Uriel da Costa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Uriel da Costa
Dacosta und Spinoza.jpg
Narození 1585
Porto
Úmrtí 1640 (ve věku 54–55 let)
Amsterdam
Příčina úmrtí střelná rána
Národnost Židé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Uriel da Costa, někdy psán též Uriel Acosta, rodným jménem Gabriel da Costa (asi 1585duben 1640) byl židovský filozof, průkopník ideje svobody myšlení a kritik náboženství, často označovaný za předchůdce Barucha Spinozy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v portugalském Portu, v rodině marranos, tedy Židů, kteří konvertovali od judaismu ke katolicismu, aby se vyhnuli pronásledování. Jeho otec byl katolickým knězem a i on začal studovat kanonické právo. Při studiu byl uchvácen čtením Starého zákona a začal uvažovat o návratu k judaismu, avšak netroufal se vzepřít otcově autoritě. Teprve po otcově smrti opatrně své rodině naznačil své přání a po jistém váhání celá rodina roku 1617 znovu konvertovala k judaismu, načež odešla do Amsterdamu, kde byly pro Židy mnohem lepší podmínky. V Amsterdamu byl Costa však rychle zklamán z rabínské formy judaismu. Začal rabínský judaismus obviňovat z prázdného ritualismu. To vyvolalo napětí uvnitř židovské komunity, které se ještě vystupňovalo poté, co roku 1624 vydal knihu Exame das tradições farisaicas (v portugalštině), kde přišel z tezí, že učení o nesmrtelné duši nebylo součástí původní biblické tradice a jde až o pozdější a nedůvěryhodný rabínský doplněk k judaistické tradici. Zároveň upozornil na další rozpory mezi biblickou tradicí a rabínským judaismem, který vnímal jako úpadkový. To vyvolalo bouři odporu a jeho knihy byly i veřejně páleny. Costa byl předvolán před rabínský soud a obviněn z rouhačství. Nakonec byl exkomunikován z židovské církve. Uprchl tedy do Hamburku, ale ani zdejší židovská komunita ho nepřijala mezi sebe. Navíc neuměl německy a tak se v zoufalství a úplné izolaci vrátil roku 1633 do Amsterdamu a požádal o odpuštění a návrat do obce, s tím, že bude dodržovat zvyky, byť jen s malým vnitřním přesvědčením. Spor byl zažehnán, Costův skepticismus vůči náboženství však ve skutečnosti rostl. Brzy vystoupil s tezí, že biblické zákony nejsou dílem božím, ale Mojžíšovým, až nakonec dospěl k přesvědčení, že celé náboženství je jen lidským dílem, které s Bohem nemá nic společného. Dospěl k jakémusi deismu či spinozismu - soudil, že Bůh nežádá žádné rituály a je v jednotě s přírodou. Náboženství se svým násilnictvím a nutnými spory je ve skutečnosti vzdalováním se Bohu, který je zcela harmonickým. Spor s komunitou vyvrcholil poté, co za Costou přišli dva křesťani s přáním konvertovat k judaismu. Costa jim to rozmluvil, když užil svých skepticko-deistických argumentů. Když se o tom komunita dozvěděla, byl znovu exkomunikován. Sedm let pak žil takřka v naprosté izolaci, která ho však vnitřně ničila. Po těchto sedmi letech poprosil amsterdamskou židovskou obec o možnost se vrátit, ta si však jako podmínku uložila velice ponižující rituál, při němž Costa musel v synagoze ležet na zemi, zatímco členové obce po něm šlapali. Toto veřejné ponížení ho vnitřně zlomilo a stal se silně depresivním. Sepsal svou autobiografii Exemplar Humanae Vitae (latinsky), obžalobu dobové netolerance a náboženské nenávisti, a spáchal sebevraždu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]