Strdimil žlutokostřecový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxStrdimil žlutokostřecový
alternativní popis obrázku chybí
Ilustrace strdimila žlutokostřecového
(John Gerrard Keulemans, c. 1887)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďstrdimilovití (Nectarinidae)
Rodstrdimil (Spiderhunter)
Binomické jméno
Arachnothera juliae
Sharpe, 1887
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Strdimil žlutokostřecový (Arachnothera juliae) je druh velkého pěvce z čeledi strdimilovití (Nectarinidae), který se endemicky vyskytuje na ostrově Borneo.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh popsal britský ornitolog Richard Bowdler Sharpe v roce 1887 jako Arachnothera juliae. Sharpe strdimila popsal na základě exempláře z Kinabalu, který pro něj získal britský průzkumník John Whitehead.[2] Rodové jméno pochází ze starořeckého arakhnēs („pavouk“) a thēras („lovec“). Druhové jméno juliae odkazuje k Julii Charlotte Sophii, manželce britského ornitologa Arthura Haye.[3]

Podle fylogenetické studie z roku 2011 je nejbližším příbuzným strdimila žlutokostřecového klad tvořený strdimilem naholícím (Arachnothera clarae) a strdimilem žlutouchým (Arachnothera chrysogenys).[4] Strdimil žlutokostřecový netvoří žádné poddruhy.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Strdimil žlutokostřecový v národním parku Kinabalu

Samci dosahují délky 16,5–18 cm, samice 15,5–16,5 cm. Většina opeření je tmavě hnědá, přičemž hlava, spodina a hřbet jsou výrazně podélně bíle pruhovány; pruhy na hlavě a krku jsou tenčí než na hřbetu a spodině. Podocasní krovky a kostřec jsou sytě žluté (odtud druhové jméno). Duhovky jsou hnědé, nohy a zobák černé.[6][7]

Rozšíření a populace[editovat | editovat zdroj]

Strdimil žlutokostřecový je endemický k ostrovu Borneo, kde se vyskytuje na středoseveru ostrova. Druh je rozšířen v nížinatých i horských pralesích i sekundárních lesích mezi c. 950–2100 m n. m. Většinou se pohybuje samostatně nebo v páru v horní části stromového baldachýnu, občas i v jeho střední části. Občas se sdružuje do hejn s jinými druhy ptáků. Žije převážně usedavě.[6][8]

Celková populace je neznámá, nicméně druh bývá popisován jako místně běžný.[9]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Živí se malými členovci, bobulemi a nektarem.[8] Vokálně se projevuje výrazným sípavým uí-čit (4 kHz) či komplexním nasálním, avšak stále sípavým cvrlikáním a trylky v bohatých harmoniích, které připomínají uit-uit-uit-ut-ut-ut-uííhi.[6] Délka jedné generace je kolem 4,2 roku.[9]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Doba hnízdění nastává od března nejméně do srpna, nicméně samci se zvětšenými varlaty byli zaznamenáni v červnu i listopadu. Hnízdo má miskovitý tvar, vystýlku tvoří jemné vlákna stromové kůry. Hnízda bývají umístěna v přirozeně se vyskytujících trsech mechu na stromech, ve kterých si strdimilové vyhrabou díru, ve vegetaci nebo mezi kořeny stromů. Snůšku tvoří dvě vejce, ptáčata jsou krmena bobulemi a členovci.[8][10]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený, nicméně uznává, že populace je patrně na ústupu vlivem úbytku habitatu.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. SHARFE, R. Bowdler. Notes on a Collection of Birds made by Mr. John Whitehead on the Mountain of Kina Balu, in Northern Borneo, with Descriptions of new Species.. Ibis. 2008-06-28, roč. 29, čís. 4, s. 435–454. Dostupné online [cit. 2022-11-07]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1887.tb06626.x. (anglicky) 
  3. JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 52, 212. 
  4. MOYLE, Robert G.; TAYLOR, Sabrina S.; OLIVEROS, Carl H. Diversification of an endemic Southeast Asian genus: Phylogenetic relationships of the spiderhunters (Nectariniidae: Arachnothera). The Auk. 2011-10, roč. 128, čís. 4, s. 777–788. Dostupné online [cit. 2022-11-07]. ISSN 0004-8038. DOI 10.1525/auk.2011.11019. (anglicky) 
  5. Pheasants, partridges, francolins [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c MYERS, Susan. Birds of Borneo: Sabah, Sarawak, Brunei and Kalimantan. London: Christopher Helm, 2016. 336 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4729-2446-9, ISBN 1-4729-2446-0. OCLC 942588612 S. 314. (anglicky) 
  7. CHEKE, Robert; MANN, Clive. Whitehead's Spiderhunter (Arachnothera juliae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2022-11-07]. DOI 10.2173/bow.whispi1.01. (anglicky) 
  8. a b c BRADY, Matthew L.; BURNER, Ryan C. First Description of the Nest of Whitehead's Spiderhunter (Arachnothera juliae, Aves: Nectariniidae). The Wilson Journal of Ornithology. 2015-12, roč. 127, čís. 4, s. 752–755. Dostupné online [cit. 2022-11-07]. ISSN 1559-4491. DOI 10.1676/15-040. (anglicky) 
  9. a b c Arachnothera juliae [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22718131A94569006, 2016 [cit. 2022-11-08]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22718131A94569006.en. (anglicky) 
  10. SIEW TECK, Yeo; DING LI, Yong. Observations of nesting Whitehead’s Spiderhunter Arachnothera juliae in northern Sarawak, Malaysian Borneo. S. 103–105. BirdingASIA [online]. 2021 [cit. 2022-11-07]. Roč. 36, s. 103–105. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]