Svatý Valentin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o knězi z Římské říše. O anglosaském svátku pojednává článek Den svatého Valentýna.
Svatý Valentin
Antonio Arrigoni, San Valentino sacerdote 1707.jpg
Narození 176
Terni
Úmrtí 14. února 273 (ve věku 96–97 let)
Řím
Příčina úmrtí poprava stětím
Funkce biskup
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Valentin (? – 269? Terni, Římská říše) byl pravděpodobně katolický kněz, biskup, který roku 269 zemřel mučednickou smrtí.

Není přesně známo, kdy byl svatořečen, stalo se tak v raném středověku, protože je zapsán ve Zlaté legendě ze 13. století a v chrámových kalendářích 14. století, včetně českých. V římském martyrologiu se jeho svátek slaví 14. února. Kolem životopisu tohoto světce panují nejasnosti, existují dvě legendy, nejspíše se v nich prolínají životy dvou stejnojmenných světců. Podle prvé legendy sv. Valentin z Terni zemřel mučednickou smrtí 14. února 269 na příkaz římského císaře Claudia II. poté, co přes zákaz oddával snoubence podle křesťanského ritu. Byl tedy kněz v Římě nebo biskup v jihoitalské Interamně (dnešní Terni).[1]

V obou verzích legendy byl sv. Valentin původem urozený Říman. Podle jedné byl roku 203 zvolen biskupem v Terni. Po několika letech jej pozval rétor Kratón do Říma, aby léčil jeho syna. Valentin se za chlapce modlil, až jej Bůh vyslyšel a syna zázračně uzdravil. Proto se Kratón se svou domácností, svými 3 žáky, urozenými to Athéňany, a synem městského prefekta nechal od Valentina pokřtít. Římští senátoři za to Valentina obvinili z nekalých praktik a na prefektův rozkaz byl uvržen do žaláře. Na to byl jedné noci sťat. Tři jeho bývalí žáci, Prokulus, Efébus a Apollónius, přenesli jeho tělo na pohřebiště při Via Flaminia nedaleko Terni; odtud byly ostatky přemístěny a s tumbou vyzdviženy na oltář pozdějšího kostela sv. Valentina v Terni. [2] Přesný rok smrti sv. Valentina není znám, uvádějí se tři možnosti: 269, 270 a 273.[1]

Léčitelské schopnosti[editovat | editovat zdroj]

Sv. Valentin byl po dvou zázracích ctěn jako ochránce proti pakostnici a padoucnici: Za kruté zimy k němu přišel chudě oděný a mrazem zkřehlý muž, kterého Valentin utěšil a oblékl do svých šatů. Šaty mu týž den vrátil nebeským jasem zářící jinoch řka: „Zde jest oděv, kterým jsi dnes obdaroval Ježíše samého; za to ti propůjčí milost hojit dnu a padoucnici.“[3]

Podle dalších legendárních zdrojů vrátil sv. Valentin zrak dceři soudce Asteria poté, co byl uvržen císařem Claudiem II. do žaláře. Valentin se ve vězení modlil za soudcovo obrácení a ten přišel, aby Valentina vyzkoušel. Řekl mu: „Je-li tvůj Bůh opravdu jediný pravý, jak říkáš, ať skrze tebe ukáže svou moc a mé slepé dceři vrátí zrak.“ Valentin přiložil svou dlaň na oči nevidomé a modlil se, až dívka prohlédla. Asterius s celou rodinou uvěřil v Krista a požádal o křest. Zprávy o uzdravení slepé a o obrácení soudce se roznesly po městě. Křesťané se radovali, pohany zachvátil hněv, zaútočili na soudcův dům. Valentina vyvlekli ven, ztloukli ho a odvedli na Flaminijskou cestu, kde byl sťat mečem.[4]

Hrob a ostatky svatého Valentina[editovat | editovat zdroj]

Ostatky sv. Valetina v římském chrámu Santa Maria in Cosmedin

Tělo sv. Valentina bylo podle prvé verze legendy pohřbeno v Římě v katakombách, nad nimiž byla o století později vystavěna bazilika, nebo 80 kilometrů dále v Terni. Dnes je v Římě světec uctíván v chrámech sv. Praxedy a Panny Marie. Část ostatků sv. Valentina se dostala již ve středověku do mnoha evropských zemí, zejména severně od Alp. Většinou jde o fragmenty kostí. Speciálně jsou uctívány nejméně ve dvou desítkách evropských chrámů, zejména v Německu, Rakousku, Polsku, Velké Británii a Severním Irsku.

K ostatkům medializovaným v posledním desetiletí patří světcova kost z lopatky, uchovávaná na oltáři kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě, získaná možná již za císaře Karla IV., nebo až v 19. století. Ostatek byl znovunalezen v barokním relikviáři společně se třemi dalšími v roce 2002. Tyto relikviáře byly součástí barokní výzdoby kostela sv. Petra a Pavla ze 2. čtvrtiny 18. století. Při rekonstrukci a dostavbě chrámu v letech 1885-1903 byly přeneseny na nové oltáře a odstraněny teprve po nástupu komunistického režimu v 50.letech 20. století. Relikviář bývá vystavován na svátek svatého Valentýna.[5][6].

K nejstarším místům svatovalentinské úcty v Čechách patřil středověký kostel sv. Valentina ve Valentinské ulici na Starém Městě pražském, postavený pravděpodobně koncem 12. století, odsvěcený roku 1792 a zbořený při asanaci staré zástavby Prahy v závěru 19. století. Ve Svatovítské pokladnici na Pražském hradě byl ostatek sv. Valentina vložen do gotického relikviáře, stejně tak je relikvie sv. Valentina zaznamenána v soupisu ostatků na hradě Karlštejně.

Relikvie sv. Valentina uctívané v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Bazilika Sv. Valentina v Terni

Svátek svatého Valentýna[editovat | editovat zdroj]

Svatý Valentýn má svátek v den své smrti 14. února

Podrobnější informace naleznete v článku Den svatého Valentýna.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b TEKLA. Svatý Valentin – patron zamilovaných. Pravda, nebo sentimentální výplod středověkého anglického básníka? [online]. Středověk, 2008-02-10 [cit. 2009-02-16]. Dostupné online. (čeština) 
  2. EHRMANN, František, Dr. Obrázkový život svatých pro školu a dům. Brno: Karel Aug. Seyfried a spol. ve Vídni, 1899. S. 90 - 91. 
  3. EHRMANN, František, Dr. Obrázkový život svatých pro školu a dům. Brno: Karel Aug. Seyfried a spol. ve Vídni, 1899. S. 91. 
  4. SVĚTCI K NÁM HOVOŘÍ ... [online]. Catholica.cz [cit. 2009-02-16]. Kapitola SV. VALENTIN. Dostupné online. (čeština) 
  5. Ostatky sv.Valentýna jsou uloženy na pražském Vyšehradě
  6. Poutí snoubenců si Vyšehrad připomněl svatého Valentýna

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • Lexikon der christlichen Ikonographie, Ikonographie der Heiligen, Wolfgang Braunfels (ed.) Rom-Freiburg-Basel-Wien 2002, 8. díl, s. 529 - 531.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]