USS High Point (PCH-1)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
USS High Point (PCH-1)
Základní údaje Vlajka
Typ: stíhač ponorek
Číslo trupu: PCH-1
WMEC-1
Jméno podle: High Point, Severní Karolína
Objednána: 1960
Zahájení stavby: 27. února 1961
Spuštěna na vodu: 17. srpna 1962
Uvedena do služby: 15. srpna 1963
Osud: soukromý vlastník
Cena: 2,08 milionu dolarů[1]
Následovník: USS Flagstaff (PGH-1)
Takticko-technická data
Výtlak: 94 t (standardní)
120 t (plný)
Délka: 35,3 m
Šířka: 9,5 m
Ponor: 1,2 m
Pohon: CODOG
6800 hp + 600 hp
Rychlost: 45 uzlů
Posádka: 13
Výzbroj: 2× 12,7mm kulomet
4× 324mm torpédomet (2×2)

USS High Point (PCH-1) byl křídlový stíhač ponorek amerického námořnictva postavený k ověření koncepce rychlých pobřežních protiponorkových lodí. Byl to první křídlový člun provozovaný americkým námořnictvem.[2] Nakonec však člun nebyl postaven v sérii (převážně z důvodů technických a finančních).[3] Americké námořnictvo člun provozovalo do roku 1975, kdy byl převeden k  americké pobřežní stráži a definitivně vyřazen. V letech 1985–1989 jej společnost Boeing využívala k testům. Později získal soukromého vlastníka. Dochoval se dodnes.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

324mm torpédomety na palubě High Point

Stavba plavidla byla objenáno roku 1960 u americké společnosti Boeing. Za loď byla stanovena pevná cena 2,08 milionu dolarů. Ta stavbou zadala jako subkontrakt loděnici J. M. Martinac Shipbuilding Corp. v Tacomě ve státě Washington. Kýl plavidla byl založen 27. února 1961, člun byl spuštěn na vodu 17. srpna 1962 a dne 15. srpna 1963 byl uveden do služby.[4]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Strojovna člunu High Point

Plavidlo bylo postaveno ze slitin hliníku.[4] Původně neslo vlečný sonar, který však byl později demontován, protože způsoboval problémy při plavbě vysokou rychlostí. Výzbroj tvořily dva 12,7mm kulomety M2HB a dva dvojité 324mm protiponorkové torpédomety (Pejčoch uvádí též jednu skluzavku hlubinných pum).[3]

Pohonný systém byl koncepce CODOG. K plavbě nízkou rychlostí sloužil jeden diesel General Motors 12V71 o výkonu 600 hp, přičemž v bojové situaci loď poháněly dvě plynové turbíny Bristol Siddeley Proteus o celkovém výkonu 6800 hp. Každá turbína poháněla jeden pár lodních šroubů umístěných na zadním křídle, přičemž diesel poháněl zatahovatelný pátý šroub v trupu.[2] Nejvyšší rychlost dosahovala 45 uzlů (některé prameny uvádějí 48 uzlů[4]) a cestovní rychlost 12 uzlů.[3]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

High Point vypouští střelu Harpoon

Americké námořnictvo člun provozovalo v letech 1963-1975. Mimo jiné jej využívalo k testování protilodních střel Harpoon. Plavidlo tehdy na zádi neslo jedno čtyřnásobné odpalovací zařízení. V březnu 1975 jej vyřadilo a převedlo k pobřežní stráži, která jej do služby zařadila 4. dubna 1975 jako USCGS High Point (WMEH-1). Pohraniční stráž ale již 5. května 1975 člun vyřadila a vrátila jej námořnictvu. To jej již do služby nevrátilo a roku 1980 jej vyškrtlo z námořního registru.

V lednu 1985 člun zakoupil koncern Boeing a používal jej pro testy řízených střel. Boeing člun vyřadil v květnu 1989. V roce 1991 byl High Point prodán. V únoru 2002 jej získal Bob Phillips a byl zakotven v Tongue Point na řece Columbia. V listopadu 2005 člun získal Terence Orme, který začal s jeho renovací.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HIGH POINT (PCH-1) [online]. Foils.org, [cit. 2015-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b USS High Point: The Navy’s First Hydrofoil Patrol Craft [online]. Naval Institute Archives, [cit. 2015-12-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha : Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 152.  
  4. a b c d USCGC High Point (WMEC 1)ex-USS High Point (PCH 1) [online]. Navsource.org, [cit. 2015-12-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha : Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 389.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]