Trenčínský 71. pěší pluk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
71. pěší pluk
Země Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Existence 1860 - 1918
Vznik 1860
Typ pěchota
Podřízené jednotky 4 pěší prapory
Nadřazené jednotky

Rakousko-Uherská armáda

  • V. armádní sbor
  • 14. pěší divize
Účast
Války

První světová válka

Trenčínský 71. pěší pluk nebo Císařský a královský pěší pluk č. 71 (německy Kaiserliches und königliches Infanterieregiment Nr. 71. Galgoczy) byl vojenský pluk rakousko-uherské armády, jehož domovskou základnou byla trenčínská kasárna. Jednotka tvořená množstvím slovenských vojáků se stala známá svými bojovými úspěchy na frontách během první světové války, jakož i vzpourou v srbském Kragujevaci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Raná historie jednotky[editovat | editovat zdroj]

Pod vlivem citelných válečných neúspěchů se v rakouských ozbrojených silách začaly již v roce 1859 provádět důležité vojenské reformy. V rámci reorganizace armády byly spojením jednotlivých polních praporů původních řadových pěších pluků zformovány nové pěší pluky. 71. pěší pluk vznikl 1. února 1860 ze tří pluků: 8. brněnského, 12. komárenského a 54. olomouckého[1]. V roce 1866 zasáhl do rakousko-pruské války. Od roku 1882 měl hlavní sídlo v Trenčíně. Pluk byl doplňován muži zejména z Trenčínské, Oravské a Turiecké župy. Dostal i přívlastek „Drátenický regiment“, což vyplývalo z tradice dráteníků v těchto župách.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Významným se stal pluk v průběhu první světové války. V prvních dnech války se do řad pluku soustředilo 8 000 záložníků[1], před jejich odchodem do bojů na východní frontu 8. srpna 1914 sloužil v Trenčíně polní mši kurát pluku Jozef Tiso[1].

Pluk se začal aktivně zapojovat do bojů ve válce v srpnu roku 1914, kdy bojoval v rámci 14. divize pátého sboru, proti dosud nesoustředěným ruským vojskům. Během bojů o Lublin ztratil kolem poloviny vlastních mužů a stejně tak i velitelů. Po doplnění bojoval v těžkých podmínkách na přelomu let 1915 a 1916 proti Ruskému carskému vojsku v Karpatech a později více než půldruhého roku v zákopové válce v Haliči. Za účast na těchto bojích udělil arcikníže Friedrich pluku třikrát nejvyšší pochvalu.

Bezprostředně po této kampani, v listopadu roku 1916, byl pluk přesunut na italskou frontu, kde pluk bojoval v tvrdé zimě na přelomu let 1916 a 1917. Na podzim roku 1917 bojoval tento vojenský útvar v jedné z nejtěžších bitev u řeky Piavy, kde zpočátku dosáhl značných úspěchů, když pronikl přes Piavu, prorazil 3 pásma italské obrany a získal 1200 zajatců. Už po týdnu bojů měl však pluk těžké ztráty, byl stažen na doplnění do oblasti Kragujevac v Srbsku.

Vzpoura v Kragujevaci[editovat | editovat zdroj]

Pamětní tabule povstalcům popraveným v Kragujevaci

V dubnu 1918 se začali k pluku vracet vojáci z ruského zajetí. Protože Rusko podepsalo 3. března brestlitevskou mírovou dohodu se zeměmi Trojspolku. Záložní útvar pluku se formoval v Kragujevaci. Asi 2400 až 3000 Slováků navrátivších se ze zajetí vytvořilo 7 rot 41. pochodové formace, kterou měli 10. června odvelet na jižní frontu[2]. Mezi těmito muži však panovala nechuť bojovat. Vojákům byly upřeny žádané dovolené, a tak se po návratu ze zajetí nesměli vrátit před cestou na frontu domů. 2. června 1918, večer po vydání žoldu se vojáci vraceli z města do ubytoven. Voják Martin Riljak se pod vlivem alkoholu dostal do střetu s dozorujícím poddůstojníkem Antonem Bednárem. Riljaka se však zastali ostatní vojáci, kteří Bednára zbili. Množství dalších reagovalo na dění živelnou vzpourou tak, že se zbraní v ruce vyšlo mezi 21. a 22. hodinou z kasáren a rozhodlo se postavit proti nasazení jednotky na frontě. Většina nováčků se vzpouře vyhnula a z místa utekla k budově velitelství. Část vzbouřenců pod vedením Jána Hudce se chtěla zmocnit skladu munice, druhá skupina Pavla Klejnara pronikla k železniční stanici, kde přerušila telegrafní spojení. Sklad munice ani železniční stanici se však nepodařilo obsadit[3]. Velitel náhradního praporu podplukovník Artúr Marx začal urychleně jednat, aby vzpouru potlačil. Nejprve pomocí jednotky dragounů a kulometné čety zastavil vzbouřenců postupujících ke skladu munice a později odřízl od spojení s kasárnami skupiny, které pronikly do města[2]. Nejhouževnatější odpor kladli vzbouřenci izolováni v kasárnách, ale ten po nasazení dělostřelectva postupně slábl. Velitelům se do oběda 3. června podařilo odpor vojáků zcela potlačit. Pouze 50 mužům se podařilo uniknout. S 81 obviněnými vzbouřenci se konal soud, na základě jehož rozsudku bylo 9. června 1918 popraveno zastřelením 44 slovenských vojáků.

Poslední boje na Piavě[editovat | editovat zdroj]

Následně byl pluk doplněn a koncem měsíce vyslán na Piavský front, kde držel pozice před útoky italských vojsk jakož i československých legií až do konce války v listopadu 1918.

Majitelé pluku[editovat | editovat zdroj]


Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války byl pluk začátkem roku 1919 reorganizován a označen jako pěší pluk č. 17, jehož sídlem se stalo stejně jako předtím město Trenčín.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. Dostupné online. S. 448. ((německy)) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Trenčiansky 71. peší pluk na slovenské Wikipedii.

  1. a b c Stručná história 71. pešieho pluku [online]. klubvtn.info, rev. 2008-04-13 [cit. 2008-07-22]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. a b VEĽKÝ, Jozef, kol. Encyklopédia Slovenska. Svazek III., K - M. Veda. Bratislava: [s.n.], 1979. 652 s. (slovensky) 
  3. ORSÁG, Jozef. Kragujevac 55 rokov od vzbury 71. trenčianskeho pešieho pluku. Trenčín: Okresné osvetové stredisko a Trenčianske múzeum v Trenčíne, 1973. 27 s. (slovensky) 
  4. a b ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. 570 s. S. 448. ((německy))