Tři přání (opera)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tři přání aneb Vrtkavosti života
Les Trois Souhaits ou les Vicissitudes de la vie
Základní informace
Žánr opera-film
Hudba Bohuslav Martinů
Libreto Georges Ribemont-Dessaignes
Počet dějství 3 (+ prolog a epilog)
Originální jazyk francouzština
Datum vzniku 1928-29
Premiéra 16. června 1971, Brno

Tři přání aneb Vrtkavosti života (francouzsky: Les Trois Souhaits ou les Vicissitudes de la vie), H. 175, je opera-film o třech dějstvích s prologem a epilogem Bohuslava Martinů dokončená roku 1929 na libreto Georgese Ribemonta-Dessaignese. Rozvíjí pohádkový motiv tří splněných přání, která vedou ke špatným koncům.

Martinů a Ribemont-Dessaignes[editovat | editovat zdroj]

Bohuslav Martinů se seznámil s francouzským spisovatelem, malířem a také příležitostným skladatelem, jedním z vůdčích činitelů hnutí dada Ribemontem-Dessaignesem v roce 1928. Tehdy za svého pobytu v Paříži, začal zhudebňovat jeho dadaistickou divadelní hru Slzy nože. Opera tehdy byla zamýšlena pro hudební festival v Baden-Badenu, kde ji ale nepřijali a neuvedli.

Brzy poté ale dostal Martinů objednávku z Osvobozeného divadla a v srpnu 1928 dostal od Ribemonta libreto, které později zamýšlel uvést v pařížském divadle Bériza. Martinů s libretistou dlouho jednal o úpravách, které by jeho

Je to kouzelná, prostá pohádka. Líbí se mi to a jsem spokojen, že budu mít na čem pracovat. Udělám to celé, jako by to byl film.
— B. Martinů v dopise Charlottě Quennehenové, pozdější manželce

Použití filmu jako nového média (analogické například Bergově opeře Lulu) bylo převratnou událostí, která ale zvyšovala náklady a mohla spolupůsobit při potížích Martinů s uplatněním díla v nějakém divadle. Opera byla dokončena v polovině roku 1929, ale Martinů neuspěl se snahou o její uvedení v Berlíně.

Martinů se provedení opery nedožil a poslední společné dílo s Ribemontem-Dessaignesem, rozpracovanou operu Týden dobročinnosti na námět Ilji Erenburga, už nedokončil.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Prolog: Ve filmových ateliérech se připravuje natáčení. Představují se herci Juste a jeho žena Indolenda (manželskou dvojici mají hrát i ve filmu), která flirtuje s jedním z dalších herců, jenž bude hrát postavu Adolfa. Povel režiséra „Točíme!“ startuje první jednání.

I. jednání: Zatímco se filmová Indolenda nudí, její filmový manžel odchází za svou mysliveckou zábavou. V lese najde krásnou vílu a odnese ji domů. Indolenda, která se snažila zabavit sváděním Adolfa, na vílu žárlí, ale ráda využije její nabídku tří přání. Nejprve si přeje bohatství – dům se promění v palác, mezi hosty je tam i Eblouie Barbichette, která je vílou představena jako Adolfova snoubenka. Víla věnuje snoubencům zlatý zámek na Zlatém ostrově, kam celá společnost vyráží.

II. jednání: Déšť, který v bouři zasáhne loď, je zlatý, mění všechno v drahý kov. Loď těžkne a potápí se. Trosečníci se zachrání na pustém ostrově. Juste si uvědomuje pomýlenost prvního přání a přeje si, aby byla jeho žena mladší. Ta zkrásní, ale hned přestává mít o Justa zájem a uteče za Adolfem. Juste nevydrží pohled na jejich lásku a vysloví poslední přání – být také milován. Jenže první ženou, která o něj projeví zájem, je zlá žebračka (Eblouie). Ze žárlivosti ho udeří holí a Juste umíraje vzdychá: „Jak těžké je žít!“ Víla je osvobozena. Končí natáčení filmu a režisér zve všechny herce na premiéru.

III. jednání: Premiéra filmu, na kterou přicházejí herci i diváci, je promítán známý děj. Milenecká dvojice Indolenda a herec, který hrál Adolfa, si o přestávce dohodla útěk do Ameriky.

Epilog: Film skončil a na filmovém plátně se odehrává jiný – skutečný příběh, scéna Odjezd. Za tónů orchestrální mezihry znázorňuje cestu evropskými velkoměsty a končí v New Yorku. V rohu kavárny tam vidíme opuštěného Justa, který v jejím středu a lesku sleduje svou manželku s milencem. Kolem se pohybují tanečníci včetně někdejší představitelky víly Lilian Nevermore, kteří si z něj tropí posměšky. Děj celé opery končí stejnou smutnou poznámkou: „Ach, jak těžké je žít!“

Osoby[editovat | editovat zdroj]

Artur de Sainte Barbe / Juste baryton
Nina Valencie / Indolenda soprán
Serge Eliacin / Adolf tenor
Eblouie Barbichette soprán
Adelaida, služebná Indolendy alt
Lilian Nevermore / víla Nulle alt
majordomus tenor
kapitán bas
generál tenor
černoška Dinah soprán
barman tenor
ministr bas
argentinský zpěvák tenor
telefonistka mluvená role
režisér mluvená role


Uvedení[editovat | editovat zdroj]

K premiéře v Berlíně, kterou vyjednával Martinů prostřednictvím rady československého velvyslanectví v Německu Camilla Hoffmanna, nedošlo. Světová premiéra tak proběhla v Státním divadle v Brně v roce 1971, kde operu nastudoval dirigent Václav Nosek a inscenaci režíroval včetně filmu Evald Schorm.

V Německu byla poprvé uvedena v roce 1995 v Augsburgu, v roce 2007 uvedl ve spolupráci s Národním divadlem operu Volkstheater Rostock.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Šafránek, Miloš: Divadlo Bohuslava Martinů. Praha : Supraphon, 1979, s. 45-52.
  • Mihule, Jaroslav: Bohuslav Martinů. Osud skladatele. Praha : Karolinum, 2002, s. 164-176.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]