Tójó Mijatake

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tójó Mijatake
Narození1895
Prefektura Kagawa
Úmrtí1979 (ve věku 83–84 let)
Los Angeles County
Místo pohřbeníEvergreen Cemetery
Povolánífotograf
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Herečka a zpěvačka Chiemi Eri před kanceláří Rafu Shimpo v Little Tokyo, Los Angeles, Kalifornie. Eri je oblečená ve světlé blůze, kostkované sukni a bílých kalhotách a před „Rafu Shimpo, L. A. Japanese Daily News“, drží sako přes složené paže. 1953
Starosta Los Angeles Sam Yorty předává certifikát Matsushita Day manželům Kónosuke Macušitovým na radnici v Los Angeles. Pan Kónosuke drží devítipalcový televizor Panasonic, dárek od Los Angeles. 15. července 1963.

Tójó Mijatake (宮武東洋,[1] Mijatake Tójó; 1895–1979) byl japonsko-americký fotograf, nejlznámější svými fotografiemi dokumentujícími japonský lid a japonsko-americkou internaci v Manzanaru během druhé světové války.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mijatake se narodil v Kagawě v Šikoku v Japonsku v roce 1895.[2] V roce 1909 emigroval do Spojených států za svým otcem. Usadil se v části Little Tokyo v Los Angeles v Kalifornii. 

Se zájmem o umění — zejména fotografii, kterou studoval u Harryho K. Šigety[3] — se Mijatake začal stýkat s místní uměleckou komunitou. V roce 1923 koupil svůj fotoateliér. Mijatake povzbuzoval svého kolegu fotografa Edwarda Westona, aby svou práci vystavil, a Mijatake je považován za toho, kdo Westonovi poskytl první výstavu v galerii.[4]

Před druhou světovou válkou získala Mijatakeova fotografie ocenění včetně londýnské mezinárodní fotografické výstavy v roce 1926[2], když fotografoval různé osobnosti.

Manzanar[editovat | editovat zdroj]

S vypuknutím americké účasti ve druhé světové válce po útoku na Pearl Harbor byl Mijatake uvězněn v internačním táboře Manzanar v údolí Owens, spolu se svou ženou a čtyřmi dětmi,[2] v rámci internace japonských Američanů během války. Do tábora propašoval objektiv fotoaparátu a nechal si vyrobit tělo fotoaparátu ze dřeva,[5] zatímco spojenec mu zvenčí pašoval filmy a vyvolávací potřeby, aby mohl pořizovat a zvětšovat fotografie z tábora.[6] Pomocí tohoto vybavení tajně pořizoval fotografie tábora, přičemž pracoval především časně ráno před příchodem většiny lidí nebo v době jídla, aby ho vojenská policie neviděla fotografovat. Ačkoli zpočátku začal fotografovat tajně, oslovil ředitele projektu Manzanar Ralpha Merritta, aby ho požádal, aby sloužil jako oficiální táborový fotograf. To by mu umožnilo fotografovat na památku svateb a jiných oficiálních účelů a fotografovat japonské dobrovolníky, kteří chtěli fotografie pro své rodiny, než odejdou na vojenskou službu. Merritt s tím souhlasil, ale protože v té době vězni neměli povoleny fotoaparáty, byla učiněna podmínka, že Mijatake mohl nastavit fotoaparát a komponovat fotografii, ale skutečné spuštění závěrky musí provést běloch.[6] Tato podmínka byla nakonec zrušena a osm měsíců po příjezdu do tábora byl Mijatakemu vydán průkaz totožnosti oficiálního fotografa koncentračního tábora, který mu umožňoval libovolně fotografovat, a posílat pro své fotografické vybavení z jeho (uzavřeného) ateliéru v Los. Angeles. V táboře si založil studio jako součást internovaného spotřebního družstva Manzanar.

V Manzanaru se Mijatake setkal a začal dlouhodobou spolupráci s Anselem Adamsem, který tábor navštívil a fotografoval v roce 1943. Po válce vystavili své fotografie na společné výstavě[7] a vydali knihu Dva pohledy na Manzanar obsahující jeho i Adamsovy fotografie tábora.[8][2]

Ze tří hlavních fotografů, kteří tábory dokumentovali, Adamse, Mijatake a Dorothey Langeové, práce každého z nich ukazovala poněkud jiné aspekty táborů. Mijatakeova práce je popisována tak, že ukazuje „intimitu táborového života nepřítomnou na snímcích, které pořídili Adams a Langeová“.[5]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po válce se rodina vrátila do Los Angeles, kde byl jejich domov během uvěznění svěřen některým z jejich bílých přátel. Na rozdíl od mnoha rodin, které ztratily své domovy, Mijatakovi byli schopni obnovit svůj život a poskytnout útočiště několika méně šťastným uvězněným a jejich rodinám. V poválečném Malém Tokiu si mnoho obyvatel nemohlo dovolit Mijatakeho služby a někteří se místo toho rozhodli pro výměnu zboží, aby mohl fotografovat svatby a portréty. S jeho manželkou Hiro, která vedla kancelář, mu jednou vyjednala služby pro piano Steinway a jindy zase vrh pudlíků. 

Po smrti své manželky Hiro v roce 1971 se Mijatake přestěhoval ze svého domova na Third Street ve východním Los Angeles, aby žil v sousedním Monterey Park se svou dcerou a její rodinou.

Během tohoto období zůstal aktivní ve studiu. Brzy ráno bylo vidět Mijatakeho, jak chodí poblíž základní školy Monterey Highlands a cvičí. Poslední snímek, který zachytil na film, byl pořízen v tomto parku. Film byl objeven a zpracován až po jeho smrti. 

Před svou smrtí v roce 1979 Mijatake a Ansel Adams vytvořili knihu Dva pohledy na Manzanar, kompilaci jejich fotografií během uvěznění.[8]

Mijatakeho zpopelněné ostatky jsou pohřbeny na Evergreen Cemetery v Boyle Heights; část jeho ostatků je uložena v buddhistickém chrámu Koyasan v Malém Tokiu. 

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Jedním z Mijatakeho ceněných věcí byl jeho bílý Ford Thunderbird z roku 1957, který nyní patří jeho nejmladšímu vnukovi Marku Takahašimu. 

Mijatake byl v Malém Tokiu snadno rozpoznatelný, měl na sobě svůj typický černý baret a motýlka. 

Děti a vnoučata[editovat | editovat zdroj]

Všechny Mijatakeho děti se věnovaly fotografování a rodinné firmě. Archie, nejstarší syn, vedl rodinné studio po Tójóově smrti v roce 1979. Robert Mijatake pracoval ve studiu a později si otevřel vlastní laboratoř pro barevnou fotografii v South Pasadena v Kalifornii. Richard (Tabo) pracoval také v rodinném ateliéru a odešel pracovat do fotografické produkce. Nejmladší dítě a jediná dcera, Minnie, také pracovala ve studiu, kde vykonávala administrativní a obchodní povinnosti a v současné době (2010) slouží ve správní radě v buddhistickém chrámu Koyasan, kde jsou uloženy ostatky jejího otce. Vnuk Mijatake pokračuje v rodinné firmě dodnes (2010).[9]

Studio Tojo Mijatake[editovat | editovat zdroj]

Studio Tojo Mijatake se v roce 1985 přestěhovalo do San Gabriel v Kalifornii, kde působí dodnes (2023). Studio nyní řídí vnuk Alan Mijatake.[10]

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

V televizním filmu Farewell to Manzanar, Pat Morita vylíčil Zenahiro, postavu založenou na fotografu Mijatakovi. 

Dědictví[editovat | editovat zdroj]

V roce 2001 režíroval Robert A. Nakamura film Tojo Mijatake: Infinite Shades of Grey, dokumentující fotografův život a dílo. Kevin Thomas charakterizoval tento film v Los Angeles Times jako „výmluvný, hluboce dojemný Tojo Mijatake: Infinite Shades of Grey“.[11]

V roce 2009 vyšel film Tojo's Camera[12] dokumentující internaci japonských Američanů během 2. světové války perspektivou snímků fotografa. Vypráví herec George Takei, hudba Kitaró.[13]

Jeho fotografie Michio Ito z roku 1929 se objevila na obálce průvodce galerií Whitney Museum's Spring 2016.[14]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • ADAMS, Ansel; MIJATAKE, Tójó. Two Views of Manzanar. Los Angeles: Frederick S. Wight Art Gallery, UCLA, 1978. OCLC 4429585 
  • (japonsky) Šašinka Mijatake Tójó no sekai: Renzu ga toraeta ningen no kiroku: 50-nen no ničibei-kórjú-ši (写真家宮武東洋の世界：レンズがとらえた人間の記録：50年の日米交流史). Tokyo: Bungeišunžú, 1980.
  • (japonsky) Mijatake Tójó no šašin: 1923–1979 (宮武東洋の写真：1923～1979). Tokio: Bungeišunžú, 1984.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tōyō Miyatake na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Biographic Dictionary of Japanese Photography also gives 宮武東洋男, but does not give the reading of this, or say which was registered as his legal name.
  2. ↑ a b c d "Toyo Miyatake", Densho Encyclopedia. Retrieved 6 Nov. 2019.
  3. ↑ Biographic Dictionary of Japanese Photography.
  4. ↑ Judith Fryer Davidov, Women's Camera Work: Self/body/other in American Visual Culture (Duke Univ. Press, 1998), p. 465.
  5. ↑ a b Adrian Florido, "Photos: 3 Very Different Views Of Japanese Internment", Code Switch, All Things Considered, National Public Radio, February 17, 2016. Retrieved 6 November 2019.
  6. ↑ a b Nancy Matsumoto, "Documenting Manzanar - Part 15 of 18 (Toyo Miyatake), Discover Nikkei, October 2011. Retrieved 6 Nov. 2019.
  7. ↑ "Two Views Of Manzanar, FREDERICK S. WIGHT GALLERY, U.C.L.A., Art Forum, March 1979. Retrieved 6 November 2019.
  8. ↑ a b ADAMS, Ansel; MIYATAKE, Toyo. Two Views of Manzanar. Redakce Howe Graham. Los Angeles: Frederick S. Wight Art Gallery, UCLA, 1978. Dostupné online. OCLC 4429585 
  9. ↑ Toyo Miyatake Studio - Collections - Japanese American National Museum [online]. Dostupné online. 
  10. ↑ Toyo Miyatake Studios [online]. Dostupné online. 
  11. ↑ THOMAS, Kevin. Screening Room. Los Angeles Times. October 18, 2001, s. F.34. Dostupné online. 
  12. ↑ Toyo's Camera, narrated by George Takei. Directed by Junichi Suzuki, produced by Junichi Suzuki, Erica Jones, Haruhiko Kanazawa, Masao Ohshima, and Shigeto Terasaka, Passion River Studio, released 11 April 2009 (Japan); January 5, 2010 (United States). Run Time: 98 minutes. ASIN: B002V3AM2K. (IMDb link).
  13. ↑ メイクで簡単にニキビ跡消す方法 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-28. 
  14. ↑ Whitney Museum Guide, Whitney Museum, New York City, Spring 2016.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (japonsky) Nihon no šašinka (日本の写真家) / Biographical Dictionary of Japanese Photography. Tokio: Nichigai Associates, 2005. ISBN 4-8169-1948-1. Navzdory alternativnímu názvu v angličtině je tato kniha pouze v japonštině.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tójó_Mijatake&oldid=22918751“