Tokáta a fuga d-moll, BWV 565

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tokáta a fuga v d moll (BWV 565) je pravděpodobně nejznámější varhanní skladba všech dob. Skládá se ze tří částí: tokáty, která zde plní funkci předehry, dále čtyřhlasé fugy a krátké závěrečené pasáže. Za jejího autora je považován Johann Sebastian Bach, i když jeho autorství je některými odborníky zpochybňováno.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První strana nejstaršího dochovaného zápisu od Johannese Ringka

Podobně jako u mnoha jiných Bachových varhanních skladeb se ani v tomto případě nedochoval původní rukopis. Předpokládá se, že dílo vzniklo za Bachova působení v Arnstadtu v letech 1703-1707.

Nejstarší známý zápis skladby pochází od německého skladatele a varhaníka Johannese Ringka (1717-1778), a z něj přímo či nepřímo vycházejí všechny pozdější kopie.[1]

Tiskem vyšla poprvé až v roce 1833 (tedy více než 80 let po Bachově smrti) ve vydavatelství Breitkopf & Härtel jako součást sbírky Bachových varhanních skladeb. Velký podíl na tomto vydání a obecněji na popularizaci Bachova díla měl Felix Mendelssohn; ten také Tokátu předvedl v roce 1840 v Lipsku na varhanním koncertě, který byl velmi dobře přijat kritikou.[2]

Skladba si poté získala širokou oblibu a vzniklo mnoho transkripcí pro různé nástroje - mezi nejpopulárnější patří úpravy pro klavír od Carla Tausiga a Ferruccia Busoniho nebo orchestrální verze Leopolda Stokowského.

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Skladba je napsaná v tónině d moll a dělí se na tři hlavní části:

Úvodní pasáž tokáty
  • Tokáta začíná třemi charakteristickými sestupnými rychlými běhy od dominanty k tónice v paralelních oktávách, dále se rozvine zmenšený septakord, který je rozveden do durového akordu na tónice. Po tomto úvodu následují tři krátké sekce, které mají charakter improvizace na předestřeném tónovém materiálu; první a třetí část se skládají převážně z triol v paralelních oktávách, resp. sextách.
  • Hlavním tématem čtyřhlasé fugy je jednoduchá melodická linka složená pouze ze šestnáctinových not prokládaných dominantou. Odpověď následuje těsně po dokončení tématu a to poněkud netypicky na subdominantě (obvyklejší je dominanta). Téma se později objevuje mimo jiné i na III. či VII. stupni tóniny. Zajímavostí je také jedno provedení tématu v sólovém pedálu bez doprovodu ostatních hlasů.
  • V krátkém závěru se opakují některé motivy z tokáty, i na malé ploše v něm dochází k několika výrazným změnám tempa, a celá skladba je uzavřena mollovou plagální kadencí.

Zpochybnění Bachova autorství[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech 20. století se začaly objevovat pochybnosti o Bachově autorství a původní podobě skladby. Podle některých odborníků (např. Walter Emery[3] , Peter Williams[4] ) se v ní objevují prvky, které stylisticky neodpovídají Bachově rukopisu nebo předpokládané době vzniku skladby. Z tohoto nesouladu odvozují, že autorem může být někdo jiný a skladba vznikla později, než se dnes předpokládá. Podle jiné teorie je dílo varhanní transkripcí skladby určené původně pro strunný nástroj (housle, pětistrunné cello nebo loutnu).[5]

Tyto teze však zůstávají spíše v rovině spekulací, neexistuje pro ně přímý důkaz a obecně je za autora skladby stále považován J. S. Bach. Muzikolog Christoph Wolff vysvětluje netypický styl tím, že se jedná o Bachovo velmi rané dílo, a některé prvky by údajně mohly být pokusem o kompenzaci technických nedostatků konkrétních varhan, na které Bach v té době hrál.[6]

V populární kultuře[editovat | editovat zdroj]

Motivy z Tokáty a fugy v d moll, zejména úvodní pasáž, se často objevují ve filmech, seriálech, počítačových hrách a podobně, a také slouží jako zdroj inspirace pro populární hudbu.

Příklady:

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku bylo čerpáno také z článku Toccata and Fugue in D minor, BWV 565 na anglické Wikipedii.

  1. WILLIAMS, Peter F.. The Organ Music of J. S. Bach. [s.l.] : Cambridge University Press, 2003. ISBN 0-521-81416-2. S. 155.  
  2. STINSON, Russell. The Reception of Bach's Organ Works from Mendelssohn to Brahms. [s.l.] : Oxford University Press, 2006. ISBN 978-0-19-534686-2. S. 55-60.  
  3. EMERY, Walter. Some Speculations on the Development of Bach's Organ Style. The Musical Times. 1966, roč. 107, čís. 1481, s. 596-603.  
  4. WILLIAMS, Peter. BWV565: A Toccata in D Minor for Organ by J.S. Bach?. Early Music. 1981, roč. 9, čís. 3, s. 330-337.  
  5. ALTSCHULER, Eric Lewin. Were Bach's Toccata and Fugue BWV565 and the Ciaccona from BWV1004 lute pieces?. Musical Times. 2005, roč. 146, čís. 1893, s. 77-86.  
  6. WOLFF, Christoph. Johann Sebastian Bach: The Learned Musician. [s.l.] : Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-924884-2. S. 72.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]