádu.

V 70. letech 20. století mu byl odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti[2] a po odvolání z funkcí a internaci (ze které se vrátil s podlomeným zdravím[1]) musel nastoupit k nucené práci v závodě NISA, kde pracoval až do roku 1989. Ze zřetele jej také nepouštěla StB, jíž byl průběžně sledován.[1] Přesto se po celou dobu obětavě staral rekonstrukci kostela i kláštera spolu s dalšími dominikánskými řeholníky Františkem Šverclem OP[1] a Tomášem Pospíšilem.[1] Tomáš Pospíšil byl však zakrátko donucen státními orgány z Jablonného odejít a přijmout správu farnosti v Mimoni.[1] V Jablonném zůstal s Gajzlerem z kněží pouze Švercl, který ovšem oficiálně nastoupil zdravotní dovolenou[1] a v duchovní správě působit nesměl. S tímto spolubratrem a trojicí kongregačních dominikánských sester vytvářel Jindřich Gajzler po celá léta de facto ilegální dominikánskou komunitu v klášteře v Jablonném, která ovšem nesměla veřejně působit a oba kněží docházeli do civilního zaměstnání. Komunita se odmítala rozejít, nakonec bylo jejím členům umožněno v klášteře zůstat jako "nájemníci". Žili zde pak až do roku 1989 ve velmi nevyhovujících podmínkách.[3] V rámci možností její členové věrně zachovávali ideál dominikánského komunitního života.[3] K tomu, že komunitu se podařilo alespoň takto udržet, přispělo i to, že Gajzler dokázal v případě potřeby jednat s příslušnými orgány celkem rázně a leckdy se v komunikaci s nimi nezdráhal používat i velmi hrubých, až vulgárních výrazů.[3] Tato určitá hrubost a ostražitost se stala postupně jednou z jeho charakteristik, ač sám připouštěl - a lidmi, kteří s ním byli v blízkém kontaktu to bylo potvrzováno - že tomuto způsobu jednání jej naučily podmínky, ve kterých byl jako režimu nepohodlná osoba nucen žít.[3] K lidem, kterým důvěřoval, se choval naopak velmi taktně a citlivě a tito s ním velmi rádi udržovali kontakt.[3] V jednání s lidmi si velmi cenil pravdivosti a rovného jednání.

V roce 1989 natočil v Jablonném režisér Milan Tomsa krátkometrážní černobílý dokument Srdce se nemá chytat,[4] z převážné části ukazující Gajzlerovy snahy o obnovu jablonské basiliky a zčásti též život oné poloilegální komunity. Gajzler v tomto dokumentu mimo jiné zkritizoval tehdejšího předsedu MěNV v Jablonném za devastaci a následnou demolici řady historicky cenných objektů v městečku a okolí. Název snímku byl odvozen od Gajzlerova výroku o zvonech a technice vyzvánění, který zaznívá v závěru filmu. Snímek byl uveden až v roce 1990.

Svatořečení Zdislavy z Lemberka[editovat | editovat zdroj]

K plné práci na obnově kláštera a baziliky v Jablonném se mohl vrátit však až v roce 1990 (hned k 1. lednu 1990 mu byl navrácen tehdy ještě stále formálně povinný státní souhlas[1]), kdy zde byl jmenován nejprve administrátorem a k 1. říjnu 1990[1] naopak, pro přemíru jiných nutných povinností, kaplanem děkanského úřadu a kustodem hrobu blahoslavené Zdislavy s pověřením ke generální opravě kostela. Se svými názory se netajil ani v těchto nových podmínkách a nelíbilo-li se mu naopak něco na jednání církevních představených, dokázal to dát najevo.[3] Na straně druhé si ale velmi cenil zachovávání poslušnosti vůči těmto představeným a sám jí důsledně zachovával i ohledně příkazů, se kterými z nějaké příčiny vnitřně nesouhlasil.[3]

Od 1. června 1991 byl jmenován administrátorem děkanského úřadu v Jablonném v Podještědí a excurrendo administrátorem farnosti Dubnice.

Během několika let se mu podařilo obnovit vzhled baziliky a dožil se také svatořečení Zdislavy z Lemberka papežem Janem Pavlem II. dne 21. května 1995. Stal se rektorem této baziliky a získal titul Strážce hrobu sv. Zdislavy. Z jeho iniciativy si dominikánský řád v roce 1994 u skladatele Miloše Boka objednal oratorium Svatá Zdislava. Dne 16. srpna 2000 během návštěvy na faře ve Smržovce náhle zkolaboval[3] (jednalo se o kolaps, způsobený souběhem infarktu a mrtvice, následovaný selháním ledvin[3]) a byl hospitalizován v nemocnici v Jablonci nad Nisou. Zde také 25. srpna 2000 zemřel. Poslední rozloučení s ním se konalo 2. září 2000 v klášterním chrámu a papežské bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, po mši svaté byl pohřben do řádové hrobky v téže bazilice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j KOŠTEJNOVÁ, Ladislava: Historie řádu dominikánů v Jablonném v Podještědí v letech 1945 až 1995, bakalářská práce, Pedagogická fakulta UHK, Hradec Králové 2017
  2. § 1 a 2 zákon č. 218/1949 Sb.
  3. a b c d e f g h i R.D. Michal Podzimek: Pater Jindřich Gajzler OP, první strážce hrobu svaté Zdislavy, in: Zdislava, měsíčník litoměřické diecéze 5/2010
  4. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava: Srdce se nemá chytat

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]