Studie syfilidy v Tuskegee

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Studie syfilidy v Tuskegee byla klinická studie oficiálně známá jako „the U.S. Public Health Service Syphilis Study at Tuskegee“ organizovaná v letech 1932 až 1972 Službou veřejného zdravotnictví Spojených států ve spolupráci s Univerzitou v Tuskegee, Alabama. Tato nechvalně známá studie zkoumala přirozený průběh neléčeného syfilis. [1]

V experimentu bylo zahrnuto 600 Afroameričanů, z nichž 399 bylo nakaženo syfilis a zbylá jedna třetina zdravých sloužila jako kontrolní vzorek.[2] Studie, která začala v roce 1928, měla zpočátku sledovat vývoj nemoci po dobu 6 měsíců a následně poskytnout pacientům zdravotní péči pomocí soudobých léčebných metod. Potom, co výzkum přišel o financování, již nebyla pacientům poskytována žádná léčba. [1] Účastníkům bylo řečeno, že jsou léčeni z důvodu "zlé krve" a za zapojení ve studii jim byla přislíbena léčba, jídlo v místech testování a pojištění pohřbu.[2]

I přes to, že se od roku 1947 začal penicilin používat jako standardní způsob léčby syfilis, byla tato informace účastníkům zatajována [1], případně jim bylo podáváno placebo.[3] Účast na experimentu byla účastníkům prezentována jako speciální bezplatná zdravotní péče, kterou by si jinak nemohli chudí zemědělci z Macon County dovolit. [4]

Během experimentu zemřelo 128 mužů v důsledku onemocnění syfilis či s ní spojených komplikací. Také jejich ženy a děti byly tomuto nebezpečí vystaveny.[2]

Studie byla eticky problematická od samého počátku, po 2. světové válce navíc došlo ke změnám v mezinárodním právu týkajících se experimentů na lidech. Legitimnost Tuskegee experimentu však nebyla přezkoumávána a zpochybněna byla až v roce 1965 Irwinem Schatzem. [4]

V roce 1972 se tento experiment objevil na titulní straně New York Times a vzbudil zájem veřejnosti. Následně byl jmenován výbor pro veřejné studie, který studii shledal neoprávněnou a ukončil.[1] Účastníkům a jejich potomkům vláda zajistila léčbu a vyplatila odškodné. V roce 1974 Kongres schválil zákon upravující podmínky výzkumu. Nyní studie potřebovaly informovaný souhlas, diagnózu a průběžné informování o výsledcích.[5]

V květnu roku 1997 se prezident Bill Clinton formálně omluvil obětem experimentu a uspořádal ceremoniál v Bílém domě pro přeživší účastníky.[1] Pouze čtyři muži, kteří se účastnili původní studie, dorazili do Bílého domu se svými manželkami a dětmi vyslechnout si prezidentovu omluvu: Herman Shaw (v té době mu bylo 94 let), Carter Howard (93), Charlie Pollard (91) a Fred Simmons (100).[2]

Za autora studie se považuje Taliaferro Clark, kromě něj se na studii podílela také řada lékařů z Venereal Disease Clinic v Hot Springs a včetně několika Afroameričanů. [6] Klíčovou postavou pro výzkum byla také afroamerická zdravotní sestra Eunice Rivers, která byla pojítkem mezi lékaři řídící výzkum a afroamerickou komunitou z níž pacienti pocházeli.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e The Tuskegee Timeline, NCHHSTP. CDC.Page last reviewed: December 22, 2015 Page last updated: August 30, 2017.
  2. a b c d e Morris, C. (2016). A Bitter Pill. Diverse: Issues In Higher Education, 33(1), 10-13.
  3. Parker, Laura (1997). Bad Blood' Still Flows In Tuskegee Study., USA Today. Retrieved December 4, 2008.
  4. a b Reverby, Susan (2009). Examining Tuskegee,The University of North Carolina Press.
  5. Bad Blood: The Tuskegee Syphilis Study, Tuskegee Syphilis Study Legacy Committee. May 20, 1996. Retrieved December 4, 2008.
  6. Jones, James H. (1981). Bad Blood: The Tuskegee Syphilis Experiment. New York: The Free Press. p.99.