Takšoň

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Taksoň)
Takšoň
velkokníže uherský
Portrét
Miniatura Takšoně (Chronicon Pictum)
uherský velkokníže
Obdobíasi 955 – asi 972
PředchůdceFajsz
NástupceGejza
Narozeníasi 931
Úmrtíasi 972
Manželkaprincezna z Chazarské říše, z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska
PotomciGejza
Michal Uherský
DynastieArpádovci
OtecZoltán
Matkadcera Menumoruta (?)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Takšoň (okolo 931 – počátkem 70. let 10. století; maďarsky Taksony) byl od roku 955 až do své smrti počátkem 70. let 10. století uherský velkokníže z rodu Arpádovců.

Narodil se jako syn Zoltána a Menumorutovy dcery asi roku 931. Uherským velkoknížetem se stal pravděpodobně po katastrofické porážce Maďarů v bitvě na Lechu z roku 955. Ačkoli se jako mladý účastnil nájezdů do západní Evropy, za jeho vlády Maďaři útočili na Byzantskou říši. Podle kroniky Gesta Hungarorum se za Takšoňova panování v Uhersku usadily muslimské a pečeněžské skupiny. Zemřel na počátku sedmdesátých let 10. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dřevěná socha muže s helmou na hlavě, v jedné ruce držící meč ve druhé luk.
Socha Zoltána, Takšoňova otce, v Soltě

Takšoň se narodil jako syn Zoltána[1] a jeho neznámé ženy, snad dcery Menumoruta, slovanského knížete, který byl údajně poražen při maďarském vpádu do Evropy krátce před rokem 907.[2][3] Není však vyloučené, že vládce Menumorut je jen fiktivní postava, neboť jeho jméno označuje také Velkomoravskou říši.[4] Kronika Gesta Hungarorum Takšoňovo narození datuje do roku 931.[5][6] Na velkoknížecí stolec dle ní nastoupil po otcově abdikaci v roce 947,[7][8] tedy tři roky před jeho smrtí.[9]

Tmavě zelená busta muže s knírem a čepicí na hlavě. Busta je postavena na podstavci s jménem Taksony.
Busta Takšoně v maďarském národním parku.

Moderní historici tyto informace však zpochybňují. Soudobý kronikář Liutprand z Cremony tvrdí,[10] že Takšoň v roce 947 vedl výpravu proti Italům, zřejmě se tedy narodil dlouho před rokem 931.[6] Při tažení do Itálie Takšoň údajně dosáhl až města Otranta v Apulii. Odtáhl prý poté, co mu zaplatil italský král Berengar II.[11] Vládu Takšoňova otce zaznamenal pouze autor Gesta Hungarorum, podle něhož byl Zoltán také předkem všech uherských panovníků. Gesta Hungarorum tak není pro Zoltánovo panování spolehlivým zdrojem.[12]

Podle kroniky Johanna Aventina z 15. století Takšoně v roce 948 porazili Rakušané a Korutanci.[11] Takšoňův současník, byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos uvádí, že okolo roku 950 Maďarům vládl Fajsz, Takšoňův bratranec.[13]

Muž s knírem v železné helmě, drátěné košili a šedých kalhotách. V jedné ruce drží žlutomodrý dřevec, ve druhé železný štít.
Obraz Takšoně od Josefa Kriehubera

Podle Johanna Aventina se Takšoň roku 955 účastnil bitvy na Lechu.[2] V ní budoucí císař Ota I. Veliký porazil téměř osmitisícové maďarské vojsko.[14] Pokud by měl Aventinus pravdu, byl by Takšoň jedním z mála maďarských velitelů, kteří bitvu přežili.[2] Na základě Aventina se historici Gyula Kristó[6] a Zoltán Kordé[2] domnívali, že Fajsz Takšoňovi předal vládu právě po bitvě na Lechu. Tuto možnost potvrzuje francouzský kronikář z 13. století Alberich z Trois-Fontaines, podle něhož se jeden z přeživších Maďarů stal jejich králem.[11] Porážka na Lešském poli ukončila staromaďarské vpády do střední a západní Evropy a donutila Maďary, aby se trvale usadili na území mezi řekami Enže a Traisen.[15] Jejich nájezdy však i nadále pokračovaly do Byzantské říše.[15][16] Tak například v roce 965 se Maďaři zúčastnili útoku bulharského cara, Petra I., do Byzance a o pět let později podpořili intervenci kyjevského knížete Svjatoslava I. na Balkán.[17]

Autor Gesta Hungarorum uvádí, že se za Takšoňova panování v Uhersku usadili muslimové z Volžského Bulharska.[18][19][20] Tuto zprávu podporuje deník Ibráhíma ibn Jákúba z roku 965, podle něhož do Prahy přicházeli muslimové z Uher.[21][22] Gesta Hungarorum také uvádí, že se za Takšoně v Uhersku usadili Pečeněhové. Gesta Hungarorum tvrdí, že jim Takšoň udělil území kolem Tisy.[18][23] Jedinou zmínkou o Takšoňově západní politice je zpráva Liutpranda z Cremony,[21] podle jehož výpovědi se v roce 963 do Uherska vypravil vyslanec papeže Jana XII., jistý Zacheus, který měl Takšoně popudit proti císařovi Otovi.[21][24][25] Není nicméně známo, jestli Zacheus do Uher skutečně dorazil. Takšoňovi se na sklonku života podařilo rovněž zařídit sňatek svého staršího syna Gejzy se Sarolt, dcerou transylvánského knížete Gyuly II. Zemřel na počátku 70. let 10. století.[21]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Kronika Gesta Hungarorum za Takšoňovou manželku považuje ženu ze země Kumánů.[18] Pocházela pravděpodobně z Chazarské říše, anebo z kmene Pečeněhů, či z Volžského Bulharska. Podle Gesta Hungarorum zařídil tento sňatek Takšoňův otec Zoltán.[2][6] Historik György Györffy se domníval, že s Takšoňovou ženou byl příbuzný Tonuzoba, pečeněžský náčelník, který od Takšoně dostal území kolem řeky Tisy.[26] Prvním Takšoňovým synem byl Gejza, který se stal uherským velkoknížetem. Jeho druhým synem byl Michal Uherský, jehož potomci v Uhersku vládli od roku 1046.[27]

Arpád

nar. 845 zm. 907

  ?   Menumorut   ?
         
     
  Zoltán

nar. asi 895

zm. asi 949

  dcera Menumoruta  
     
   
Kumánská žena

OO datum neznámé

Takšoň

nar. před 931 zm. 972?

               
               
             
Gejza (velkokníže)

 nar. asi 940

 zm. 997  

Michal Uherský

nar. 960/965 

zm. před 997

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Taksony of Hungary na anglické Wikipedii.

  1. ↑ KRISTÓ, Gyula; MAKK, Ferenc. Az Árpád-ház uralkodói. Budapest: I.P.C. Könyvek, 1996. 288 s. ISBN 9637930973. OCLC 1087538045 S. 22, 24. (maďarsky) Dále jen [Az Arpád]. 
  2. ↑ a b c d e KORDÉ, Zoltán. Taksony. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. ISBN 9789630567220. S. 659. (maďarsky)
  3. ↑ MADGEARU, Alexandru. The Romanians in the Anonymous Gesta Hungarorum: Truth and Fiction.. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Institute, Center for Transylvanian Studies, 2005. 218 s. Dostupné online. ISBN 973-7784-01-4. S. 26. (anglicky) 
  4. ↑ Słownik starożytności słowiańskich. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossoliński, 1996. S. 439–440. (polsky) 
  5. ↑ Deeds of the Hungarians. Redakce Martyn C. Rady, László Veszprémy; překlad Martyn C. Rady, János M. Bak. Budapest: Central European University Press, 2010. 326 s. ISBN 9781441694997. S. 121. (anglicky) Dále jen [Deeds of the Hungarians]. 
  6. ↑ a b c d Az Arpád, s. 24.
  7. ↑ ENGEL, Pál. The Realm of St Stephen: A History of Medieval Hungary, 895–1526. New York: Tauris Publishers, 2001. ISBN 1-86064-061-3. S. 19. (anglicky) Dále jen [The Realm of St Stephen]. 
  8. ↑ TÓTH, Sándor László. Zaltas. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. Dále jen [Korai]. ISBN 9789630567220. S. 741. (maďarsky)
  9. ↑ Korai, s. 741.
  10. ↑ GYÖRFFY, György. A magyarok elődeiről és a honfoglalásról: kortársak és krónikások hiradásai. Maďarsko: Gondolat, 2002. 354 s. ISBN 963-389-272-4. S. 212, 220. (maďarsky) Dále jen [A magyarok]. 
  11. ↑ a b c KRISTÓ, Gyula. Szent István Király. Budapest: Neumann Kht., 2002. Dostupné online. Kapitola A felmenők. (maďarsky) 
  12. ↑ Az Arpád, s. 21.
  13. ↑ Az Arpád, s. 22-23
  14. ↑ SPINEI, Victor. The Great Migrations in the East and South East of Europe from the Ninth to the Thirteenth Century. vydavatel = Romanian Cultural Inst., Center for Transylvanian Studies. Cluj-Napoca: [s.n.], 2003. 835 s. ISBN 973-85894-5-2. S. 81. (anglicky) Dále jen [The Great Migrations]. 
  15. ↑ a b The Great Migrations, s. 82.
  16. ↑ The Realm of St Stephen, s. 15.
  17. ↑ MAKKAI, Lászlo. The establishment of the Árpad dynasty. In: SUGAR, Peter; HANÁK, Péter; FRANK, Tibor. A History of Hungary. 1. vyd. Bloomington: Indiana University Press, 1994. ISBN 0-253-35578-8. S. 15. (anglicky)
  18. ↑ a b c Deeds of the Hungarians, s. 127.
  19. ↑ A magyarok, s. 180, 291.
  20. ↑ BEREND, Nora. At the Gate of Christendom: Jews, Muslims and "Pagans" in Medieval Hungary, c. 1000–c.1300. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 364 s. ISBN 978-0-521-02720-5. S. 65. (anglicky) Dále jen [At the Gate]. 
  21. ↑ a b c d Az Arpád, s. 25.
  22. ↑ At the Gate, s. 65–66.
  23. ↑ The Great Migrations, s. 126.
  24. ↑ Liutprand z Cremony. The Complete Works of Liudprand of Cremona. Překlad Paolo Squatriti. Washington, D.C: CUA Press, 2007. 296 s. ISBN 978-0-8132-1506-8. S. 224. 
  25. ↑ BEREND, Nora; LASZLOVSZKY, József; SZAKÁCS, Béla Zsolt. The kingdom of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 460 s. ISBN 978-0-521-87616-2. S. 329. (anglicky) 
  26. ↑ GYÖRFFY, György. King Saint Stephen of Hungary. New York: East European Monographs, 1994. 213 s. ISBN 0-88033-300-6. S. 36. (anglicky) 
  27. ↑ Az Arpád, kapitola Dodatek 1.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Deeds of the Hungarians. Redakce Martyn C. Rady, László Veszprémy; překlad Martyn C. Rady, János M. Bak. Budapest: Central European University Press, 2010. 326 s. ISBN 9781441694997. S. 121. (anglicky) 
  • Liutprand z Cremony. The Complete Works of Liudprand of Cremona. Překlad Paolo Squatriti. Washington, D.C: CUA Press, 2007. 296 s. ISBN 978-0-8132-1506-8. S. 194. (anglicky) 
  • BEREND, Nora. At the Gate of Christendom: Jews, Muslims and "Pagans" in Medieval Hungary, c. 1000–c. 1300. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 364 s. ISBN 978-0-521-02720-5. S. 65. (anglicky) 
  • BEREND, Nora; LASZLOVSZKY, József; SZAKÁCS, Béla Zsolt. The kingdom of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 460 s. ISBN 978-0-521-87616-2. (anglicky) 
  • ENGEL, Pál. The Realm of St Stephen: A History of Medieval Hungary, 895–1526. New York: Tauris Publishers, 2001. ISBN 1-86064-061-3. (anglicky) 
  • GYÖRFFY, György. A magyarok elődeiről és a honfoglalásról: kortársak és krónikások hiradásai. Maďarsko: Gondolat, 2002. 354 s. ISBN 963-389-272-4. S. 212, 220. (maďarsky) 
  • GYÖRFFY, György. King Saint Stephen of Hungary. New York: East European Monographs, 1994. 213 s. ISBN 0-88033-300-6. S. 36. (anglicky) 
  • KRISTÓ, Gyula. Géza. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. ISBN 9789630567220. (maďarsky)
  • KRISTÓ, Gyula; MAKK, Ferenc. Az Árpád-ház uralkodói. Maďarsko: I.P.C. Könyvek, 1996. 288 s. ISBN 9637930973. OCLC 1087538045 (maďarsky) 
  • MADGEARU, Alexandru. The Romanians in the Anonymous Gesta Hungarorum: Truth and Fiction. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Institute, Center for Transylvanian Studies, 2005. 218 s. Dostupné online. ISBN 973-7784-01-4. S. 26. (anglicky) 
  • MAKKAI, Lászlo. The establishment of the Árpad dynasty. In: SUGAR, Peter; HANÁK, Péter; FRANK, Tibor. A History of Hungary. 1. vyd. Bloomington: Indiana University Press, 1994. ISBN 0-253-35578-8. S. 15. (anglicky)
  • SPINEI, Victor. The Great Migrations in the East and South East of Europe from the Ninth to the Thirteenth Century. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Inst., Center for Transylvanian Studies, 2003. 835 s. ISBN 973-85894-5-2. S. 81. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Fajsz 		Znak z doby nástupu Uherský velkokníže
Takšoň
955 – asi 972 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Gejza
Uherští panovníci
Mýtičtí Arpádovci
(do 9. století)
Arpádovci
(9. století–1038)
Arpád (asi 845–asi 907) • Zoltán (náčelník) (asi 907–asi 950) • Fajsz (asi 950–955) • Takšoň (955–asi 970) • Gejza (asi 970–997) • Štěpán (997–1038)
Nedynastičtí
(1038-1046)
Petr Orseolo (1038–1041) • Samuel Aba (1041–1044) • Petr Orseolo (1044–1046)
Arpádovci
(1046-1301)
Ondřej I. (1046–1060) • Béla I. (1060–1063) • Šalamoun (1063–1074) • Gejza I. (1074–1077) • Ladislav I. (1077–1095) • Koloman (1095–1116) • Štěpán II. (1116-1131) • Béla II. (1131–1141) • Gejza II. (1141–1162) • Ladislav II.¹ (1162-1163) • Štěpán III. (1162–1172) • Štěpán IV. Uherský¹ (1163–1165) • Béla III. (1172–1196) • Emerich Uherský (1196–1204) • Ladislav III. (1204-1205) • Ondřej II. (1205-1235) • Béla IV. (1235-1270) • Štěpán V. (1270-1272) • Ladislav IV. Kumán (1272-1290) • Ondřej III. (1290-1301)
Boje o trůn
(1301–1308)
Ladislav V.² (1301-1305) • Béla V.³ (1305–1308)
Anjouovci
(1308–1387)
Karel I. Robert (1308–1346) • Ludvík I. (1346–1382) • Marie Uherská⁴ (1382–1395) • Karel II.¹ (1385–1386)
Různé rody
(1387–1526)
Zikmund Lucemburský (1387–1437) • Albrecht II. Habsburský (1437–1439) • Alžběta Lucemburská⁵ (1439–1440) • Vladislav I. Jagellonec (1440–1444) • Ladislav Pohrobek (1444–1457) • Matyáš Korvín (1458–1490) • Vladislav Jagellonský (1490–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1608) • Matyáš Habsburský (1608–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ vzdorokrál, ² Přemyslovec , ³ Wittelsbach, ⁴ od roku 1387 spoluvládkyní Zikmunda Lucemburského, ⁵ polooficiální vládce

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Takšoň&oldid=21896314“