Biskupská synoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Synod biskupů)
Biskupská synoda
Biskupský synod
Biskupský sněm
Synodus Episcoporum
„Je kompetentní při přípravě a provádění synodních shromáždění, jakož i v dalších záležitostech, které jí chce římský biskup předložit pro dobro všeobecné církve
(Episcopalis Communio, čl. 23).“
Založeno15. 9. 1965 (Pavel VI.)
Je součástířímské kurie
Předsedapapež František
Generální sekretářkardinál Mario Grech
Podsekretář(i)
Synod na vatican.va
Dikasterium Římské kurie

V katolické církvi je Biskupská synoda, Biskupský synod či Biskupský sněm (lat. Synodus Episcoporum), považovaná za poradní orgán papeže, jedním ze způsobů, jak mu biskupové poskytují součinnost při výkonu jeho úřadu.[1] V Kodexu kanonického práva z roku 1983 v kánonech 342–348 a také Kodexu kánonů východních církví kánonem 46 je popsána jako „skupina biskupů, kteří byli vybráni z různých oblastí světa a scházejí se ve stanovených termínech, aby podporovali užší jednotu mezi římským papežem a biskupy, pomáhali římskému papeži svými radami při zachování a růstu víry a mravů a při dodržování a upevňování církevní disciplíny a posuzovali otázky týkající se činnosti církve ve světě.“[2] Biskupská synoda podléhá přímo papeži, který ji svolává, který ji předsedá, a který ji uzavírá.

Kromě toho má každá patriarchální církev a každá velká arcibiskupská církev v rámci katolické církve svou vlastní biskupskou synodu. Na rozdíl od orgánu, který obvykle pomáhá papeži pouze radou, jsou tyto synody biskupů kompetentní, a to výhradně, vydávat zákony pro celou církev sui iuris, kterou každá z nich řídí.[3] 115krát se v Kodexu kánonů východních církví hovoří o „synodě biskupů“ v tomto smyslu a pouze jednou (kánon 46) je zmíněna synoda biskupů, kterou svolává papež.

Tyto synody biskupů nejsou tím, co se ve východních pravoslavných a starobylých východních církvích nazývá svaté synody. Ten spíše odpovídá pojmu stálá synoda těchto katolických synod biskupů, která se skládá z patriarchy nebo hlavního arcibiskupa a čtyř biskupů jmenovaných na pětileté období. Z těchto čtyř jsou tři voleni synodem biskupů církve a jeden je jmenován patriarchou nebo hlavním arcibiskupem, zatímco další čtyři jsou určeni stejným způsobem, aby nahradili některého člena, který je překážkou.[4] Zasedání celé synody biskupů se svolává, když je třeba rozhodnout o otázce, o níž je oprávněna rozhodnout pouze synoda biskupů, nebo když patriarcha či hlavní arcibiskup se souhlasem stálé synody usoudí, že je to nutné, nebo když o jeho konání požádá alespoň třetina biskupů, aby se zabývala nějakou konkrétní záležitostí. Kromě toho individuální kanonické právo některých patriarchálních a hlavních arcibiskupských církví vyžaduje, aby byla synoda biskupů svolávána v předem stanovených intervalech.[5]

Papežská biskupská synoda je stálá, i když nezasedá.[6][7] Pravidelně se konají její shromáždění, která jsou buď všeobecná, pokud jsou svolána k projednání záležitostí týkajících se přímo všeobecné církve, nebo zvláštní, pokud jsou svolána k projednání problémů určité zeměpisné oblasti.[8] Všeobecná shromáždění jsou buď řádná (konají se v pevně stanovených intervalech), nebo mimořádná (konají se k projednání nějaké naléhavé záležitosti).[9]

Papežská biskupská synoda má také stálý sekretariát,[10] který sídlí v Římě, ale není součástí římské kurie.[11] Papež František v září 2018 výrazně zvýšil autoritu i vliv synody.[12]

Založení a povaha[editovat | editovat zdroj]

Znak Vatikánu
Papežská kurie
od 19. března 2022
podle apoštolské konstituce
Praedicate Evangelium
  • Soudní dvory
  • Ekonomické útvary
  • Úřady římské kurie
  • Úřady
  • Papežské akademie
  • Ostatní útvary

V roce 1959, tři roky před zahájením Druhého vatikánského koncilu, navrhl kardinál Silvio Oddi stálý poradní orgán biskupů z mnoha částí světa, který by projednával hlavní problémy církve, a kardinál Bernardus Johannes Alfrink navrhl stálou radu specializovaných biskupů, která by ve spojení s papežem a kardinály vydávala církevní zákony.[13]

V rámci samotného koncilu jako první předložil „myšlenku ,stálé synody biskupůʻ kolem papeže“ melchitský patriarcha Maximos IV.[14] V roce 1963, během třetího zasedání koncilu, navrhl, aby „relativně malá skupina biskupů [...] s rotujícím složením vždy zasedala v Římě a pomáhala papeži. S papežem by pracovali kolegiálně.“[15] Model, který navrhl, měl být podle Kodexu kánonů východních církví z roku 1990 nazýván synodou biskupů,[3] ale on sám jej nazýval svatou synodou své církve sui iuris,[14] tedy kolegiálním orgánem složeným jak z patriarchy, tak z dalších biskupů.

14. září 1965 při zahájení čtvrtého a závěrečného zasedání II. vatikánského koncilu papež Pavel VI. zareagoval na přání koncilních otců. Oznámil, že následujícího dne ustanoví synodu biskupů v podobě, která „by se jen stěží mohla lišit od toho, co navrhoval Maximos v předchozím roce“.[16] Poznamenal, že [Maximos] „Nám vnukl myšlenku trvale ustavit zvláštní koncil biskupů s cílem zajistit po koncilu pokračování velkého množství dobrodiní, které jsme tak rádi viděli proudit ke křesťanskému lidu v době koncilu v důsledku Naší úzké spolupráce s biskupy.“[17] Papež se snažil „stále více využívat pomoci biskupů při zajišťování dobra všeobecné církve“ a těšit se „útěše z jejich přítomnosti, pomoci jejich moudrosti a zkušenosti, podpory jejich rad a hlasu jejich autority.“[17] Tím předešel jednání koncilu a podřídil synodu „bezprostředně a přímo“ papežské autoritě, čímž zajistil, že bude mít výhradně poradní funkci.[18] Synoda biskupů nepředstavuje kolegiální řízení církve, ale představuje spolupráci s papežem: projednává jí navržená témata a vydává doporučení, ale neřeší otázky ani nevydává dekrety, pokud jí papež v určitých případech neudělí poradní pravomoc.[19] Biskupská synoda byla ustanovena apoštolským listem motu proprio pod názvem Apostolica sollicitudo. Toto shromáždění zástupců katolického episkopátu má za úkol pomáhat svou radou papeži při řízení univerzální církve. Synodální princip se nachází již ve starověké církvi a v průběhu dějin před II. vatikánským koncilem proběhla celá řada synod.

Kolegiální správa pod vedením papeže Františka[editovat | editovat zdroj]

Viz též: Teologie papeže Františka

Od počátku svého pontifikátu papež František vyjadřoval přání posílit kolegiální aspekty řízení církve[20] a zasazoval se o větší uznání charismatických darů v církvi.[21] Uspořádal velké synody na téma rodiny (2014), mládeže (2018) a církve v panamském regionu (2019). Dne 15. září 2018 František schválil novou apoštolskou konstituci Episcopalis communio (Biskupské společenství),[12][22] podle níž se závěrečný dokument synody, pokud jej členové schválí „morální jednomyslností“ a pokud papež „udělil synodálnímu shromáždění poradní pravomoc“, stává součástí řádného magisteria katolické nauky, „jakmile jej ratifikuje a promulguje“.[23] Nová konstituce také umožňuje laikům zasílat své příspěvky přímo generálnímu sekretáři synody.[24][22] Někteří analytici předpokládají, že největším úspěchem Františkova pontifikátu může být vytvoření synodálnější katolické církve, v níž synody slouží jako platforma pro otevřenou a energickou diskusi.[25]

6. února 2021 papež František jmenoval Nathalii Becquartovou podsekretářkou biskupské synody,[26] čímž se stala první ženou s hlasovacím právem na synodě biskupů.[27]

Sekretariát a Rada[editovat | editovat zdroj]

Biskupská synoda má svůj stálý generální sekretariát, který se skládá z generálního sekretáře a patnáctičlenné rady, z nichž dvanáct je voleno každým generálním shromážděním a tři jsou jmenováni papežem. Sekretariát pomáhá při přípravě apoštolské exhortace, kterou papež vydává na základě doporučení každého generálního shromáždění, a připravuje další shromáždění. Jejich funkce zaniká se zahájením nového generálního shromáždění. Podobnou funkci plní zvláštní rady volené zvláštními shromážděními.[28][29][11]

Generální sekretáři biskupské synody[editovat | editovat zdroj]

  1. kardinál Władysław Rubin † (27. února 1967 – 12. července 1979 odstoupil)
  2. kardinál Jozef Tomko † (12. července 1979 – 24. dubna 1985 byl jmenován prefektem Kongregace pro evangelizaci národů)
  3. kardinál Jan Pieter Schotte, C.I.C.M. † (24. dubna 1985 – 11. února 2004 odvolán)
  4. arcibiskup Nikola Eterović (11. února 2004 – 21. září 2013)[30]
  5. kardinál Lorenzo Baldisseri (21. září 2013[30] – 15. září 2020 rezignoval[31])
  6. kardinál Mario Grech (od 15. září 2020[31] – dosud)

Pravomoci papeže[editovat | editovat zdroj]

Papež svolává biskupskou synodu, schvaluje volbu účastníků, určuje téma jednání, rozděluje materiály k projednání, stanovuje program jednání a předsedá osobně nebo prostřednictvím delegátů.[32]

Papež může také jmenovat účastníky podle vlastního výběru, jejich počet je omezen na 15 % ostatních delegátů, kteří se účastní buď ex officio, nebo jako zvolení zástupci biskupských konferencí nebo Unie generálních představených.[33]

Shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Biskupská synoda se koná ve třech formách:

  • Řádné valné shromáždění – zástupci biskupů z celého světa se pravidelně sejdou (v současné době každé tři roky), aby prodiskutovali hlavní záležitosti;
  • Mimořádné valné shromáždění – užší reprezentace biskupů z celého světa se schází podle potřeby k projednání naléhavých otázek;
  • Zvláštní shromáždění – širší zastoupení biskupů náležejících k určité zeměpisné oblasti, se schází podle potřeby k projednání otázek týkajících se jejich oblasti.

Postupy, kterými se řídí shromáždění biskupské synody, jsou uvedeny v Řádu biskupské synody, původně vydaném v roce 1969, jehož poslední revize byla zveřejněna 29. září 2006.[34]

Členy biskupského sněmu mohou být ti, kteří patří do sboru biskupů svátostným svěcením, jsou v plném společenství s katolickou církví, byli buď zvoleni svými biskupskými spolubratřími nebo přímo jmenováni papežem. Biskupského sněmu se mohou zúčastnit také nebiskupové, kteří byli pozváni z důvodu své odbornosti nebo i z dalších důvodů. Jejich úloha na sněmu je definována případ od případu.

Názory a hlasování biskupského sněmu jsou poradní, nemají právní sílu rozhodovací. Nicméně obvykle papež bývá inspirován závěry sněmu a po jeho skončení zveřejní postsynodální apoštolskou exhortaci, nebo jiný dokument magisteria, který je pro celou církev odrazem práce biskupského sněmu.

Řádná valná shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Při přípravě každého řádného valného shromáždění jsou biskupské konference požádány, aby navrhly až tři témata k diskusi. Poté, co sekretariát tyto návrhy prostuduje, papež zpravidla na základě doporučení sekretariátu stanoví téma a program shromáždění. Kritéria pro výběr tématu jsou následující: 1) aby se jednalo o univerzální, nikoliv pouze regionální zájem; 2) aby mělo pastorační charakter s pevným doktrinálním základem; 3) aby bylo dostatečně aktuální a naléhavé, aby podnítilo "nové energie a hnutí v církvi směrem k růstu"; 4) aby mohlo být řešeno ve stanoveném čase.[29][35]

Většinu účastníků shromáždění, tzv. synodálních otců, volí biskupské konference: jednoho v případě konference do 25 členů, dva, pokud má konference do 50 členů, tři z konference do 100 členů a čtyři z větší konference.[36] Dalšími reprezentativními účastníky jsou hlavy východních katolických církví, deset členů řeholních institutů volených Unií generálních představených a kardinálové, kteří stojí v čele římských kongregací a některých dalších útvarů Římské kurie.[37] Další desítky účastníků se účastní z titulu synodálních funkcí přidělených Svatým stolcem nebo jako papežští jmenovaní, většinou kardinálové a další kuriální či diecézní preláti.

Bratrští delegáti z několika pravoslavných a protestantských církví (v roce 2015 jich bylo po sedmi) mají status pozorovatele.[38]

Sekretariát, který zahrnuje různé další úředníky a laické odborníky, připraví předběžný rámcový dokument (Lineamenta), který je rozeslán všem zúčastněným k připomínkování. Na základě této zpětné vazby je připraven pracovní dokument (Instrumentum laboris), který je rozeslán všem církvím. Tento dokument je základem pro jednání na synodě. Shromáždění zkoumá návrhy (propositiones) předložené jeho členy a předává papeži ty, které shromáždění schválí. Papež na jejich základě vydává postsynodální apoštolskou exhortaci.[39]

První valná shromáždění se pokoušela vypracovat vlastní závěrečné dokumenty, ale zjistila, že na to nemají dostatek času.

Mimořádná valná shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k větší naléhavosti, která odůvodňuje jejich svolání, je příprava mimořádných generálních shromáždění biskupské synody kratší. Také účastníků je méně, tvoří je hlavy východních katolických církví, předsedové (pouze) biskupských konferencí, tři členové (nikoliv deset) řeholních institutů a kardinálové, kteří stojí v čele dikasterií Římské kurie.[40]

Od října 2014 se konala tři taková shromáždění, a to v letech 1969, 1985[41] a 2014. Shromáždění v roce 1985 připomnělo dvacáté výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu.[41]

Zvláštní shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Zvláštní shromáždění biskupské synody jsou omezena na určitou zeměpisnou oblast, zemi, region nebo kontinent. Jejich účastníci, kteří jsou vybíráni v souladu s pravidly pro mimořádná generální shromáždění, jsou omezeni na ty, kteří se přímo podílejí na dané zeměpisné oblasti.

Zvláštní shromáždění se konala v Africe (dvakrát), Americe, Asii, Evropě (dvakrát), Oceánii, na Blízkém východě,[42][43] v Libanonu a Nizozemsku. Další se bylo pro oblast Amazonie.

Seznam konaných shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Od svého založení až do roku 2012 některým shromážděním předcházela „presynodální sympozia“.[7][44]

Řádné valné shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Rok Pořadí Téma Závěrečný dokument nebo
apoštolská exhortace		 Zpravodaj Delegovaní předsedové
Za papeže Pavla VI.
1967 I. Zachování a posílení
katolické víry		 Žádný dokument, ale sněm
vyzval k vytvoření Mezinárodní
teologické komise a k revizi
Kodexu kanonického práva
z roku 1917
1971 II. Kněžství a spravedlnost
ve světě		 Spravedlnost ve světě[45][46]
(závěrečný dokument)		 • Léon-Étienne Duval
• Pablo Muñoz Vega
• John Joseph Wright
1974 III. Evangelizace
v současném světě		 Evangelii nuntiandi[47][p 1][48][49]
(apoštolská exhortace)		 • Franz König
• Juan Landázuri Ricketts
• Paul Zoungrana
1977 IV. Katecheze v naší době Catechesi tradendae[50]
(apoštolská exhortace)		 Aloísio Leo Arlindo Lorscheider • Sebastiano Baggio
• António Ribeiro
• Hyacinthe Thiandoum
Za papeže Jana Pavla II.
1980 V. Křesťanská rodina Familiaris consortio[51][52]
(apoštolská exhortace)		 Joseph Ratzinger • Raúl Primatesta
• Lawrence Picachy
• Bernardin Gantin
1983 VI. Pokání a smíření
v misijním poslání církve		 Reconciliatio et paenitentia[53]
(apoštolská exhortace)
1987 VII. Povolání a poslání laiků
v církvi a ve světě		 Christifideles laici[54]
(apoštolská exhortace)		 Hyacinthe Thiandoum • Eduardo Francisco Pironio
• Joseph-Marie Trịnh Văn Căn
• Miroslav Ivan Ljubačivskij
1990 VIII. Kněžská formace
v současných podmínkách		 Pastores dabo vobis[55]
(apoštolská exhortace)		 Lucas Moreira Neves • Simon Ignatius Pimenta
• Christian Wiyghan Tumi
• Antonio Innocenti
1994 IX. Zasvěcený život
a jeho role
v církvi a ve světě		 Vita consecrata[56]
(apoštolská exhortace)
2001 X. Biskup: Služebník evangelia
Ježíše Krista
naděje světa		 Pastores gregis[57]
(apoštolská exhortace)		 Edward Michael Egan
zástupce zpravodaje:
Jorge Mario Bergoglio		 • Giovanni Battista Re
• Bernard Agré
• Ivan Dias
Za papeže Benedikta XVI.
2005 XI. Eucharistie:
zdroj a vrchol života
a poslání církve		 Sacramentum caritatis[58]
(apoštolská exhortace)		 Angelo Scola • Francis Arinze
• Juan Sandoval Íñiguez
• Telesphore Placidus Toppo
2008 XII. Synod o Božím slově
v životě a poslání církve		 Verbum Domini[59]
(apoštolská exhortace)		 Marc Ouellet • William Joseph Levada
• George Pell
• Odilo Pedro Scherer
2012 XIII. Nová evangelizace
pro předávání
křesťanské víry		 Evangelii gaudium[60]
(apoštolská exhortace)		 Donald William Wuerl • John Tong Hon
• Francisco Robles Ortega
• Laurent Monsengwo Pasinya
Za papeže Františka
2015 XIV. Povolání a poslání
rodiny v církvi
a současném světě		 Relatio Synodi[61]
Amoris laetitia[62]
(apoštolská exhortace)		 Péter Erdő • André Vingt-Trois
• Luis Antonio Tagle
• Raymundo Damasceno Assis
• Wilfrid Fox Napier
2018 XV. Mladí lidé, víra
a rozlišování povolání		 Christus Vivit[63]
(apoštolská exhortace)		 Sérgio da Rocha • Louis Sako
• Désiré Tsarahazana
• Charles Maung Bo
• John Ribat
2023 XVI. Za církev synodální:
společenství, spoluúčast
a poslání (synoda o synodalitě)		 Jean-Claude Hollerich

Mimořádné valné shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Rok Pořadí Téma Závěrečný dokument
nebo apoštolská exhortace		 Zpravodaj Delegovaní předsedové
Za papeže Pavla VI.
1969 I. Spolupráce mezi
Svatým stolcem
a biskupskými konferencemi[64]
Za papeže Jana Pavla II.
1985 II. Dvacáté výročí zakončení
II. vatikánského koncilu[64]		 Církev v Božím slově slaví
Kristova tajemství pro spásu světa, Řím
Za papeže Františka
2014 III. Rodina jako pastorační výzva
v kontextu evangelizace[64]		 Relatio synodi III. mimořádného generálního
shromáždění biskupského sněmu:
„Pastorační výzvy pro rodinu v kontextu
evangelizace“, Řím		 Péter Erdő • André Vingt-Trois
• Luis Antonio Tagle
• Raymundo Damasceno Assis

Zvláštní shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Rok Pořadí Téma Závěrečný dokument
nebo apoštolská exhortace		 Zpravodaj Delegovaní předsedové
Za papeže Jana Pavla II.
1980 I. Nizozemsko Závěry zvláštního sněmu
nizozemských biskupů[65]		 • Johannes Willebrands
• Godfried Danneels
1991 II. I. Evropa • Jean-Marie Lustiger
• Józef Glemp
• Eduardo Martínez Somalo
1994 III. I. Afrika Ecclesia in Africa[66]
(apoštolská exhortace)
1995 IV. Libanon Nová naděje pro Libanon[67]
(apoštolská exhortace)
1997 V. Amerika Ecclesia in America[68]
(apoštolská exhortace)
1998 VI. Asie[p 2][69] Ecclesia in Asia[70]
(apoštolská exhortace)
1998 VII. Oceánie Ecclesia in Oceania[71]
(apoštolská exhortace)		 • Pio Taofinu'u
• Edward Idris Cassidy
• Thomas Stafford Williams
Za papeže Benedikta XVI.
1999 VIII. II. Evropa Ecclesia in Europa[72]
(apoštolská exhortace)		 Antonio María Rouco Varela • Franciszek Macharski
• Joachim Meisner
• Paul Poupard
2009 IX. II. Afrika Africae munus[73]
(apoštolská exhortace)		 Peter Turkson • Francis Arinze
• Théodore-Adrien Sarr
• Wilfrid Fox Napier
2010 X. Blízký východ Ecclesia in Medio Oriente[74]
(apoštolská exhortace)		 Antonios Naguib • Nasrallah Butrus Sfeir
• Emmanuel III. Delly
• Leonardo Sandri
• Ignace Joseph III. Younan
Za papeže Františka
2019 XI. Pan-Amazon region[75][76] Querida Amazonia
(apoštolská exhortace)		 Cláudio Hummes • Baltazar Enrique Porras Cardozo
• Pedro Barreto
• João Braz de Aviz

Sněm jakožto poradní orgán končí seznamem návrhů a úvah, které dodali synodální otcové římskému biskupovi.

Řádnému valnému shromáždění předchází proces přípravy ze strany sekretariátu biskupského sněmu tzv. lineamenta. Lineamenta jsou přípravný dokument rozebírající témata určená pro sněm podle požadavků biskupů z celého světa.

Následně zpracování témat je v jiném přípravném dokumentu, který se nazývá instrumentum laboris. Toto instrumentum laboris vždy formuluje sekretariát sněmu.

Po skončení sněmu obvykle papež, který je inspirován probíraným tématem, vydává apoštolskou exhortaci, která syntetizuje závěry biskupského sněmu. V ní jsou popsány problémy i apoštolská napomenutí promulgovaná papežem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Účastníci synody, kteří se rozcházeli v zájmech a filozofiích, měli problémy s vypracováním zprávy o svých diskusích, kterou by mohli předložit papeži Pavlovi. Ten pak mnohé jejich příspěvky zpochybnil.
  2. ↑ Synoda věnovaná Asii vyvolala velmi kritickou reakci japonských biskupů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Sinodo dei vescovi na italské Wikipedii a Synod of Bishops in the Catholic Church na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Kodex kanonického práva, (CIC 1983) kánon 334 [online]. vatican.va, 1983 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. ↑ CIC 1983, kánon 342 [online]. vatican.va, 1983 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. ↑ a b Kodex kánonů východních církví (CCEO), kánon 110 [online]. intratext.com, 1991 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. ↑ CCEO, kánon 115 [online]. intratext.com, 1991 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  5. ↑ CCEO, kánon 106 [online]. intratext.com, 1991 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  6. ↑ PAVEL VI. Apostolica sollicitudo (motu proprio) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1965-09-15 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  7. ↑ a b "Summary of the synod assemblies", Synodal Information, Vatican City: General Secretariat of the Synod of Bishops [online]. vatican.va, 2007-09-15 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  8. ↑ CIC 1983, kánon 345
  9. ↑ CIC 1983, kánon 346
  10. ↑ CIC 1983, kánon 348
  11. ↑ a b OKOYE, James Chukwuma. Scripture in the Church: The Synod on the Word of God and the Post-Synodal Exhortation Verbum Domini. [s.l.]: Liturgical Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-8146-8026-1. S. 17. (angličtina) 
  12. ↑ a b PENTIN, Edward. Pope Francis Boosts Authority of the Synod of Bishops [online]. National Catholic Register, 2018-09-18, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  13. ↑ The Synod of Bishops: An Introduction [online]. vatican.va, rev. 2020-09-27 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  14. ↑ a b The Melkite Church at the Council: Discourses and Memoranda of Patriarch Maximos IV and of the Hierarchs of His Church at the Second Vatican Council. Introduction by Archimandrite Robert F. Taft. Preface by Maximos IV (second-last page of the Preface) [online]. melkite.org, 1966 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  15. ↑ O'MALLEY, John W. What Happened at Vatican II.. [s.l.]: Harvard University Press, 2010-05. Dostupné online. ISBN 978-0-674-04749-5. S. 191. (angličtina) 
  16. ↑ O'Malley, s. 253.
  17. ↑ a b PAVEL VI. Apostolica sollicitudo, Introduction [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1965-09-15 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. ↑ O'MALLEY S.J, John W. What Happened at Vatican II. (Kindle ed.). vyd. Cambridge, Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-674-03169-2. (angličtina) Loc. 5037-5058.  „Ať už jsou zásluhy Apostolica Sollicitudo jakékoliv, jednalo se o vyjádření papežského primátu, nikoliv kolegiality, což je slovo, které v textu není nikdy zmíněno. Byl to preventivní úder centra.“
  19. ↑ CIC 1983, kánon 343
  20. ↑ Pope says structures for collaboration, collegiality need strengthening [online]. National Catholic Reporter, 2013-06-13, rev. 2017-06-05 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  21. ↑ Pope's Address to Congregation for Doctrine of the Faith [online]. Zenit, 2016-01-29, rev. 2017-06-05 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  22. ↑ a b BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis approves new constitution for Synod of Bishops [online]. Catholic News Agency, 2018-09-18, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. ↑ František 2018, čl. 18.
  24. ↑ František 2018, čl. 7.
  25. ↑ MITCHELL, Charlotte. Pope Francis, everyman pontiff: Profile [online]. aljazeera.com, 2020-02-05 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  26. ↑ Resignations and Appointments, 06.02.2021" (Press release) [online]. Holy See Press Office, 2021-02-06 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  27. ↑ Nathalie Becquart, première femme à avoir le droit de vote au synode des évêques [online]. Le Monde, 2021-02-06, rev. 2021-02-07 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (francouzština) 
  28. ↑ CIC 1983, kánon 348 §1
  29. ↑ a b Notes on the Synodal Process, Vatican City: General Secretariat of the Synod of Bishops [online]. vatican.va, 2007-09-15 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  30. ↑ a b CODAY, Denis. Vatican announces curial appointments [online]. National Catholic Reporter, 2013-09-21, rev. 2020-09-18 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  31. ↑ a b Resignations and Appointments, 16.09.2020" (Press release) [online]. Holy See Press Office, 2020-09-16 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  32. ↑ František 2018, III.
  33. ↑ František 2018, X.
  34. ↑ Ordo Synodi Episcoporum [The order of the Synod of Bishops], Vatican City: General Secretariat of the Synod of Bishops [online]. vatican.va, 2007-09-15 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  35. ↑ HINZE, Bradford E. Practices of dialogue in the Roman Catholic Church. [s.l.]: Continuum, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-1721-3. S. 161. (angličtina) 
  36. ↑ František 2018, VIII.
  37. ↑ František 2018, V.
  38. ↑ SCAMMELL, Rosie. Who's that bright Anglican outsider at Vatican bishops' synod? [online]. National Catholic Reporter. Religion News Service, 2015-10-22, rev. 2015-10-25 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  39. ↑ Okoye 2011, s. 19–21.
  40. ↑ František 2018, VI.
  41. ↑ a b The Final Report of the 1985 Extraordinary Synod [online]. Eternal Word Television Network, Inc, rev. 2022-06-11 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  42. ↑ Middle Eastern Christians Facing Challenges. Reflections on the Special Synod for the Middle East. Příprava vydání Dietmar W. Winkler (ed.). Piscataway, NJ: Gorgias Press, 2019. (angličtina) 
  43. ↑ Towards a Culture of Co-Existence in Pluralistic Societies. Příprava vydání Dietmar W. Winkler (ed.). Piscataway, NJ: Gorgias Press, 2020. (angličtina) 
  44. ↑ Okoye 2011, s. 18–19.
  45. ↑ A justiça no mundo [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1971-11-30 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (portugalština) 
  46. ↑ FISKE, Edward B. Synod of Bishops Affirms Celibacy Rule for Priests [online]. The New York Times, 1971-11-04, rev. 2018-04-27 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  47. ↑ PAVEL VI. Evangelii nuntiandi
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1975-12-08 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  48. ↑ SHENKER, Israel. Bishops Reject Synod Report As Largely Lacking Substance [online]. The New York Times, 1974-10-23, rev. 2017-10-23 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  49. ↑ The Bishops Rebuffed [online]. The New York Times, 1974-10-28, rev. 2017-10-26 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  50. ↑ JAN PAVEL II. Catechesi tradendae (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1979-10-16 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) Catechesi tradendae (anglicky)
  51. ↑ JAN PAVEL II. Familiaris consortio
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1981-11-22 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  52. ↑ O'RIORDAN, Seán. The Synod on the Family, 1980. The Furrow. 1980, roč. 12, čís. 31, s. 759–777. JSTOR 27661042. Dostupné online. (angličtina) 
  53. ↑ JAN PAVEL II. Reconciliatio et paenitentia
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1984-12-02 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  54. ↑ JAN PAVEL II. Christifideles laici
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1988-12-30 [cit. 2023-07-23]. Dostupné online. (angličtina)     
  55. ↑ JAN PAVEL II. Pastores dabo vobis
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1992-03-25 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  56. ↑ JAN PAVEL II. Vita consecrata
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1996-03-25 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  57. ↑ JAN PAVEL II. Pastores gregis
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2003-10-16 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  58. ↑ BENEDIKT XVI. Sacramentum caritatis
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2007-02-22 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  59. ↑ BENEDIKT XVI. Verbum Domini
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2010-09-30 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  60. ↑ FRANTIŠEK, (papež). Evangelii gaudium
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2013-11-24 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  61. ↑ Relatio Synodi of the XIV Ordinary General Assembly of the Synod of Bishops: "The Vocation and Mission of the Family in the Church and in the Contemporary World" [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2015-10-24 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  62. ↑ FRANTIŠEK, (papež). Amoris laetitia: on love in the family (PDF)
    (apoštolská exhortace). Řím: Libreria Editrice Vaticana, 2016-03-19. Dostupné online. ISBN 978-88-209-9786-1. (angličtina)     
  63. ↑ FRANTIŠEK, (papež). Christus Vivit
    (apoštolská exhortace) [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2019-03-25 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)     
  64. ↑ a b c DIAS, Elizabeth. Pope Francis Calls Extraordinary Synod on Family and Marriage [online]. Time Magazine, 2013-10-08 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina)  „...Vatikán oznámil, že [...] papež František bude hostit mimořádné generální shromáždění biskupské synody, na kterém se bude diskutovat o [...] ,Pastoračních výzvách rodiny v kontextu evangelizaceʻ. Setkání se uskuteční v Římě ve dnech 5.–14. října 2014...“
  65. ↑ JAN PAVEL II. Documento conclusivo dei lavori sinodali [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1980-01-31 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (italština) 
  66. ↑ JAN PAVEL II. Ecclesia in Africa [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1995-09-14 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  67. ↑ JAN PAVEL II. Ecclesia in Libanon [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1997-05-10 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (italština) 
  68. ↑ JAN PAVEL II. Ecclesia in America [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1999-01-22 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  69. ↑ ALLEN, John L. Jr. When pope goes to Japan, there'll be a big dog that won't bark [online]. Crux, 2018-12-19, rev. 2019-05-21 [cit. 2023-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-19. (angličtina) 
  70. ↑ JAN PAVEL II. Ecclesia in Asia [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 1999-11-06 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  71. ↑ JAN PAVEL II. Ecclesia in Oceania [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2001-11-22 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  72. ↑ JAN PAVEL II. Ecclesia in Europa [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2003-06-28 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  73. ↑ BENEDIKT XVI. Africae munus [online]. Rome: Libreria Editrice Vaticana, 2011-11-19 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  74. ↑ Ecclesia in Medio Oriente (anglicky)
  75. ↑ SAN MARTÍN, Inés. Pope announces Synod of Bishops for Pan-Amazon region [online]. Crux, 2017-10-15, rev. 2017-10-18 [cit. 2023-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-12-07. (angličtina) 
  76. ↑ BROCKHAUS, Hannah. Pope announces special 2019 Synod of Bishops on South American region [online]. Catholic News Agency, 2017-10-15, rev. 2017-10-18 [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (angličtina) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Římská kurie
(podle apoštolské konstituce Praedicate Evangelium z 19. března 2022)
Státní sekretariát
Dikasteria
Soudní dvory
Ekonomické útvary
Úřady římské kurie
Úřady
Papežské komise
a výbory
Papežské akademie
Instituce spojené
se Svatým Stolcem
Ostatní útvary
Městský stát Vatikán
(není součástí kurie)
Diecéze Řím
(není součástí kurie)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Biskupská_synoda&oldid=23273311“