Přeskočit na obsah

Tommaso Grossi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tommaso Grossi
Tommasso Grossi v roce 1815
Tommasso Grossi v roce 1815
Narození23. ledna 1791
Bellano
Úmrtí10. prosince 1853 (ve věku 62 let)
Milán
Příčina úmrtímeningitida
Místo pohřbeníhřbitov San Gregorio v Miláně,
Cimitero Monumentale di Milano
Povolánínotář, básník a prozaik
Národnostitalská
Alma materUniverzita v Pavii
Literární hnutíromantismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tommaso Grossi (23. ledna 1791, Bellano10. prosince 1853, Milán) byl italský romantický básník a prozaik píšící v duchu romantického sentimentalismu.[1]

Roku 1810 dokončil studia práv na univerzitě v Pavii. Aktivně se zapojil do politického a kulturního života v Miláně. Přátelil se s Alessandrem Manzonim a Carlem Portou, jejichž tvorbu z části napodoboval a se kterými tvořil jakýsi romantický triumvirát v Lombardii.[2]

Zpočátku psal satirické básně a veršované novely v milánském nářečí, později přešel ke spisovné italštině a pod vlivem Manzoniho, za jehož epigona je považován, se věnoval historickým tématům. Jeho díla byla původně vysoce ceněna, později byla kritizována za sentimentálnost a za absenci vlastní umělecké síly.[2]

Roku 1838 se oženil, ukončil svou literární kariéru a až do své smrti pak pracoval v Miláně jako notář.[2] Zemřel na meningitidu a byl pohřben na hřbitově San Gregorio. Roku 1874 byly jeho ostatky přeneseny na milánský hřbitov Cimitero Monumentale.[3]

Tomasso Grossi
Básníkův hrob v Miláně
Básníkova socha v Bellanu v roce 1876
  • Prineide (1816, Na ministra Prinu), satirická báseň napsaná v milánském dialektu, která se týká tragického konce Giuseppeho Priny, ministra financí Italského království v letech 1804–1814. Po pádu Napoleona a následného konce království byl Prina, nespravedlivě obviněný ze zpronevěry, zlynčován davem. Satira, obsahující v rámci rozhovoru básníka s duchem ministra útoky na císaře Františka I. byla rozšířena v Miláně anonymně a za jejího autora byl nejprve považován Carlo Porta. Poté, co se Grossi přiznal, bylo mu prominuto.[4]
  • La fuggitiva (1816, Uprchlice), veršovaná novela napsaná v milánském dialektu, příběh dívky, která opustí svou rodinu, aby tajně následovala svého přítele a svého bratra, kteří vstoupili do Napoleonovy armády a kteří nakonec oba padli.
  • La pioggia d'oro (1817, Zlatý déšť), veršovaná novela napsaná v milánském dialektu.
  • Giovanni Maria Visconti (1818), divadelní hra o milánském vévodovi, napsaná v milánském dialektu společně s Carlem Portou.
  • Sestinn per el matrimoni del sur cont don Gabriel Verr con la sura contessina donna Giustina Borromea (1819), společně s Carlem Portou v milánském dialektu.
  • Ildegonda (1820), veršovaná novela napsaná ve spisovné italštině (všechna další díla pak psal Grossi již italsky) odehrávající se ve 13. století, jejímž obsahem je tragický milostný příběh.
  • In morte di Carlo Porta (1821, Na smrt Carla Porty), báseň.
  • I Lombardi alla prima crociata (1826, Lombarďané na první křížové výpravě), hrdinská poema.
  • Marco Visconti (1834), historický román napsaný pod vlivem Alessandra Manzoniho, Jde o sentimentální milostný příběh odehrávající se ve 14. století v Lombardii.
  • Ulrico e Lida (1837, Ulrico a Lida), veršovaná novela.

Film a televize

[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]