Svítání (opera)
| Svítání | |
|---|---|
| Svitanie | |
| Žánr | opera |
| Skladatel | Ladislav Holoubek |
| Libretista | Jarko Elen |
| Počet dějství | 3 (4 obrazy) |
| Originální jazyk | slovenština |
| Literární předloha | Svetozár Hurban-Vajanský: Herodes |
| Datum vzniku | 1939–1940 |
| Premiéra | 12. března 1941, Bratislava, Slovenské národní divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svítání (ve slovenském originále Svitanie) je opera o třech dějstvích (op. 24[1]) slovenského skladatele českého původu Ladislava Holoubka. Vznikla v letech 1939–40 na libreto Jarka Elena (vlastním jménem Jaroslava Kaisera) napsané na námět veršované povídky Herodes Svetozára Hurbana-Vajanského. Premiéru měla ve Slovenském národním divadle v Bratislavě 12. března 1941.
Vznik a charakteristika opery[editovat | editovat zdroj]
Druhá opera skladatele Ladislava Holoubka vznikla bezprostředně po první (Stella, premiéra 1939). Je to nejzdařilejší z jeho raných oper.[2]
O historické opeře začal prý Holoubek uvažovat již při psaní Stelly;[3] potřeba dosud chybějící historické a národní slovenské opery vzrostla po vyhlášení Slovenského státu a Stella, první opera premiérovaná za Slovenského státu, kvůli své libretem i hudbou internacionální povaze dostát nemohla.
Libreto napsal básník a autor písňových textů Jarko Elen-Kaiser (1895–1978) – stejně jako Holoubek rodilý Čech – na základě epické básně Svetozára Hurbana-Vajanského, popisující odvlékání slovenských dětí za Rakousko-Uherska ke kolonizaci do Dolní země, t. jižní části Uherského království (Bačka, Banát aj.).[2] Libretista látku rozdělil do tří dějství a přidal šťastný závěr příběhu, jímž vyjadřuje i naději v šťastnou budoucnost země (odtud metafora svítání, jež se promítla do názvu opery). Slovy skladatele: „[l]ibreto opery opisuje historický okruh. Není to historie věrná, ale podle potřeb divadla je to historie přizpůsobená – zidealizovaná.“[3] Podle slovenského muzikologa a hudebního historika Igora Vajdy Libreto je z dramatického pohledu kvalitní svou soustředěností a stručností, text je básnicky vybroušený a postavy a situace jsou jazykově individualizovány (právě tyto kvality postrádalo libreto Stelly).[4] Dobové kritiky však k němu vyjadřovaly výhrady: podle recenzenta vládního listu Slovák je problémem klesající dramatický náboj: první dějství je nejživější, pak však dramatický náboj slábne a ve třetím dějství se pak kromě vysvětlování nic neděje, navíc končí zcela statickou apoteózou.[5] Recenzent listu Gardista naopak oceňoval celkovou dramatickou konstrukci (dával přednost dějství druhému), chyběl mu však ideový podklad: „libreto je pouhým seřazováním jistého druhu dějepisných obrazů, které jsou sice pro svou nacionálně-citovou náplň působivé, ze kterých se však nedá udělat dobrá opera“.[6] Výhrady zněly i proti jazykovému zpracování: kritika zmiňovala přílišný patos konverzace a malý kontrast mezi hovory o obyčejných věcech a lyrickými výlevy.[5]
Dramatický tok je členěn na principu číslové opery, tj. sledu relativně – nikoli však zcela[6] – uzavřených scén. To vede k určité statičnosti a případně i zdlouhavosti některých scén, například tanečních, řada samostatných čísel je však velmi vydařená, dobře strukturovaná, gradovaná a laděná (např. dvojzpěv notáře a emisara a píseň rychtáře v 1. dějství nebo tercet Paľa, Marienky a převozníka z 2. dějství). Dramatické jednoty překonávající toto členění skladatel dosahuje tím, že každé dějství strukturuje jako uzavřenou hudební formu, která končí reprízou nebo variací na jeho začátek.[4] Některé recenze však soudily, že se to zcela nezdařilo a že celek je přetržitý.[6]
Holoubkův hudební jazyk zůstává na půdě novoromantismu, je však zřetelný vliv českého novoromantismu Smetany nebo Foerstera spočívající v celkovém oproštění výrazu a zjednodušení orchestrální faktury.[4] Tisk ji označoval za relativně moderní, ne svou celkovou koncepcí, spíše instrumentační technikou, rytmikou a melodikou;[5] poznamenal, že „harmonie není tak smělá, jak autor tvrdí“[6]. Melodie mají blízko k lidové písni, ale spíše novějšího typu a ne specificky slovenské.[4][6][5] Intonace jsou vedle venkovského ovlivněny i městským folklórem.[7] Je citováno i několik autentických lidových písní, ne však jako vlastní materiál, ale jejich úryvky slouží k rozvinutí samostatného symfonického proudu (takto je vystavena například velká taneční scéna v 1. dějství). Tento společný základ českých a slovenských lidových písní tvoří tematické jádro související se slovenskými hrdiny, (dolno-)uherské prostředí a postavy jsou naopak charakterizovány tečkovaným rytmem typickým pro novouherskou lidovou hudbu.[4] Zvláštním kvalitativním přínosem oproti Holoubkově první opeře je jednak bezpečné zvládnutí deklamace slovenského jazyka – toto Holoubek docílil ve slovenské opeře jako první a kritika to zvlášť vřele uznala[6][5] – a větší přizpůsobení orchestrálního doprovodu zpěvní složce, jednak obohacení o dobře znějících sbory.[4]
Celkové kritické hodnocení Holoubkova Svítání nebylo plně nadšené. Byla očekávána vytoužená autentická a kvalitní slovenská opera (takovou ostatně sám Holoubek čekal od Suchoně, Moyzese nebo Cikkera[3]), avšak „tento podnik neskončil po umělecké stránce zcela přesvědčivě“[6]. Bylo uznáváno, že jde o značný pokrok v tomto směru: „Zdá se, že pro slovenskou operní tvorbu nastávají lepší časy.“[6] Oceněn byl zejména skladatelův nepopíratelný smysl pro hudební divadlo[5] (Holoubek prý má „ze všech slovenských skladatelů dneška … nejlepší znalost divadelní techniky a nejpůsobivější divadelní výraz“[6]), při hodnocení jeho hudby bylo však poukazováno spíše na jeho „znalosti hudebně-dramatické a kompoziční techniky“, „rutinovanou divadelní techniku“[6] a podobně[5]. Pochyby bylo o její původnosti a pravé umělecké ceně. Recenzent Slováka se však domníval, že „[j]e to celkově hudba plytká, ale zajímavá a pestrá“, „nesahá do hloubky“, „originálnost hudby má svá úskalí“,[5] a recenzent Gardisty Holoubkovi radil příště zaujmout „nekompromisní postoj k umělecké osobě a k umění vlastnímu především“.[6]
Dobové kritiky zdůrazňovaly „aktuálnost“[5] námětu a „zřejmou tendenci“[6] a vlasteneckost díla – premiéra byla připravena ke druhému výročí vyhlášení Slovenského státu[3] – projevující se zejména v závěrečné apoteóze včetně štúrovského hesla „nazpět cesta nemožná“.[5] Premiéře v SND byla přítomna řada domácích politických představitelů (ministři Alexander Mach, Gejza Medrický, Jozef Sivák, Július Stano, šéf Úřadu propagandy Karol Murgaš aj.) a bývalý bulharský car Ferdinand.[6] Premiéra Svítání „měla zasloužený a mimořádně srdečný úspěch“.[5] Byla přenášena též Slovenským rozhlasem.[8]
Po Detvanovi Figuše-Bystrého představuje Holoubkovo Svítání významný krok ke slovenské národní opeře, ve využití lidového materiálu však stále zůstává na základě durovo-mollové tonality a tradiční funkční harmonie. Autentický základ slovenské lidové hudby dokázal zužitkovat až Eugen Suchoň ve své Krútňavě.[9]
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (12. březen 1941)[10] | |
|---|---|---|---|
| Paľo | tenor | Janko Blaho | |
| Marienka, jeho milá | soprán | Helena Bartošová | |
| Notář | tenor | František Hájek | |
| Emisar | baryton | Emil Schütz | |
| Převozník | bas | Arnold Flögl | |
| Rychtář | bas | Zdenko Ruth-Markov | |
| Peter | tenor | Rudolf Petrák | |
| Dobrota | tenor | Harry Kluska | |
| Suroviak | baryton | Rudolf Bachlet / Imrich Gál | |
| Jožo | … | Belo Turba | |
| Jano | … | Jozef Klein | |
| Mišo | … | Vratislav Jelínek | |
| Katka | soprán | Dita Gabajová / Zita Frešová-Hudcová | |
| Kupec | … | Anton Matejček | |
| První žena | soprán | Janka Kamasová(-Gabčová) | |
| Druhá žena | alt | Marka Medvecká | |
| Pacholek | … | Josef Bláha | |
| První dobrovolník | … | Alois Červenka | |
| Druhý dobrovolník | … | Jozef Paulik | |
| Třetí dobrovolník | … | Anton Ludvig | |
| Čtvrtý dobrovolník | … | Zdenek Hrůza | |
| První strážník | … | Jozef Klein | |
| Druhý strážník | … | Anton Illenberger | |
| Hajduk | … | František Dibarbora | |
| Velitel vojska | … | Ferdinand Lehotský | |
| Malá Marienka | … | Andelka Horáková | |
| Malý Paľko | … | Anton Kopas | |
| Kovář | … | Anton Veselý | |
| Děti a vesničané | |||
| Dirigent: | Ladislav Holoubek | ||
| Režie: | Bohuš Vilím | ||
| Choreografie: | Gréta Schmidtová | ||
| Výprava: | Ján Ladvenica | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
1. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Vesnice v Horní zemi) Dědina právě slaví hody, vesničané zpívají veselé písně i písně smutné, upomínající na to, že lid žije stále v porobě. Do vesnice přichází notář a cizí emisar, který pozoruje lidi, zejména děti: zdají se mu zdravé a statné. Přináší totiž rozkaz, podle něhož mají být děti vesničanům odebrány a odvezeny do Dolní země k převýchově a kolonizaci pustiny. Vesničané jsou zaraženi, jen děti si dále bezstarostně hrají – mezi nimi Paľo a Marienka – na chvíli strhnou i dospělé do své hry a tance.
Brzy však vystupuje hajduk a začíná pořádat odvoz dětí, který má proběhnout ještě týž den. Rychtář se snaží utišit hořekující otce a matky. Děti jsou jedno po druhém vyvolávány a po srdceryvném rozloučení s rodiči jsou odváděny vojskem. Matky se modlí a otcové hrozí pomstou, vše je však nadarmo.
2. dějství[editovat | editovat zdroj]
(V Dolní zemi, břeh Velké řeky poblíž kolonie) Jako mladí kolonisté – mezi nimi i již dospělí Paľo a Marienka –, ani starý převozník zde není dobrovolně. Stýská si na svou nevolnou službu a vzpomíná na svou rodnou dědinu v Horní zemi. Notář a emisar přicházejí po skončené každoroční inspekci kolonie. Notář s nevolí zjišťuje, že se kolonisté stále drží svého jazyka a zvyků, a než se nechá převézt na druhou stranu Velké řeky, klade to za vinu emisarovi. Ten se rozmrzele vrací do osady.
Z kolonie sem potají přišli Paľo a Marienka: chtěli by uprchnout a žádají převozníka o pomoc. Převozník může převézt Paľa, Marienka však musí počkat, až se převozníkova dcera vrátí ze služby, aby mohla utéci v jejích šatech. zatímco je Paľo převážen, vrací se emisar a osamělé dívce dělá nejprve necudné návrhy, pak se jí pokouší zmocnit násilím. Vracející se převozník přispěchá Marience na pomoc a udeří emisara veslem do hlavy; ten spadne to řeky a utone. Útěk mladých lidí vyvolal v kolonii poplach, takže sem přicházejí strážníci, a když najdou Marienku, zmocní se jí a odvádějí ji zpět. Jelikož emisarovo tělo odnesla Velká řeka, jeho zabití zatím nevychází najevo.
3. dějství[editovat | editovat zdroj]
(1. obraz – Na druhém břehu Velké řeky, v noci) Dobrovolníci z Horní země přišli, aby osvobodili své krajany; cestu jim ukazuje a vede je Paľo. Je domluven s převozníkem, který jednoho muže po druhém převáží na druhou stranu; zůstává jen nepočetná stráž.
(2. obraz – Tamtéž, před svítáním) Břeh řeky naproti kolonii osvětlují plameny velkého požáru. Odtamtud však přijíždí loď s jásavou písní osvobozených kolonistů. Mezi nimi vystupují i Paľo a Marienka, kteří se šťastně shledali. Přepad kolonie se zdařil. Nepřátelé ji sice zapálili, když viděli, že podlehnou přesile, ale chlapům z Horní země se podařilo zmocnit jejich lodi a jsou i s kolonisty na cestě zpět do rodného kraje. Marienka jménem všech osvobozených děkuje zachránců, zejména Paľovi a převozníkovi, a vyjadřuje víru v to, že jejímu lidu – zachová-li si odvahu a touhu po svobodě – kyne lepší budoucnost, symbolizovaná právě vycházejícím sluncem.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ladislav Holoubek [online]. Bratislava: Hudobné centrum / Music Centre Slovakia [cit. 2013-12-05]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ a b VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. S. 32.
- ↑ a b c d MIKIČ, Viliam. Svitanie. Spoveď autora novej slovenskej opery. Nový svet. 1941-03-15, roč. 16, čís. 11, s. 13. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1339-3480. (slovensky)
- ↑ a b c d e f Vajda, c. d., s. 33.
- ↑ a b c d e f g h i j k J.H. Nová slovenská opera Svitanie. Slovák. 1941-03-14, roč. 23, čís. 62, s. 9. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1336-4464. (slovensky)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m F. Holúbkova opera „Svitanie“ v SND. Gardista. 1941-03-16, roč. 3, čís. 62, s. 11. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1337-7558. (slovensky)
- ↑ TROJAN, Jan. Dějiny opery. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-348-8. S. 439.
- ↑ Náš rozhlas na týždeň od 9. do 15. marca 1941. Nový svet. 1941-03-08, roč. 16, čís. 10, s. 12. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1339-3480. (slovensky)
- ↑ Vajda, c. d., s. 34.
- ↑ Svitanie [online]. Bratislava: Divadelný ústav Bratislava, rev. 2015 [cit. 2016-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-19. (slovensky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP.