Trest smrti ve Finsku
Trest smrti ve Finsku byl zrušen.[1] Za civilní zločiny byl zrušen v roce 1949 a k jeho úplnému zrušení došlo v roce 1972.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Do 19. století se ve Finsku, podobně jako v ostatních severských zemích, nejběžněji popravovalo stětím sekerou. Ve 20. století se používaly popravčí čety a odsouzenci byli zastřeleni. Oficiální finská popravčí sekera je vystavena v Muzeu zločinu ve Vantaa.
Finské velkoknížectví[editovat | editovat zdroj]
V roce 1823 byly ve Finském velkoknížectví rozsudky smrti změněny na převoz odsouzenců na Sibiř nebo jim byl rozsudek smrti změněn na nižší trest. Poslední osobou popravenou v době míru na území Finska byl Tahvo Putkonen. Ten byl sťat sekerou dne 8. července 1825. Ve zbytku carského období v letech 1825 až 1917 tak byl trest smrti ve Finsku de facto zrušen.[2]
Období finské občanské války až druhé světové války[editovat | editovat zdroj]
V období finské občanské války a těsně po ní v roce 1918 došlo k mnoha popravám, které byly většinou vykonány bez řádného procesu. V té době bylo popraveno nepřátelskou stranou přibližně 1 400 až 1 650 příslušníků bílých gard a 7 000 až 10 000 příslušníků rudých gard. Popravy byly prováděny zastřelením popravčí četou. Podle kontroverzního stanoviska Carla Gustafa Emila Mannerheima známé jako Ammutaan paikalla -julistus mohli příslušníci bílých gard hromadně popravovat vězně.
Během zimní a pokračovací války bylo vykonáno přibližně 550 rozsudků smrti. Ve 455 případech (tedy přibližně v 90 %) šlo o sovětské infiltrátory, špiony a sabotéry. Důstojnická pravomoc popravit vojáky odmítající uposlechnout rozkaz nebo prchající z boje byla uplatněna pouze ve třinácti případech.
Jednou z nejznámějších poprav z tohoto období je poprava Arndta Perukinena na podzim 1941, který odpíral vojenskou službu z důvodu svého svědomí. Byl také předposledním Finem, který byl popraven za civilní zločin. Výhrada svědomí k odpírání vojenské služby byla během války považována za vlastizradu. Perukinen se odmítl chopit zbraně a jít do první linie. Byl proto bez soudu svým velícím důstojníkem, kapitánem Valkonenem odsouzen k trestu smrti. Nikdo z jeho praporu se však do popravčí čety nepřihlásil a kapitán Valkonen musel použít hrozby potrestání, aby donutil desátníka Asikanina odsouzence zastřelit. Perukienovi spolubojovníci většinou považovali jeho popravu za justiční omyl.[3]
Posledním Finem popraveným za civilní zločin byl Toivo Koljonen, který v roce 1942 vyvraždil sekerou šestičlennou rodinu. V roce 1943 byl zastřelen popravčí četou vojenské policie spolu se sovětskými špiony odsouzenými k trestu smrti za špionáž. Poslední popravenou ženou ve Finsku byla Martta Koskinen, která byla v roce 1943 zastřelena za špionáž a vlastizradu.[4][5] Posledním Finem, který byl popraven za jakýkoliv zločin byl vojín Olavi Laiho, který byl dne 2. září 1944 zastřelen v Oulu za dezerci, vlastizradu a špionáž. Posledními popravenými osobami na území Finska byli tři sovětští infiltrátoři, kteří byli popraveni 3. září 1944.
Poválečné období[editovat | editovat zdroj]
V nezávislém Finsku byl trest smrti za zločiny v době míru zrušen zákonem v roce 1949. V roce 1972 byl trest smrti ve Finsku zrušen úplně. Zároveň novelizovaná finská ústava z roku 2000 vysloveně trest smrti zakazuje. „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti, mučení nebo jinému špatnému zacházení.“[1]
Dne 16. prosince 2015 se poslanec finského parlamentu a člen politické strany Praví Finové Teuvo Hakkarainen dotázal ministra spravedlnosti, zda by mohl být ve Finsku znovu uzákoněn trest smrti. Dotaz se týkal soudního procesu se dvěma iráckými žadateli o azyl, kteří byli členy Islámského státu. Souzeni byli za jedenáct vražd. Hakkarainen vyslovil názor, že vícenásobná vražda by ospravedlnila trest smrti, a to i v případě, že by byl pachatelem rodilý Fin. Někteří poslanci jeho návrh odsoudili.[6]
Veřejné mínění[editovat | editovat zdroj]
V průzkumu z roku 2006 téměř třetina dotázaných Finů podporovala obnovení trestu smrti. Proti se vyslovilo 63 % dotázaných. Opětovné zavedení trestu smrti nejvíce podporovali muži a lidé ve středním věku.[7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Capital punishment in Finland na anglické Wikipedii.
- ↑ a b OY, Edita Publishing. FINLEX ® - Ajantasainen lainsäädäntö: Suomen perustuslaki 731/1999. finlex.fi [online]. [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (finsky)
- ↑ Paula Avikainen, Erkki Pärssinen, Yrjö Blomstedt: Suomen historia, 5. osa: Autonomian rakentamisen ja kansallisen nousun aika, s. 158. Weilin & Göös, 1986. ISBN 951-35-2494-9
- ↑ Ensio Siilasvuo (toim.): Jatkosota-kronikka (2. painos), s. 64. Jyväskylä: Gummerus, 1997 ISBN 951-20-3661-4
- ↑ Jukka Lindstedt: Kuolemaan tuomitut: kuolemanrangaistukset Suomessa toisen maailmansodan aikana, s. 101. Helsinki: Suomalainen Lakimiesyhdistys, 1999. ISBN 951-855-176-6
- ↑ Kulomaa, Jukka & Nieminen, Jarmo (toim.): Teloitettu totuus: kesä 1944. Helsinki: Ajatus kirjat, 2008 ISBN 978-951-20-7772-4
- ↑ Teuvo Hakkarainen ehdotti täysistunnossa kuolemantuomiota - "Eikö ole oikeus ja kohtuus?". www.iltalehti.fi [online]. [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (finsky)
- ↑ Nearly One-Third Support the Death Penalty. News [online]. 2006-11-18 [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu trest smrti ve Finsku na Wikimedia Commons
