Taifská království

Dějiny Španělska
	Hispánie;
	Vizigotská nadvláda;
	Al-Andalus;
	Reconquista;
	Habsburské Španělsko;
	Doba osvícenství a revoluce;
	Španělská válka za nezávislost;
	19. a počátek 20. století;
	Druhá španělská republika;
	Španělská občanská válka;
	Frankismus;
	Moderní Španělsko;

	; vlajka
Geografie	; Mapa taifských států v roce 1031
	; Mapa taifských států v roce 1031
Hlavní město	různé
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Arabové, Berbeři, Španělé, Židé
Jazyky	arabština, berberské, mozarabština, ladino, hebrejština
Náboženství	sunnitský islám, římskokatolické, judaistické
	Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Měna	dinár, dirham
Vznik	1009–1031 – Córdobský chalífát se rozpadá na větší počet malých nezávislých taifských států
Zánik	1147 – druhé období taifských států ukončeno vpádem Almohadů po dobytí Lisabonu křesťanskými vojsky
	Státní útvary a území
	Córdobský chalífát
	Almorávidé
	Almohadský chalífát
	Almorávidé
	Almohadský chalífát
	Granadský emirát
	Kastilská koruna
	Aragonská koruna
	Portugalské království

Taifské státy (arabsky طوائف, tj. ṭawā'if, singulár taifa, arabsky طائفة, tj. plurál ṭā'ifa), častěji však taifská království (španělsky Reinos de Taifas), jsou označení pro drobná muslimská knížectví na Pyrenejském poloostrově, která vznikala během rozpadu Córdobského chalífátu v letech 1009–1031. Označení „taifská království“ není přesné, neboť se nejednalo o království v evropském slova smyslu, ale různorodé emiráty, kde měli vládci obvykle titul emíra a pouze v několika mála případech titul málika (krále).

Taifské státy často mezi sebou bojovaly o vojenskou, mocenskou i kulturní prestiž, avšak bez politické jednoty se nemohly vojensky rovnat křesťanským monarchiím na severu poloostrova.

První období taifských států (1009/1031–1110) začalo pádem Córdobského chalífátu roku 1031 a ukončila jej invaze Almorávidů po pádu Toleda roku 1085. Poté nastalo druhé období taifských států (1140–1203), které bylo ukončeno vpádem Almohadů po dobytí Lisabonu křesťanskými vojsky (1147). Přes snahu těchto reformních berberských hnutí postupem času byla stále větší část muslimských území získávána do rukou křesťanů, následovalo ještě třetí období (1232–1287). Posledním z těchto samostatných knížectví byla Granada, kterou dobyla křesťanská vojska až roku 1492.

Historie

Rozpad chalífátu

Po svržení posledního umajjovského chalífy se kdysi mocná muslimská říše rozštěpila na větší množství suverénních knížectví či emirátů. Státy, které takto vznikly, měly hranice uspořádány buď na základě původních okresů či jiných administrativních jednotek, nebo podle rozdělení vládnoucích špiček státu mezi Araby, Berbery, španělské muslimy (tzv. Muládíe, kterých byla v Al-Andalusu téměř většina) a bývalé slovanské otroky z východní Evropy. Během rozkvětu taifských států v 11. století mezi sebou emírové (vládci) těchto států soutěžili nejen o vojenskou, ale i o kulturní převahu. Snažili se tedy získat na své dvory co nejvýznamnější a nejznámější básníky a řemeslníky. V době chalífátu často platily severní křesťanské státy svému mocnějšímu jižnímu sousedovi vynucené dávky. Nyní se situace obrátila a taifské státy se často musely zavázat k placení poplatků křesťanským státům, zejména pak království Leónu (později Kastílie).

První období (11. století)

Seznam názvů států podle abecedy v moderní portugalštině nebo španělštině:

Albarracín (1011–1104) – dobyto Almorávidy
Algeciras (1035–1058) – dobyto Sevillou
Almería (1011–1091) – dobyto Almorávidy
Arcos (1011–1091) – dobyto Almorávidy
Alpuente (1009–1106) – dobyto Almorávidy
Badajoz (Batalyaws, 1009–1094) – dobyto Almorávidy
Carmona (1013–1091) – dobyto Almorávidy
Ceuta (1084–1147) – dobyto Almorávidy
Córdoba (Cordova, 1031–1091) – vytvořena a spravována jako republika, dobyto Sevillou
Dénia (1010/1012–1076) – dobyto Zaragozou
Granada (Garnáta, 1013–1090) – dobyto Almorávidy
Jérica (11. století, přesná doba neznámá) – dobyto Toledem
Lisabon (Lisboa, 1022–?) – dobyto Badajozem
Lorca (1051–1091) – dobyto Almorávidy
Málaga (1026–1057/1058, 1073–1090) – dobyto Granadou, v druhém období dobyto Almorávidy
Mallorca neboli Baleáry (1018–1203) – dobyto Almorávidy
Mértola (1033–1091) – dobyto Almorávidy
Molina (?–1100) – dobyto Aragonií
Morón (1013–1066) – dobyto Sevillou
Murcia (1011/1012–1065, 1065–1078) – dobyto Valencií, v druhém období dobyto Sevillou
Murviedro a Sagunto (1086–1092) – dobyto Almorávidy
Niebla (1023/1024–1091) – dobyto Sevillou
Ronda (1039/1040–1065) – dobyto Sevillou
Saltés a Huelva (1012/1013–1051/1053) – dobyto Sevillou
Santa María del Algarve (1018–1051) – dobyto Sevillou
Segorbe (1065–1075) – dobyto Almorávidy
Silves (1040–1063) – dobyto Sevillou
Sevilla (1023–1091) – dobyto Almorávidy
Toledo (1010/1031–1085) – dobyto Kastilií
Tortosa (1039–1060, 1081/1082–1092) – dobyto Zaragozou, v druhém období dobyto Déniou
Valencia (1010/1011–1094) – dobyto El Cidem, který byl nominálně vazalem Kastílie
Zaragoza (Saragossa, 1018–1046) – vládl zde rod Banú Tujib, poté vláda přešla na rod Banú Hud, podruhé (1046–1110) – dobyto Almorávidy, roku 1118 připadla Zaragoza Aragonii, zároveň vláda v Ruedě do roku 1030 – dobyto Aragonií

Druhé období (12. století)

Almería (1145–1147) – na krátko připadlo Kastílii a poté Almohadům
Arcos – roku 1143 dobyto Almohady
Badajoz (Batalyaws, 1145–1150) – dobyto Almohády
Beja a Évora (1114–1150) – dobyto Almohady
Carmona – osud tohoto státu během druhého taifského období je neznámý
Constantina a Hornachuelos – data i osudy tohoto státu jsou neznámé
Guadix a Baza (1145–1151) – dobyto Murcií
Jaén (1145–1159) – dobyto Murcií, roku 1168 – dobyto Almohady
Jerez – roku 1145 dobyto Almohady
Mallorca – roku 1203 dobyto Almorávidy
Málaga (1145–1153) – dobyto Almohady
Mértola (1144–1145) – dobyto Badajozem, podruhé (1146–1151) – dobyto Almohady
Murcia – roku 1145 dobyto Valencií, (1147–1172) – dobyto Almohady
Niebla (1145–1150?) – dobyto Almohady
Purchena – data a osudy tohoto státu jsou neznámé
Ronda – roku 1145 dobyto Almorávidy
Rueda (1118–1130) – dobyto Aragonií
Santarém (?–1147) – dobyto Portugalskem
Segura (1147–?) – osud tohoto státu je neznámý
Silves (1144–1155) – dobyto Almohady
Tavira – data a osudy tohoto státu jsou neznámé
Tejada (1145–1150) – dobyto Almohady
Valencia (1145–1172) – dobyto Almohady

Třetí období (13. století)

Arjona (1232–1244) – dobyto Kastílií
Baeza (1224–1226) – dobyto Kastílií
Ceuta (1233–1236) – dobyto Almorávidy, podruhé (1249–1305) – dobyto Marínovci
Dénia (1224–1227) – dobyto Almohady
Granada – období Nasrovců (1238–1492) se většinou nezapočítává do období taifských království, dobyto Kastílií, povstání Las Alpujarras (1568–1571) vypuklo po zákazu arabských a muslimských zvyklostí a pouze dva králové byli dosazeni povstalci na trůn
Lorca (1240–1265) – dobyto Kastílií
Menorca (1228–1287) – dobyto Aragonií
Murcia (1228–1266) – dobyto Kastilií
Niebla (1234–1262) – dobyto Kastilií
Orihuela (1239/1240–1249/1250) – dobyto Murcií nebo Kastílií
Valencia (1228/1229–1238) – dobyto Aragonií

Almorávidé a Almohadé

Kvůli svému slabému vojenskému potenciálu se taifská knížata obrátila na bojovníky ze severní Afriky (Almorávidy a Almohady) a po pádu Toleda (1085) pozvala Almorávidy do Al-Andalusu. Avšak místo pomoci muslimským státům Almorávidé většinu taifských států obsadili a začlenili do své říše. Později se i moc Almorávidů postupně začala vytrácet a jejich území na pyrenejském poloostrově se opět rozpadlo na řady menších nezávislých států jako dřív. Po pádu Lisabonu (1147) byli na Pyrenejský poloostrov tentokrát pozváni Almohadové a celý scénář se opakoval. Vojska severních křesťanských států posléze dobývala zbytky muslimského panství na poloostrově. Posledním z těchto států byla Granada, která padla roku 1492 do rukou katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Taifas na Wikimedia Commons

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Taifa na anglické Wikipedii.

Literatura

ŽENKA, Josef. Pád Granady a zánik al-Andalusu. Praha: Argo, 2011. 184 s. ISBN 978-80-257-0466-0.
ŽENKA, Josef. Granadské elity v 15. století. Praha: Karolinum, 2011. 180 s. ISBN 978-80-246-1904-0.