Světová výstava 1873

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Velká zdobná secesní kovová brána, skrz ni je vidět budova okrouhlého půdorysu
Vstupní brána výstavy, v pozadí pavilón Rotunda

Světová výstava ve Vídni se konala od 1. května do 2. listopadu 1873 ve Vídni, hlavním městě Rakouska-Uherska. Byla to pátá světová výstava a první v německy mluvícím prostoru. Měla ukázat obnovené sebevědomí Rakouska po prohraných válkách proti Piemontu/Francii (1859) a Prusku (1866).

Projekt podpořili liberální politici pod vedením vídeňského starosty Cajetana Feldera i zástupci rakouského obchodu a zemědělství. V oficiálním programu se říkalo, že mezinárodní výstava má představit kulturní život současnosti i celou oblast národního hospodářství a podpořit jejich další rozvoj.[1]

Místo konání[editovat | editovat zdroj]

Pavilon Rotunda

Za výstaviště byl vybrán vídeňský Prátr, bývalý císařský lovecký revír, který v roce 1766 císař Josef II. daroval vídeňskému obyvatelstvu jako rekreační oblast. Plocha měla celkovou rozlohu asi 233 hektarů, takže byla asi pětkrát větší než na Martovo pole v Paříži, kde se konala předchozí světová výstava.

Architektonické řešení bylo v rukou Carla von Hasenauera, který projekt realizoval mimo jiné s architekty Gustavem von Korompayem a Gustavem Gugitzem.

Pro řešení fasád největších pavilonů byly použity historizující formy, přičemž nosné konstrukce byly z oceli a železa. Typickými příklady jsou Rotunda a Průmyslový palác. Rotunda s tehdy zdaleka největší kopulí světa o průměru 108 metrů byla dominantou a symbolem této světové výstavy. Průmyslový palác byl vybaven čtyřmi branami, z nichž nejvýraznější byl jižní portál s impozantní sochařskou výzdobou.[2]

Areál tvořilo celkem 194 jednotlivých pavilonů využívající nejrůznější mezinárodní architektonické styly.

Velkolepé slavnostní zahájení se konalo v rotundě průmyslové haly za přítomnosti četných představitelů politiky a průmyslu. Arcivévoda Karel Ludvík představil císaři Františku Josefovi I. ještě nedokončený katalog a přednesl projev. Císař odpověděl rovněž projevem a výstavu zahájil.

Celkem se výstavy zúčastnilo kolem 53 000 podnikatelů, z toho asi 9 000 z Rakouska-Uherska. Mezi rakouskými firmami byli známí průmyslníci jako F. M. Hämmerle, Ludwig Lobmeyr, Franz Wertheim a August Thonet.

Výstavou byl ovlivněn i T. G. Masaryk, tehdy student Vídeňské univerzity.

Společnost a politika[editovat | editovat zdroj]

Výstava byla také společenskou událostí prvního řádu a pozadím politických dohod. Během šesti měsíců trvání výstavy navštívilo vídeňský dvůr 33 vládnoucích panovníků, 13 následníků trůnu a 20 princů.[3]

6. června 1873 uzavřeli císař František Josef I. a car Alexandr II. Schönbrunnskou úmluvu. U příležitosti návštěvy císaře Viléma I. v doprovodu kancléře Otto von Bismarcka dne 22. října se k dohodě připojila i Německá říše. Tato smlouva vešla do dějin jako dohoda spolek tří císařů.

Z iniciativy kurátora Wilhelma von Schwarz-Senborna byl do doprovodného programu zařazen kongres, který se zabýval probíhající debatou o patentové ochraně. 4. až 8. srpna 1873 se tak odehrál Mezinárodní patentový kongres o mezinárodní patentové ochraně. Účastníci zdůvodnili nutnost mezinárodní ochrany a shodli se na základech účinného a užitečného patentového práva.[4]

Velkou pozornost veřejnosti upoutala návštěva perského šáha Násira ad-Dína, který přijal pozvání výstavní komise. Ten den přišlo 40 000 zvědavých návštěvníků.[5] Šáh 30. července 1873 dorazil s doprovodem asi 60 lidí zvláštním vlakem na nádraží Penzing, kde byl slavnostně přijat. Poté byl převezen na zámek Laxenburg, kde pak pobýval.[6] Ve vídeňských denících se objevily podrobné a někdy ironické zprávy o šáhově činnosti během jeho návštěvy Vídně. Po svém odjezdu nechal nezaplacené účty ve vídeňských obchodech, zejména v klenotnictvích,[7] protože podle svého zvyku Peršané v hostitelských zemích nikdy neplatili, jelikož se domnívali, že by šlo o porušení pohostinnosti.[8] Škody na zámku Laxenburg, kde šáh a jeho doprovod žil, byly tak rozsáhlé, že musel být renovován.

Hospodářský výsledek[editovat | editovat zdroj]

Výdaje 19 123 270 zlatých kontrastovaly s 4 256 349 zlatými v příjmech ze vstupenek a pronájmů míst. Schodek financovaný ze státní pokladny tak činil 14 866 921 zlatých.[9] Relativní finanční neúspěch výstavy mohl souviset i s velkým krachem vídeňské burzy toho roku.

Očekávalo se 20 milionů návštěvníků, ale světovou výstavu navštívilo pouze 7,25 milionu. 2. listopad byl posledním a se 139 037 lidmi nejnavštívenějším dnem světové výstavy.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Weltausstellung 1873 na německé Wikipedii.

  1. Welt ausstellen. Schauplatz Wien 1873. Herausgeber Technisches Museum Wien, ISBN 3-902183-10-1, S. 55ff.
  2. Jutta Pemsel: Die Wiener Weltausstellung von 1873: Das gründerzeitliche Wien am Wendepunkt. Böhlau Verlag, Wien/ Köln 1989, ISBN 3-205-05247-1, S. 40f.
  3. Studie von Hedvig Ujvári, S. 8. (PDF-Datei; 292 kB)
  4. Margit Seckelmann: Industrialisierung, Internationalisierung und Patentrecht im Deutschen Reich 1871–1914. ISBN 3-465-03488-0, S. 151ff.
  5. Studie von Hedvig Ujvári (PDF-Datei; 292 kB)
  6. Wiener Zeitung, 31. Juli 1873, Digitaler Lesesaal Österr. Nationalbibliothek
  7. Irmgard Wirtz, Josef Roths Fiktion des Faktischen, Erich Schmidt Verlag, 1997, ISBN 3-503-03761-6, S. 234.
  8. Zeitung „Der Floh“ vom 3. August 1873, Lesesaal Österr. Nationalbibliothek
  9. Jutta Pemsel: Die Wiener Weltausstellung von 1873. Böhlau Verlag, Wien/ Köln 1989, Kapitel: Vorbereitungen, ISBN 3-205-05247-1, S. 15 ff.
  10. Die Neue Presse vom 3. November 1873