Tự Đức
| Tự Đức | |
|---|---|
| vietnamský císař | |
 | |
| Doba vlády | 5. listopadu 1847 – 19. července 1883 |
| Chrámové jméno | Dực Tông (翼 宗) |
| Posmrtné jméno | Thể thiên Hanh vận Chí thành Đạt hiếu Thể kiện Đôn nhân Khiêm cung Minh lược Duệ văn Anh Hoàng đế |
| Narození | 22. září 1829 Hue |
| Úmrtí | 17. července 1883 (ve věku 53 let) Hue |
| Pohřben | Tomb of Tự Đức |
| Předchůdce | Thiệu Trị |
| Adoptivní syn | Dục Đức |
| Nástupce | Dục Đức |
| Manželky | Trang Ý Nguyễn Thị Bích mnoho konkubín |
| Potomci | Dục Đức |
| Dynastie | Nguyễn |
| Otec | Thiệu Trị |
| Matka | Từ Dụ |
| Příbuzní | Nguyễn Phúc Hồng Bảo, Nguyễn Phúc Hồng Y, Nguyễn Phúc Hồng Cai, Nguyễn Phúc Hồng Tố, Nguyễn Phúc Hồng Kiện, Nguyễn Phúc Hồng Truyền, Nguyễn Phúc Hồng Phó, Nguyễn Phúc Hồng Hưu, Nguyễn Phúc Hồng Diêu, Nguyễn Phúc Hồng Phi, Nguyễn Phúc Hồng Bàng, Nguyễn Phúc Hồng Kháng, Nguyễn Phúc Hồng Nghĩ, Nguyễn Phúc Hồng Tiệp, Nguyễn Phúc Hồng Đĩnh, Hiệp Hòa, Nguyễn Phúc Tĩnh Hảo, Nguyễn Phúc Gia Phúc, Nguyễn Phúc Trinh Huy, Nguyễn Phúc Thanh Đề, Nguyễn Phúc Thanh Cát, Nguyễn Phúc Huy Nhu, Nguyễn Phúc Đôn Trinh, Nguyễn Phúc Nhàn Đức, Nguyễn Phúc Lương Huy, Nguyễn Phúc Nhàn Yên, Nguyễn Phúc Ý Phương, Nguyễn Phúc Đoan Cẩn, Nguyễn Phúc Nhã Viện, Nguyễn Phúc Lệ Nhàn, Nguyễn Ngọc Uyển Như, Nguyễn Phúc Thận Huy, Nguyễn Phúc Đoan Lương a Nguyễn Phúc Phúc Huy (sourozenci) Dục Đức (adoptovaný syn) Đồng Khánh (adoptovaný syn) Kiến Phúc (adoptovaný syn) Thành Thái, Nguyễn Phúc Bửu Tán, Nguyễn Phúc Bửu Kiêm, Nguyễn Phúc Bửu Lũy, Nguyễn Phúc Tốn Tùy, Nguyễn Phúc Nhàn Gia a Nguyễn Phúc Châu Hoàn (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tự Đức (22. září 1829 – 19. července 1883, vlastním jménem Nguyễn Phúc Hồng Nhậm, také Nguyễn Phúc Thì) byl čtvrtý a nejdéle vládnoucí vietnamský císař z dynastie Nguyễn, byl zároveň posledním předkoloniálním císařem Vietnamu. Vládl 36 let, od roku 1847 do roku 1883.
Život
[editovat | editovat zdroj]Princ Nguyễn Phúc Hồng Nhậm se narodil dne 22. září 1829, jeho otcem byl císař Thiệu Trị. V roce 1847 se stal po smrti otce jeho nástupcem. Nástupcem svého otce se stal místo svého staršího bratra Hồng Bảoa. Začátek jeho vlády ale provázely problémy.
Cholera a přírodní katastrofy
[editovat | editovat zdroj]V létě 1849, rok po jeho korunovaci, zasáhla Vietnam a Kambodžu epidemie cholery. Podle archivů přišlo o život přibližně 600 000 lidí. Podle O'neill Barretta (1982) a Vietnamese Ministry of Health (2007) bylo cholerou postiženo až 2 miliony lidí. Historik Christopher Goscha uvádí jako celkový počet obětí číslo 800 000.[1][2]
V letech 1847 až 1861 byla neobvykle silná období dešťů, po nich následovalo období velkého sucha mezi lety 1864 až 1889. V letech 1880 až 1881 zpustošily Tonkin tajfuny.[3] V roce 1854 zdevastovaly provincie Sơn Tây a Bắc Ninh kobylky.[4]
Konflikt s Hồng Bảem a jeho potomky
[editovat | editovat zdroj]Princ Hồng Bảo, nejstarší syn Thiệu Trịa, zosnoval proti bratrovi vzpouru. Mezi jeho příznivce patřili konfuciáni (kteří byli rozzlobeni, protože Hồng Bảo, nejstarší císařův syn, se nestal nástupcem svého otce), stoupenci dynastie Lê, zkorumpovaní mandaríni i katoličtí misionáři. Ke vzpouře ale nikdy nedošlo, v roce 1854 byl Hồng Bảo zatčen a měl být popraven, od toho ale Tự Đứce odradila Từ Dụ, jeho matka. Hồng Bảo spáchal ve vězení sebevraždu.
V roce 1866 se proti němu vzbouřil Hồng Bảoův syn Đinh Đạo. Povstání bylo rozdrceno a Tự Đức nařídil, aby byl Đinh Đạo, jeho bratři a matka usmrceni.
Potlačování křesťanství
[editovat | editovat zdroj]Císař Tự Đức pokračoval v politice svých předchůdců, oddělil Vietnam od okolního světa a odmítl veškeré snahy o modernizaci země. Zprávy o jeho osobním životě ukazují na mírného a vzdělaného muže, ale jeho politika vyvolala konflikt s Evropou, který Vietnam nemohl vyhrát. Utlačoval všechny cizince ve Vietnamu, zejména křesťanskou komunitu, která se pokusila svrhnout jeho dědečka Minh Mạnga během povstání, které vedl Lê Văn Khôi. Křesťanský mandarín Nguyễn Trường Tộ se snažil Tự Đứca přesvědčit, že se jedná o sebevražednou politiku, ale ten ho neposlouchal.
Pohřeb Jeana-Louise Bonnarda, po popravě byly jeho ostatky vhozeny do řeky, kde je nalezli křesťané.
Michael Hồ Đình Hy, mandarín, který byl umučen pro svou víru.
Théophane Vénard, francouzský katolický misionář, byl popraven dne 2. února 1861.
Poprava Augustina Schoefflera v Sơn Tây dne 1. května 1851.
Pokusy o reformy
[editovat | editovat zdroj]I během pronásledování křesťanů ze strany císaře se u jeho dvora vždy nacházeli katoličtí úředníci, kteří zastávali některé z vysokých pozic. Mezi nimi byl kněz Nguyễn Hữu Thơ, kterého císař vyslal s francouzským knězem do Francie, aby naplánovali založení školy „věd, umění a řemesel“ v Hue, později ale ztratil zájem o realizaci projektu.[5] Další katolický úředník, Nguyễn Trường Tộ, byl vyslán do Evropy, aby najal lidi pro založení školy západního typu, ale sešlo z toho, když Francie anektovala zbytek Kočinčíny.
Nguyễn Trường Tộ zahájil kampaň proti zavedenému konfuciánskému vzdělávání a myšlení ve Vietnamu. Odsoudil konfucianismus jako „zlo, které konfuciánský způsob života přinesl Číně a naší zemi“. Řekl také, že „žádná jiná země na světě nemá tak iracionální systém vzdělávání.“ Nguyễn Trường Tộ se zasazoval o nový, modernizovaný vzdělávací systém podle evropského modelu.[6] Žádný jeho návrh nebyl realizován.[7]
Invaze ze zahraničí
[editovat | editovat zdroj]Severní Vietnam (Tonkin), který byl v 40. a 50. letech 19. století zpustošen epidemiemi cholery, přírodními katastrofami a hladomory, nebyl císařským dvorem téměř spravován. V oblasti narostl počet vzpour a pirátství. V roce 1857 čínští muslimští rebelové zaútočili a obsadili oblasti poblíž Tuyên Quangu, kde se nacházely doly.[8]
V roce 1860 byli rebelové zatlačeni zpět, ale nová armáda Bílé vlajky vtrhla do Tonkinu a ovládala území dolů do roku 1863, což narušilo obchod s opiem a také finance. V roce 1862 císař pověřil Nguyễn Bá Nghiho, aby bojoval proti rebelům Bílé vlajky.[9] Bílé vlajky podnikly sérii ničivých nájezdů v Hưng Hóa, Cao Bằng, Thái Nguyên, a deltě Rudé řeky, přitom znefunkčnily místní samosprávu. V létě 1865 Bílé vlajky přepadly vietnamská vojska v Tuyên Quangu a zabily tři sta vojáků.[8] V únoru 1868 Bílé vlajky dobyly Lục Yên. Protože Vietnamci nebyli schopni Bílé vlajky porazit, začali najímat čínské žoldnéře. V roce 1860 si čínský obchodník s opiem Che Ťün-čchang naverboval vlastní vojáky, aby chránil obchod s opiem před Bílými vlajkami. Jeho soukromá armáda fakticky vyhnala Bílé vlajky z Lào Cai.[10]
V roce 1865, po pádu Nebeského království Tchaj-pchingů, uprchl Liou Jung-fu k hranici Číny s Vietnamem a založil armádu Černé vlajky.[11] Vietnamci uzavřeli spojenectví s Černými vlajkami, aby bojovali proti Bílým vlajkám. V roce 1868 vypukla v Tonkinu válka mezi Bílými a Černými vlajkami, která skončila porážkou Bílých vlajek.[12]
Nové vlny čínských rebelů v podobě armády Žluté vlajky v březnu 1868 překročily hranice a zaútočily na místní úřady.[13] Příslušníci Žlutých vlajek obsadili rozsáhlá území v Tonkinu a operovali v nich až do roku 1885.
Útok Francie
[editovat | editovat zdroj]Francie a Španělsko reagovaly na pronásledování křesťanů a v letech 1858–1862 zaútočily z jižního Vietnamu. Císařova armáda nějakou dobu statečně bojovala, ale zastaralé zbraně a taktika se nedala porovnat s Francouzi.
Povstání proti císaři
[editovat | editovat zdroj]Aby toho nebylo málo, císař se musel vypořádat s povstáními, která pro dynastii Nguyễn byla běžnou záležitostí. Došlo ke stovkám malých povstání proti vládě dynastie. Nejsilnějším zdrojem problémů byly neúčinné pokusy zamezit činnosti křesťanských misionářů, včetně popravy španělského biskupa, což bylo použito k ospravedlnění francouzské a španělské invaze, jež vedla k pádu Saigonu. Rozkazem z roku 1848 Tự Đức nařídil všem vietnamským konvertitům na katolické náboženství, aby se zřekli své víry, jinak budou označeni za kacíře.
Poslední roky života
[editovat | editovat zdroj]Když vypukla další povstání a Francouzi postupovali k hlavnímu městu, Tự Đức se obával, že se jeho autorita hroutí. Dával přednost dohodě s Francouzi, aby mohl povstání potlačit, protože i když Francie může požadovat ponižující ústupky, rebelové by ho s největší pravděpodobností sesadili nebo zabili. Podepsal tzv. první saigonskou smlouvu smlouvu o prohlášení nejjižnější části Vietnamu, Kočinčíny, za francouzskou kolonii, což v zemi vyvolalo obrovské pozdvižení.
V roce 1874 byl donucen signovat tzv. druhou saigonskou smlouvu, známou též jako Philastrova smlouva, podle francouzského diplomata Paula Philastreho. Jejím obsahem bylo podřízení vietnamské zahraniční politiky Francii a uznání záboru Kočinčíny. Francie navíc získala právo exteritoriality a svobodné plavby po Rudé řece. V roce 1876 ale vyslal delegaci do Pekingu. Další vietnamská mise v roce 1880 vzdala hold čchingskému dvoru. Dne 10. listopadu 1880 čínský velvyslanec v Paříži oznámil, že Vietnam je stále vazalem Číny, a odmítl francouzsko-vietnamskou smlouvu z roku 1874. V následujícím roce vyslala říše Čching do Vietnamu vyslance, aby vyjednali obchodní vztahy.[14]
Smrt
[editovat | editovat zdroj]Císař Tự Đức se nedožil nejhorších dopadů kolonialismu na svou zemi a byl také posledním vietnamským monarchou, který vládl nezávisle. Neměl žádné děti. Zemřel v roce 1883 a podle legendy dříve, než zemřel, proklel Francouze. Jeho nástupcem se stal jeho adoptivní syn Dục Đức, ale po třech dnech vlády byl dvorními úředníky sesazen.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tự Đức na anglické Wikipedii.
- ↑ LINCOLN, Martha. Epidemic Politics in Contemporary Vietnam: Public Health and the State. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2021. ISBN 978-0-755-63618-1. S. 29.
- ↑ GOSCHA, Christopher. Vietnam: A New history. [s.l.]: Basic Books, 2016. ISBN 978-0-46509-437-0. S. 60.
- ↑ KIERNAN, Ben. Việt Nam: a history from earliest time to the present. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. S. 295.
- ↑ KIERNAN, Ben. Việt Nam: a history from earliest time to the present. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. S. 290.
- ↑ KIERNAN, Ben. Việt Nam: a history from earliest time to the present. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. ISBN 978-0-19005-379-6. S. 304.
- ↑ KIERNAN, Ben. Việt Nam: a history from earliest time to the present. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. S. 305.
- ↑ KIERNAN, Ben. Việt Nam: a history from earliest time to the present. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. S. 306.
- 1 2 BRADLEY, Camp Davis. Imperial Bandits: Outlaws and Rebels in the China-Vietnam Borderlands. [s.l.]: University of Washington Press, 2016. S. 31.
- ↑ BRADLEY, Camp Davis. Imperial Bandits: Outlaws and Rebels in the China-Vietnam Borderlands. Seattle and London: University of Washington Press, 2016. ISBN 978-0-295-74205-2. S. 28.
- ↑ BRADLEY, Camp Davis. Imperial Bandits: Outlaws and Rebels in the China-Vietnam Borderlands. [s.l.]: University of Washington Press, 2016. S. 32.
- ↑ BRADLEY, Camp Davis. Imperial Bandits: Outlaws and Rebels in the China-Vietnam Borderlands. [s.l.]: University of Washington Press, 2016. S. 32–33.
- ↑ BRADLEY, Camp Davis. Imperial Bandits: Outlaws and Rebels in the China-Vietnam Borderlands. [s.l.]: University of Washington Press, 2016. S. 35–37.
- ↑ BRADLEY, Camp Davis. Imperial Bandits: Outlaws and Rebels in the China-Vietnam Borderlands. [s.l.]: University of Washington Press, 2016. S. 37.
- ↑ CHAPUIS, Oscar. The Last Emperors of Vietnam: from Tu Duc to Bao Dai. [s.l.]: Greenwood Press, 2000. ISBN 0-313-31170-6. S. 61.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tự Đức na Wikimedia Commons
