Tuhalská čarodějná studna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tuhalská čarodějná studna v době jarního tání

Tuhalská čarodějná studna (estonsky Tuhala nõiakäev) je občasný krasový pramen, nacházející se v katastru vesnice Kata (obec Kose) v Tuhalském krasu v severním Estonsku.

Pramen vznikl přirozeně jako vedlejší vývěr řeky Tuhaly na jejím průtoku soustavou krasových jeskyní, později byl opatřen dřevěným pažením. Po většinu roku je hladina vody ve studni pod úrovní okolního terénu, ale v době vyššího stavu vody (zejména během jarního tání) se stává, že začne přetékat přes okraj. Lidové vyprávění to vysvětlovalo tím, že hluboko pod zemí se saunují čarodějnice.

Tuhalská čarodějná studna byla v letech 1987–2013 předmětem dlouhého boje občanů proti těžebním společnostem, které snahou o otevření nových vápencových lomů ohrožovaly její existenci.[1]

Geologie a hydrologie[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem vody v Tuhalské čarodějné studni je řeka Tuhala, která tu prochází soustavou podzemních jeskyní Tuhalského krasu. Přibližně dva kilometry jihozápadně od studně se Tuhala ztrácí v ponorech Ämmaauk a Äiaauk a pokračuje jeskyněmi rozdělena ve tři hlavní ramena, z nichž prostřední prochází pod studnou. Při běžném průtoku vody zůstává studna suchá, ale pokud celkový průtok Tuhaly u ponorů překročí 5000 m³/s, resp. nadmořská výška podzemní hladiny Tuhaly u Virulaské jeskyně překročí o nejméně 2,35 m nadmořskou výšku pažení studny, začne voda ze studny vytékat přes okraj. Výtok pak může dosáhnout objemu až 100 l/s.[2]

Ohrožení těžbou vápence[editovat | editovat zdroj]

1987–2005: Od předběžných plánů ke zrodu environmentální kauzy[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech 20. století se úřady tehdejší Estonské SSR začaly zabývat otázkou otevření nových vápencových lomů v oblasti Nabaly. Veřejným tématem se plánovaná těžba stala v roce 1987 po vypracování geologického posudku akademikem Reinem Einastem, který plány označil za krajně nerozumné a vyzval ke konání celorepublikové konference, která by přesně popsala všechny geologické a hydrologické souvislosti.[3] V následujících měsících pak estonští odborníci vypracovali stanovisko, které podmiňovalo jakoukoli další těžbu přesným geologickým a hydrologickým průzkumem Nabalského a Tuhalského krasu i navazujícího okolí a vyhodnocením všech environmentálních a vodohospodářských důsledků. Toto stanovisko bylo následně potvrzeno i Ministerstvem geologie SSSR.[1]

V roce 1997 se odložené plány na těžbu vápence v Nabalském krasu ocitly (pravděpodobně na popud těžebních společností) na pořadu jednání státní Komise pro nerostné zásoby (Maavarade Komisjon). Komise navrhla kvalifikovat nabalské zásoby vápence jako aktivní (tedy otevřené případné těžbě). Ministerstvo životního prostředí aktivaci zásob povolilo a následujícího roku vyhláškou nechalo zanést mezi registrovaná ložiska štěrkového vápence. V roce 2004 je pak společnostem Paekivitoodete Tehase a OÜ Merko Kaevandused povolen předtěžební průzkum v katastrech Nõmmevälja, Tammiku a Nõmmküla.[1]

Po částečném zveřejnění výsledků průzkumu, který se zaměřoval na rozsah ložiska a možnosti těžby a nebral v úvahu environmentální hodnotu Nabalského krasu ani jeho hydrogeologické souvislosti, se problém těžby v Nabale během roku 2005 dostává do povědomí nejprve odborné a následně i široké veřejnosti. Ve sdělovacích prostředcích a v několika veřejných diskusích se objevují poukazy na „Angerijskou katastrofu“, rozsáhlou destabilizaci podzemních vod, ke které došlo roku 1967 při zásazích do vápencového podloží u řeky Angerja. Symbolem odporu proti těžbě vápence v Nabale se stává právě Tuhalská čarodějná studna, v níž v roce 1967 natrvalo poklesla střední hladina cca o 1 m. Odpůrci těžby poukazují na skutečnost, že celé nabalské ložisko se nachází pod hladinou podzemní vody, takže pokles hladiny spodních vod by při otevření lomů v plném rozsahu mohl dosáhnout až 25 m.[1]

2005–2009: Boj obcí a taktika svépomocných chráněných území[editovat | editovat zdroj]

Ještě během roku 2005 se k protestujícím odborníkům a občanským sdružením přidávají těžbou ohrožené obce. Protože Ministerstvo životního prostředí na kritiku zprvu nereaguje a posudky pro probíhající řízení EIA je svěřeno téže firmě, která prováděla předtěžební průzkumy pro těžařské společnosti, zahajují zástupci obcí Saku a Kohila během roku 2006 přípravu zřízení chráněných krajinných oblastí Tagadi a Pahkla, které by obsáhly podstatnou část ložisek. Během roku 2007 se k nim připojují obce Kiili a Kose s přípravou chráněných krajinných oblastí Kurevere a Rahkvälja, které by pokryly zbylé části ložisek. Odborné posudky hovoří jasně ve prospěch vyhlášení těchto chráněných území, těžařské společnosti proti nim protestují na obecní, krajské i ministerské úrovni. Geoložka Aada Teedumäe, která se problematikou těžby v Nabale začala zabývat už v roce 1988, upozorňuje opakovaně též na pochybnou rentabilitu celého projektu:[1]

Mimořádně složitá krasová oblast s vysokou hladinou spodní vody je zcela nevhodná k povrchové těžbě. Vodní režim krasu je nepředvídatelný, není možno sestavit žádný prognostický model na základě výsledků vrtů, protože těmi se nemusí podařit odhalit podzemní toky. Vápenec ložiska je navíc — navzdory silnému nátlaku (těžařů) — štěrkařsky nevhodnou surovinou — zrnitost štěrku, který je tu možno získat, je z 80 % mezi 5 a 10 mm, přes 40 mm se prakticky nedostaneme, dá se předpokládat, že štěrkově využitelných by bylo nejvýše 50 % vytěžené horniny.

Protože těžařské společnosti svým vlivem na ministerstvu blokují zřízení navržených chráněných území, rozhodnou se zastupitelé a rada obce Kose 22. listopadu 2007 jednat nad rámec svých správních kompetencí a zřizují chráněnou krajinnou oblast Rahkvälja a vydávají vyhlášku o jejích hranicích a ochranném režimu. 21. prosince Paekivitoodete Tehase OÜ podává k Tallinnskému správnímu soudu žalobu na zrušení vyhlášky, a ten dává těžařům 13. března 2008 za pravdu a vyhlášku zrušuje.[4][1]

V téže době však již na straně odborníků a ochránců krasu stojí téměř všechna média a do kampaně za záchranu Tuhalské studny se zapojují známé osobnosti. Občanský tlak přiměje Ministerstvo životního prostředí zabývat se návrhy na zřízení nových chráněných území v oblasti Tuhalského krasu. Když jsou však v únoru 2009 zveřejněny závěry řízení EIA pro první těžební lokalitu, nalézají v nich odborníci zásadní nedostatky jak věcné (chybné hydrologické hodnocení Nabalského a Tuhalského krasu), tak procedurální (posudky vycházejí z předpokladu, že otevření těžby v oblasti Nabaly je životně důležité pro estonské hospodářství, takže není možno rozhodovat o samotném faktu těžby, nýbrž jen o způsobu jejího provedení). Obce a občanská sdružení proto požadují doplnění EIA. Pro zvýšení tlaku na ministerstvo vzniká petice požadující vyřazení nabalských vápenců ze seznamu aktivních nerostných zásob a obec Kohila zřizuje 5. května obecní vyhláškou chráněnou krajinnou oblast Pahkla. Žalobu na zrušení vyhlášky podává 5. června tentokrát AS Kiirkandur; díky lepší připravenosti na straně obce dojde ke zrušení vyhlášky Tallinnským správním soudem teprve 22. června 2011.[1]

2009–2011: Tuhalská čarodějná studna jako celospolečenská kauza[editovat | editovat zdroj]

Odborná kritika těžebních záměrů se mezitím opírá o nová zjištění, učiněná během průzkumů v posledních letech: Těžba by znamenala nejen přímé ohrožení studní v 16 okolních sídlech, nýbrž také nepřímé ohrožení zásobování hlavního města pitnou vodou, protože podzemní krasové toky částečně zásobují i tallinnské Horní jezero. Na podnět občanů se kauzou zabývá i Státní kontrolní úřad (Riigikontroll) a shledává, že při samotném zařazení nabalských ložisek mezi aktivní zásoby nerostných surovin byl porušen zákon.[5]

Petiční akce „Na pomoc Tuhalské čarodějné studni!“ získává během několika týdnů desítky tisíc podpisů, skladatel Urmas Sisask, který se již delší dobu angažoval mezi ochranáři krasu, vyhlašuje, že je ochoten zemřít při obraně Tuhalské studny.[6] 8. března 2010 se občanské organizace obracejí též na Evropský parlament a Evropskou komisi.[7] Kauza Tuhalské studny se dostává i do zahraničních médií. Ministr životního prostředí pod tlakem odborníků a veřejnosti během dubna při několika příležitostech slibuje, že těžbu v Nabale nepovolí, pokud nebude prokazatelně vyloučeno ohrožení Tuhalské studny, přistupuje na prozkoumání společného návrhu čtyř obcí na zřízení chráněné krajinné oblasti Nabala a vyzývá k doplnění posudků EIA.[8][9][10] Diskuse o osudu Tuhalské studny již probíhá i na půdě vlády a parlamentu, a postupně se rozšiřuje v celospolečenskou diskusi o podstatě, oprávněnosti a morálních souvislostech „státního zájmu“.[11][1]

S nadějí na zlepšení komunikace s ministerstvem do listopadu 2010 do března 2011 odborníci a ochránci Tuhalské studny připomínkují připravovaný Státní plán rozvoje využívání stavebních surovin na roky 2011–2020, jehož přijetí je jednou z přislíbených podmínek pokračování řízení EIA. 15. března 2011 pak Ministerstvo životního prostředí předkládá vládě ke schválení původní text bez zapracování odborných připomínek a vláda tento text schvaluje. Sdružení odborníků Eesti Maavarade Ühing proto 11. dubna podává žalobu na zrušení rozhodnutí vlády k Tallinnskému správnímu soudu.[12][1]

Postoj ministerstva se mění s nástupem nové ministryně Keit Pentusové 6. dubna 2011. Ta se již v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Vikerraadio 7. dubna staví na stranu ochránců studny:

Těžbu, která by jakkoliv ohrozila Nabalský kras jako celek nebo Tuhalskou čarodějnou studnu, nepovažuji za přípustnou. Nabalský kras a Tuhalská čarodějná studna musí být zachovány. Nemůžeme tam dovolit jakoukoli činnost ohrožující životní prostředí. ... Když hovoříme o jedinečných místech Estonska, pak je zájmem našeho hospodářského prostoru, aby se tato místa zachovala. Spíše je musíme využívat v dobrém smyslu, dělat na ně více reklamu a seznamovat s nimi lidi, a ne jít na tahle krásná přírodní místa s bagrem. ... Rovnováhu, tu musíme hledat. Podstatné je, abychom mohli vytežit dostatečné množství materiálu, který využíváme ve stavebnictví. Dnes v Estonsku nemáme takovou situaci, že by nám materiály došly, kdybychom neotevřeli těžbu v Nabale. Tak drastická situace zdaleka není.

2011–2013: Závěrečný soudní boj[editovat | editovat zdroj]

Se zdůvodněním, že pro řádné dokončení řízení EIA navrhovaných oblastí povrchové těžby vápence, pro kterou žádají o povolení Paekivitoodete tehase OÜ, AS Kiirkandur a AS Riverito (někdejší OÜ Merko Kaevandused), je nutno provést ještě dodatečný výzkum, a navíc bylo zahájeno řízení o zřízení chráněné krajinné oblasti Nabala, vydává Ministerstvo životního prostředí 8. června 2011 vyhlášku zastavující řízení o příslušná těžební povolení.[13] 8. července reaguje Paekivitoodete tehase OÜ podáním žaloby na zrušení této vyhlášky k Tallinnskému správnímu soudu. V lednu 2012 pak obdobnou žalobu podává AS Riverito. Tallinnský správní soud po projednání žalob obou firem a po vyjádření Ministerstva životního prostředí 15. března 2012 spojuje obě žaloby do jednoho řízení.[14][1]

Když během jara 2012 probíhá celoestonské veřejné hlasování o sedmi divech Estonska, stává se z něho v jistém smyslu neoficiální referendum o Tuhalské čarodějné studni, která v hlasování suverénně vítězí.[15] Krátce po vyhlášení výsledků ankety končí i řízení o žalobách Paekivitoodete tehase OÜ a AS Riverito před Tallinnským správním soudem, který 29. června obě žaloby v plném rozsahu zamítá.[16] Obě firmy se 30. července odvolávají k Tallinnskému odvolacímu soudu.[17] Ten se v dubnu 2013 nakonec plně ztotožňuje se stanoviskem Tallinnského správního soudu, že zastavení povolovacího řízení těžby v oblasti Nabaly Ministerstvem životního prostředí bylo odůvodněné a oprávněné.[18] Paekivitoodete Tehase OÜ a AS Riverito proto 23. května 2013 podávají dovolání k Nejvyššímu soudu, který však 19. června 2013 dovolání odmítá a s konečnou platností tak ukončuje probíhající spor.[19][20][1] Ministryně životního prostředí Keit Pentusová komentuje soudní vítězství jako přelomové pro celou estonskou společnost:[21]

Jde o rozsudek, který má širší význam — obsahově jde o podstatné poselství, že s přírodními hodnotami a se zájmy místních občanů se musí počítat. A že se s nimi musí počítat i tehdy, když je ve hře ekonomický zájem druhé strany.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k Nabala lubjakivimaardla kronoloogia [online]. Tuhala Looduskeskus [cit. 2013-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-29. (estonsky) 
  2. Tuhala Maastikukaitseala [online]. Tuhala Looduskeskus [cit. 2013-07-27]. Dostupné online. (estonsky) 
  3. http://www.scribd.com/doc/33833533/Scan-0007
  4. http://www.maakodu.ee/index.php?page=&grupp=artikkel&artikkel=11984
  5. Ehitusmaavarade kaevandamise riiklik korraldamine [online]. Tallinn: 2009-05-14 [cit. 2013-07-27]. Dostupné online. (estonsky) 
  6. TEEVEERE, Eiris. Helilooja Urmas Sisask: kaevanduse vastu lähen või püssiga!. Õhtuleht [online]. 2010-03-15 [cit. 2013-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-16. (estonsky) 
  7. Kodanikuühendused kritiseerivad Euroopa institutsioonidele saadetud kirjas Eesti maavarade poliitikat [online]. Bioneer, 2010-03-08 [cit. 2013-07-27]. Dostupné online. (estonsky) 
  8. Tamkivi: praegu ei tule Nabalas kaevandamise alustamine kõne allagi. Delfi [online]. 2010-04-26 [cit. 2013-07-27]. Dostupné online. (estonsky) 
  9. SIMSON, Kai. Keskkonnaminister: Nabalas tuleb teha täiendavaid uuringuid. Maaleht [online]. 2010-05-04 [cit. 2013-07-28]. Dostupné online. (estonsky) 
  10. Archivovaná kopie. www.envir.ee [online]. [cit. 2013-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-07. 
  11. OTS, Tanel. Kas riigi huvi on pigem kodaniku või ärimehe huvi? [online]. Tartu: Postimees, 2010-11-02 [cit. 2013-07-28]. Dostupné online. (estonsky) 
  12. http://www.scribd.com/doc/52832510/Ehitusmaavarad-kaebus-060411
  13. Maavara kaevandamise lubade ja geoloogilise uuringu loa taotluste menetluse peatamine [online]. Tallinn: Keskkonnaministeerium, 2011-06-08 [cit. 2013-07-27]. Dostupné online. (estonsky) 
  14. FILIPPOV, Madis. Järjekordne kaevandaja kaebas ministeeriumi Nabala tõttu kohtusse. Ilmajaam [online]. 2012-01-17 [cit. 2013-07-28]. Dostupné online. (estonsky) 
  15. SIKK, Rein. Palju õnne, Eesti ime 2012 – Tuhala nõiakaev!. Eesti Päevaleht [online]. 2012-06-27 [cit. 2013-07-27]. Dostupné online. (estonsky) 
  16. FILIPPOV, Madis. Nabalas kaevandada soovivad ettevõtted kohtult õigust ei saanud. Ilmajaam [online]. 2012-07-02 [cit. 2013-07-28]. Dostupné online. (estonsky) 
  17. http://www.maaleht.ee/news/loodus/loodusuudised/kaevandajad-tahavad-nabala-karstialal-edasi-tegutseda.d?id=64761794
  18. FILIPPOV, Madis. Nabalas kaevandada soovivad ettevõtted ei saanud taas kohtult õigust. Ilmajaam [online]. 2013-04-24 [cit. 2013-07-28]. Dostupné online. (estonsky) 
  19. http://www.nc.ee/?id=13&aasta=2013&taotlus=342666
  20. http://www.nc.ee/?id=13&aasta=2013&taotlus=342758
  21. http://www.envir.ee/1199535

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VAREP, Endel; MAAVARA, Vambola. Eesti maastikud. Tallinn: Eesti Raamat, 1984. S. 78–79. 
  • TALIOJA, Ants. Tuhala radadel. Tallinn: Kadmirell, 2009. ISBN 9789985997925. (estonsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]