Theodóros z Kyrény

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Theodóros z Kyrény
Celé jméno Theodóros z Kyrény
(zvaný Atheos)
Období antická řecká filosofie
Narození asi 340 př. n. l.?
Kyréna
Úmrtí asi 270 př. n. l.? (cca 70 let)
Kyréna
Škola/tradice kyrénská škola
Oblasti zájmu etika
Význačné ideje hédonismus, utilitarismus, kritika náboženské víry
Významná díla O bozích (řec. Περὶ Θεῶν, Peri theón)
Vlivy Aristippos Mladší a Annikeris z kyrénské školy, Dionýsios z Chalkédonu (megarská škola)
Vliv na Epikúros, Bión z Borysthenu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theodóros z Kyrény,[pozn. 1] zvaný též Atheos (řec. Θεόδωρος ὁ Κυρηναῖος, Θεόδωρος ὁ ἄθεος; asi 340 př. n. l. Kyréna270 př. n. l. Kyréna),[4] byl starořecký filozof, stoupenec kyrénské školy, zakladatel směru tzv. theodorovců. Přízvisko Atheos (bezbožný, neznaboh) mu bylo dáváno pro jeho kritiku tradiční náboženské víry.

Život[editovat | editovat zdroj]

Theodóros pocházel z Kyrény, řecké osady v nynější Libyi, kde se narodil kolem roku 340 př. n. l. Jeho učiteli byli kyrénaikové Annikeris a Aristippos Mladší (vnuk Aristippa, zakladatele kyrénské školy). Poslouchal i přednášky jiných myslitelů, např. Dionýsia z Chalkedónu, filozofa megarské školy.[5]

Z Kyrény byl patrně vyhnán[6] a nějakou dobu pobýval v Athénách, kde byl v roce 317 př. n. l. dosazen makedonským králem za vládce Démétrios z Faléru. Pro bezbožné popichování velekněze Eurykleida měl být postaven před athénský soud (areopág), ale Demétrios ho ochránil.[4] Nakonec byl z Athén vypovězen,[6] a to možná až po pádu Demétriovy vlády v roce 307 př. n. l.

Pobýval pak u egyptského krále Ptolemaia I., jenž ho poslal jako svého vyslance k Lýsimachovi, vládci Thrákie.[4] Toho však rozhněval tím, že před ním příliš svobodně mluvil. Seneca líčí, že Lýsimachos vyhrožoval Theodórovi smrtí, navíc i zákazem pohřbu, ale on mu odpověděl: „Takové potěšení si můžeš dovolit, o tom žejdlíku krve můžeš klidně rozhodovat; pokud však jde o můj pohřeb, jsi hlupák, domníváš-li se, že mi záleží na tom, zda zpráchnivím nad zemí, nebo pod zemí."[7] [8]

Po návratu od Lýsimacha žil asi převážně v Kyréně, která byla v roce 322 př. n. l. připojena k Egyptu a vládl v ní egyptský místodržitel Magás, s nímž Theodóros udržoval přátelské styky. Spolu se svými četnými žáky navštívil Korint.[6] Existují také zprávy o jeho rozmluvách s filozofy Stilpónem[9] a Hipparchií.[10] Poslední léta života strávil, jsa vysoce vážen, v rodném městě, kde kolem roku 270 př. n. l. zemřel.[4]

Učení[editovat | editovat zdroj]

Theodóros vycházel z hedonistické filozofie kyrénské školy, ale samostatně ji rozvíjel. Zakladatel školy Aristippos považoval za cíl života rozkoš, slast. Podle Theodóra však blaženost nespočívá v krátkodobých smyslových požitcích, chvilkových rozkoších. Cílem lidského snažení má být nepomíjející veselá, radostná nálada (řec. χαρά, chará), trvalá duševní pohoda, neustálá radost ze života.[11] Za nejvyšší dobro pokládal radost, za zlo pokládal žal. Radost je závislá na rozumnosti, žal pramení z nerozumnosti.[12] Dlouhodobé duševní spokojenosti člověk dosahuje moudrým jednáním.

Theodórova etika směřovala ke krajnímu individualismu. Odmítal přátelství, neboť omezuje samostatnost a soběstačnost.[13] Zemřít za vlast považoval za pošetilost, neboť filozof nemá obětovat svou rozumnou osobu za nerozumné. Vlastí je ostatně moudrému člověku celý svět.[9] Jako důsledný utilitarista hlásal mravní relativismus.[14] Mravnost záleží na situaci, neboť mravní normy jsou často jen opatřeními společnosti k ovládání širokých lidových vrstev.[15] Moudrý člověk může příležitostně i krást, cizoložit a dopouštět se svatokrádeže, neboť jde o činy zavrženíhodné jen podle konvence, nikoli podle přírody;[13] mudrc musí umět zbavit tyto činy předsudků, které jsou udržovány „pro zastrašení hlupáků".[9]

Z Theodórova díla zmiňuje Diogenés Laertios spis O filosofických školách, v němž mimo jiné polemizoval i s Aristippem. Ve spise O bozích (řec. Περὶ Θεῶν, Peri theón), ze kterého se zachoval jen název, patrně odmítal lidové představy o bozích. Z této knihy prý později převzal velkou část svých výkladů Epikúros.[12] Někteří starověcí autoři tvrdili, že „Theodóros zcela zavrhoval jakékoli domněnky o bozích",[12] nebo že dokonce popíral i jejich existenci.[16] Proto byl nazýván Atheos (řec. ἄθεος), tedy „bezbožný, „neznaboh". Proti nařčení z bezbožnosti se zřejmě musel často bránit a činil tak s vtipem. Když mu pokladník vládce Lýsimacha řekl: „Zdá se, že neuznáváš nejen bohy, ale ani krále", odpověděl: „Jak bych neuznával bohy, když tebe pokládám za protivného i bohům."[6]

Theodóros měl řadu stoupenců a vytvořil v rámci kyrénské školy směr tzv. theodorovců.[12] Mezi jeho žáky patřil i kynický filozof Bión z Borysthenu.[17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Odlišnou osobou je matematik Theodóros z Kyrény. To byl současník Platóna, a žil tedy na přelomu 5. a 4. století př. n. l. V Platónových dialozích Theaitétos, Sofistés a Politikos je jedním z diskutujících. Byl pokládán za pythagorovce. Jeho žákem byl matematik Theaitétos z Athén († 369 př. n. l.),[1] jenž se zabýval zkoumáním iracionálních veličin.[2] V literatuře (i odborné) jsou oba Theodórové z Kyrény někdy zaměňováni a směšováni, ačkoliv žili každý v jiné době a Diogenes Laertios oba tyto myslitele jasně rozlišoval.[3] Matematik Theodóros bývá vydáván za stoupence hédonismu (kyrénské školy) a filozof Theodóros zase za matematika.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Platón. Theaitétos. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 118 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-82-X. [Výklad prof. Novotného na str. 6–7.]
  2. STRUIK, Dirk Jan. Dějiny matematiky. 1. vyd. Praha: Orbis, 1963. 250 s. cnb000441491. S. 42, 50 a 250.
  3. Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 116.
  4. a b c d BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 584.
  5. Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 110 a 113.
  6. a b c d Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 115.
  7. Seneca. Útěchy. Překlad Václav Bahník. 1. vyd. tohoto souboru. Praha: Odeon, 1977. 269 s. cnb000156160. [Citovaný text je uveden na str. 237 a pochází ze spisu O duševním klidu. Viz i poznámku na str. 267.]
  8. Tuto příhodu zmiňuje i Cicero, v detailech trochu odlišně → CICERO, Marcus Tullius et al. Tuskulské hovory. Překlad Václav Bahník. 1. souborné vyd. Praha: Svoboda, 1976. 433 s. cnb000123492. S. 77.
  9. a b c Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 114.
  10. Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 253–254.
  11. BAHNÍK, Václav, ed. et al. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 609.
  12. a b c d Diogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 113.
  13. a b Malá československá encyklopedie. 6. svazek. Praha: Academia, 1987. 927 s. cnb000125650. S. 198.
  14. TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 56.
  15. BAHNÍK, Václav, ed. et al. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 610.
  16. Sextus Empiricus. Základy pyrrhonskej skepsy. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1984. 232 s. [Tvrzení, že Theodóros popíral existenci bohů, je uvedeno na str. 193.]
  17. Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 185–186.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317.
  • Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]