Třída Hämeenmaa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Hämeenmaa
Uusimaa (05) po modernizaci
Uusimaa (05) po modernizaci
Obecné informace
Uživatelé Finské námořnictvo
Typ minonoska
Lodě 2
Osud aktivní (2017)
Předchůdce třída Pansio
Technické údaje před modernizací (1992–2006)
Výtlak 1000 t (standardní)
1330 t (plný)
Délka 77,8 m
Šířka 11,3 m
Ponor 3 m
Pohon 2 diesely
Rychlost 20 uzlů
Posádka 45
Výzbroj 40mm kanón Bofors (2×1)
4× 23mm kanón (2×2)
Mistral (1×6)
RBU-1200 (2×1)
2 skluzavky
150 min
Radar 3× Selesmar ARPA
Sonar Simrad SS 304
Technické údaje po modernizaci (2006–)
Výtlak 1450 t (plný)
Výzbroj 57mm kanón Bofors
2× 12,7mm kulomet (2×1)
Umkhonto-IR (1×8)
2× RBU-1200 (2×1)
2 skluzavky
150 min
Radar Furuno
EADS TRS3D-16ES
Sonar Kongsberg SS2030
Kongsberg ST2400

Třída Hämeenmaa jsou víceúčelové minonosky finského námořnictva. Jejich hlavním úkolem jsou celoroční minové operace v Baltském moři, ale mohou být nasazeny také při plnění hlídkových, eskortních, protiponorkových, transportních a zásobovacích úkolů, nebo jako mateřské lodě menších plavidel.[1] Jsou to první finské válečné lodě v jejichž konstrukci byly použity technologie stealth.[2] Třídu tvoří dvě jednotky nesoucí tradiční jména Hämeenmaa a Uusimaa. Obě byly v letech 2006-2007 modernizovány a jsou i nadále v aktivní službě.[2] Minonoska Hämeenmaa je od roku 2013 vlajkovou lodí finského námořnictva.[3]

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Obě dvě jednotky této třídy postavila v letech 1991–1992 finská společnost Finnyards (nyní STX Finland Cruise Oy) v loděnici Rauma. Do služby byly zařazeny roku 1992.[2]

Jednotky třídy Hämeenmaa:[4]

Jméno Zahájení stavby Spuštěna Zařazení do služby Poznámka
Hämeenmaa (02) 2. dubna 1991 11. listopadu 1991 15. dubna 1992 aktivní
Uusimaa (05) 12. listopadu 1991 červen 1992 2. prosince 1992 aktivní

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Uusimaa (05) před modernizací
Vrhač raketových hlubinných pum RBU-1200 na palubě minonosky Uusimaa (05)

Po dokončení[editovat | editovat zdroj]

Plavidla mají ocelový trup a hliníkové nástavby. Při jejich projektování bylo dbáno na redukci singatur. Proto nemají ani klasický komín a vývody zplodin jsou vyvedeny na bocích trupu nad čárou ponoru. Mají na čáře ponoru zesílený trup a z ledoborců odvozený tvar přídě, což jim umožňuje plavbu až 40 centimetrů silným ledem (klasifikace ICE-1A).[1]

Elektroniku tvořily tři navigační radary Selesmar ARPA, systém řízení palby Radamec 2400 pro 40mm kanóny, jednoduché zaměřovače Galileo pro 23mm kanóny a trupový sonar Simrad SS 304. Obranu posiloval systém pro radiotechnický průzku Matilda a dva vrhače klamných cílů Super Barricade.[1]

Hlavňová výzbroj se skládala ze dvou 40mm kanónů Bofors L/70 a dvou až tří 23mm dvojkanónů SAKO M85. Třetí 23mm dvojkanón byl obvykle nahrazen šestinásobným protiletadlovým raketovým kompletem krátkého dosahu Sadral se střelami Mistral s dosahem 6 km. K ničení ponorek slouží dva vrhače raketových hlubinných pum RBU-1200. Plavidla nesou čtyři řady kolejnic pro vypouštění námořních min. Celkem jich na palubu mohou vzít až 150 kusů.[5] Miny jsou do moře shazovány otvorem v záďovém zrcadle, krytým sklopnou rampou. Druhá nákladová rampa byla ukryta pod výklopnou přídí.[1]

Pohonný systém tvoří dva diesely Wärtsilä-Vasa 16V22MD, každý o výkonu 5200 kW, roztáčející dva lodní šrouby s nastavitelnými lopatkami. Nejvyšší rychlost dosahuje 20 uzlů. Manévrovací schopnosti zlepšuje příďové dokormidlovací zařízení.[1]

Modernizace[editovat | editovat zdroj]

Uusimaa (05) po modernizaci
Detailní pohled na vrhač klamných cílů Rheinmetall MASS

Loděnice Aker Yards provedla v letech 2006-2007 střednědobou modernizaci obou jednotek. Provedené úpravy měly dále zvětšit víceúčelovost plavidel. Kvůli zlepšení nautických vlastností došlo ke zrušení (zavaření) výklopné přídě a instalaci aktivních ploutvových stabilizátorů na trup. Na zádi je přistávací plocha pro vrtulník.[1]

Nová sestava elektroniky, senzorů, navigačních a komunikačních systémů byla unifikována s  raketovými čluny třídy Hamina.[1] Původní trojnožkový stožár nahradily dva zcela nové. Instalovány byly navigační radary Furuno[2], bojový řídící systém ANCS 2000, přehledový radar EADS TRS3D-16ES, optotronický systém EOMS kategorie IRST, švédský systém řízení palby SAAB CEROS 200 pro 57mm kanón, systém pro radiotechnický průzkum Thales DR3000 SIEWS a dva vrhače klamných cílů Rheinmetall MASS.[1] Instalován byl také trupový sonar Kongsberg SS2030 a sonar s měnitelnou hloubkou ponoru Kongsberg ST2400.[2]

Většina původní výzbroje byla sejmuta a nahrazenou jinou. Na přídi se objevila dělová věž s dvoučelovým 57mm kanónem Bofors (pochází ze starších vyřazených lodí), který doplnily dva 12,7mm kulomety NSV. V zadní části nástavby bylo instalováno osminásobné vertikální vypouštěcí silo pro protiletadlové řízené střely Umkhonto-IR (lokální označení ItO 04) s dosahem 12 km.[2] Ponechány byly oba vrhače RBU-1200.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h ZAJAC, Ivan. Poslední z rodu minonosek. Military revue. 2017, roč. 13, čís. 3, s. 45. ISSN 1805-0247.  
  2. a b c d e f g Hameenmaa Class, Finland [online]. Naval-technology.com, [cit. 2012-09-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Zajac, 2017, s. 46.
  4. Zajac, 2017, s. 47.
  5. PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha : Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 76. (česky)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha : Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]