Svařování atomárním vodíkem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Schéma uspořádání wolframových elektrod z Langmuirova patentu[1]

Svařování atomárním vodíkem resp. atomické svařování je proces obloukového svařování, kdy elektrický oblouk hoří mezi dvěma wolframovými elektrodami v atmosféře vodíku. Proces vyvinul a nechal si jej patentovat Irving Langmuir při studiu atomárního chování vodíku.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Irving Langmuir se zabýval studiem ionizovaného plynu v elektrickém oblouku, tzv. plasmou. Během tohoto studia se zaměřil i na chování atomárního vodíku. Výsledek své práce zúročil v patentové přihlášce[1], kterou si podal v roce 1924, v níž popisuje hoření elektrického oblouku mezi dvěma elektrodami z ohnivzdorného materiálu ve vodíkové atmosféře za atmosférického tlaku.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Proud vodíku prochází elektrickým obloukem, který disociuje molekuly H2 na atomy. Při tom je absorbováno velké množství energie z oblouku. Endotermická reakce popisuje tento proces:[2]

H2 → H + H - 422 J.[3]

Při tomto procesu je absorbováno velké množství energie (disociační energie) z oblouku. Proudící vodík se tak stává plamenem a tedy i nositelem energie.[3][4] V okamžiku kdy atomy vodíku dopadnou na relativně chladný podklad (např. svarový kov), dojde k jejich rekombinaci a vzniku dvouatomární formy za uvolnění obrovského množství tepla:[2]

H + H → H2 + 422 J.[3][4]

Molekuly H2 vyhoří také, ale za uvolnění nižšího objemu tepla.[3]

Teplota plamene dosahuje 3400 °C[2], 3700 °C[3], 4000 °C[5]. Pro srovnání, teplota dosažitelná při hoření kyslíko-acetylénového plamene je 3300 °C a kyslíko-vodíkového plamene je 2800 °C.[3] Je to třetí nejteplejší plamen po hoření dikyanu při 4525 °C a dikyanoacetylenu při 4987 °C. Zařízení bývá nazýváno hořák atomárního vodíku nebo Langmuirův hořák. Dosahovaná teplota je postačující po tavení wolframu a jiných těžkotavitelných prvků.

Vodík také působí mj. jako ochranná atmosféra, která chrání roztavený kov před kontaminací nežádoucími prvky, zejména uhlíkem, dusíkem a kyslíkem.[5] Použití ochranné atmosféry pak nevyžaduje tavidla. Hoření oblouku není závislé na zapojení elektrického obvodu, jako u metod obloukového svařování, protože oblouk hoří mezi dvěma elektrodami. Svařovat lze s i bez přídavného materiálu. Jako svařovací zdroj se používá svařovací transformátor, který pracuje s vysokým napětím až do 300 V (300 až 800 V[3]), ale malými proudy v oblasti 10 až 20 A.[4]

Použití[editovat | editovat zdroj]

Svařování atomárním vodíkem se komerčně využívalo krátce ve 30. letech 20. století, zvláště v Německu.[4] Posléze bylo nahrazeno postupy svařování v ochranných atmosférách inertních plynů – metoda TIG (WIG) nebo MIG – v okamžiku, kdy byly snadno dostupné inertní plyny o požadované čistotě.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Atomic hydrogen welding na anglické Wikipedii.

  1. a b General Electric Company. Furnace. Původce vynálezu: Irving LANGMUIR. USA, United States Patent Office. Patentový spis 1952927. 1934-03-27. Dostupné: <online> [cit. 2010-12-01]. (angličtina)
  2. a b c The Atomic Hydrogen Reaction [online]. Tom Bearden, 2007-08-16, [cit. 2011-03-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. a b c d e f g h Atomic Hydrogen Blowtorch [online]. lateralscience.co.uk, 2002-12-07, [cit. 2011-03-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. a b c d Atomic Hydrogen Welding [online]. specialwelds.com, [cit. 2008-01-26]. Dostupné online. (angličtina) 
  5. a b Atomic - Hydrogen Welding [online]. lateralscience.co.uk, [cit. 2008-01-26]. Dostupné online. (angličtina) 

Související články[editovat | editovat zdroj]