Studie syfilidy v Tuskegee

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Studie syfilidy v Tuskegee byla klinická studie oficiálně známá jako „the U.S. Public Health Service Syphilis Study at Tuskegee“, organizovaná v letech 1932 až 1972 Službou veřejného zdravotnictví Spojených států ve spolupráci s Univerzitou v Tuskegee, Alabama. Tato nechvalně známá studie zkoumala přirozený průběh neléčené syfilidy.[1]

Experiment se týkal 600 Afroameričanů, z nichž 399 mělo latentní stádium příjice, zbylých 201 zdravých sloužilo jako kontrolní vzorek.[2] Studie, která začala v roce 1928, měla zpočátku za cíl sledovat vývoj nemoci po dobu 6 měsíců, a následně poskytnout pacientům zdravotní péči pomocí soudobých léčebných metod. Potom, co výzkum přišel o financování, již nebyla pacientům poskytována žádná léčba.[1] Účastníkům bylo řečeno, že jsou léčeni z důvodu „špatné krve“ [3] a za zapojení ve studii jim byla přislíbena léčba, jídlo v místech testování a pojištění pohřbu.[2]

I přes to, že se od roku 1947 začal penicilin používat jako standardní způsob léčby syfilidy, tato informace byla účastníkům zatajována [1], případně jim bylo podáváno placebo.[4] Účast na experimentu byla účastníkům prezentována jako speciální bezplatná zdravotní péče, kterou by si jinak nemohli, jakožto chudí zemědělci z Macon County, dovolit.[5]

Během experimentu zemřelo 128 mužů v přímém důsledku onemocnění syfilis, nebo s ní spojených komplikací. Také jejich ženy a děti byly tomuto nebezpečí vystaveny.[2]

Studie byla eticky problematická od samého počátku, po 2. světové válce navíc došlo ke změnám v mezinárodním právu, týkajícím se experimentů na lidech. Legitimnost Tuskegee experimentu však tehdy nebyla přezkoumávána a zpochybněna byla až v roce 1965 Irwinem Schatzem.[5]

V roce 1972 se tento experiment objevil na titulní straně New York Times a vzbudil zájem veřejnosti. Následně byl jmenován výbor pro veřejné studie, který studii shledal neoprávněnou a ukončil.[1] Účastníkům a jejich potomkům vláda zajistila léčbu a vyplatila odškodné. V roce 1974 pak Kongres schválil zákon upravující podmínky výzkumu. Od té doby jsou pro výzkumy vyžadovány informované souhlasy, sdělení diagnózy pacientům a průběžné informování o výsledcích.[3]

V květnu roku 1997 se prezident Bill Clinton formálně omluvil obětem experimentu a uspořádal ceremoniál v Bílém domě pro přeživší účastníky.[1] Pouze čtyři muži, kteří se účastnili původní studie, dorazili do Bílého domu se svými manželkami a dětmi vyslechnout si prezidentovu omluvu: Herman Shaw (v té době mu bylo 94 let), Carter Howard (93), Charlie Pollard (91) a Fred Simmons (100).[2]

Za autora studie se považuje Taliaferro Clark, kromě něj se na studii podílela také řada lékařů z Venereal Disease Clinic v Hot Springs, včetně několika Afroameričanů.[6] Klíčovou postavou pro výzkum byla také afroamerická zdravotní sestra Eunice Rivers, která byla pojítkem mezi lékaři řídící výzkum a afroamerickou komunitou, z níž pacienti pocházeli.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e The Tuskegee Timeline, NCHHSTP. CDC.Page last reviewed: December 22, 2015 Page last updated: August 30, 2017.
  2. a b c d e "Tuskegee Study - Timeline". CDC - NCHHSTP. March 2, 2020. Archived from the original on May 10, 2019. Retrieved May 14, 2020.
  3. a b Bad Blood: The Tuskegee Syphilis Study Archivováno 18. 1. 2018 na Wayback Machine, Tuskegee Syphilis Study Legacy Committee. May 20, 1996. Retrieved December 4, 2008.
  4. Parker, Laura (1997). Bad Blood' Still Flows In Tuskegee Study., USA Today. Retrieved December 4, 2008.
  5. a b Reverby, Susan (2009). Examining Tuskegee,The University of North Carolina Press.
  6. Jones, James H. (1981). Bad Blood: The Tuskegee Syphilis Experiment. New York: The Free Press. p.99.