Strana komunistické obnovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Strana komunistické obnovy
Partito della Rifondazione Comunista
Logo
ZkratkaPRC
Datum založení12. 12. 1991
PředsedaPaolo Ferrero
ZakladatelArmando Cossutta, Ersilia Salvato, Lucio Libertini a Sergio Garavini
SídloŘím, Itálie
Ideologieeurokomunismus
komunismus
levicový populismus
Politická pozicelevicekrajní levice
Mezinárodní org.Mezinárodní zasedání komunistických a dělnických stran
Evropská stranaStrana evropské levice
Politická skupina EPEvropská sjednocená levice a Severská zelená levice
Počet členů17 053
Barvy
     červená
Volební výsledek1.1 % (volby 2018, v koalici)
Oficiální webrifondazione.it
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna
0/630
Senát republiky
0/315
Evropský parlament
0/73
Regionální parlamenty
0/897
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Paolo Ferrero

Strana komunistické obnovy (Partito della Rifondazione Comunista, PRC) je italská eurokomunistická strana. Vznikla v roce 1991 z části bývalé Italské komunistické strany (Partito Comunista Italiano, PCI), která odmítla její přerod na stranu sociálně demokratického typu (Democratici di Sinistra, Demokraté levice). Do nově vzniklé strany se zapojila také zaniklá Proletářská demokracie (Democrazia Proletaria).

PRC je součástí Strany evropské levice, v Evropském parlamentu je sdružena ve frakci Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice. Členové a sympatizanti strany mladší 30 let jsou seskupeni v organizaci Mladí komunisté (Giovani Comunisti). PRC vydává deník Liberazione.

Franco Giordano byl předsedou strany do roku 2008, kdy byl zvolen za předsedu strany Paolo Ferrero.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První národní kongres proběhl 12.-14. prosince 1991. Prvním předsedou strany byl zvolen Sergio Garavini, kterého na druhém kongresu (21-24. ledna 1994) nahradil dlouholetý odborářský funkcionář Fausto Bertinotti, který tuto funkci vykonával až do roku 2006. V prvních volbách v roce 1992 získali komunisté 2 204 641 hlasů (tj. 5,62 %) a 35 mandátů v poslanecké sněmovně (6,51 % hlasů a 20 mandátů ve volbách do senátu).

Ve volbách v roce 1994 se spojila PRC s dalšími levicovými stranami do Aliance pokrokářů (Alleanza dei Progressisti), která získala 33 % a 49 mandátů (z toho komunisté 11).

Ve volbách v roce 1996 PRC obdržela 3 213 748 hlasů (tj. 8,6 %) a 35 mandátů. Poté podporovala vládu Romana Prodiho, ale v roce 1998 přešla do opozice a vláda ztratila většinu. V roce 1998 se ze strany vyčlenila Strana italských komunistů (Partito dei Comunisti Italiani, PdCI). V prosinci téhož roku proběhl třetí konres strany.

18.-21. března 1991 proběhl čtvrtý kongres strany, který se mimo jiné zabýval alternativní vizí italské společnosti.

Ve volbách v roce 2001 kandidovala samostatně, ačkoliv většina levicových stran (včetně PdCI) se sdružila do koalice Olivovník. PRC obdržela 1 868 659 hlasů (tj. 5,0 %) a 11 sněmovních křesel (5,1 % hlasů a 4 mandáty ve volbách do senátu). V dubnu 2002 proběhl pátý a v březnu 2005 šestý celonárodní kongres.

Pro volby v roce 2006 se stala součástí středolevicové široké koalice Unie (L'Unione). Komunistická obnova získala 2 229 604 hlasů (tj. 5,83 %) ve volbách do sněmovny (41 mandátů) a 2 518 624 hlasů (tj. 7,24 %) ve volbách do senátu (27 mandátů). Strana následně participovala na druhé Prodiho vládě, Paolo Ferrero se stal ministrem sociální solidarity.

Pro parlamentní volby 2008 se spojila s environmentalistickou stranou Federace zelených (Federazione dei Verdi), socialistickou stranou Demokratická levice (Sinistra Democratica) a PdCI do koalice Levice - duha (La Sinistra – L'Arcobaleno). Ta získala 1 124 418 hlasů, tj. pouze 3,08 % (více než dvojnásobný propad hlasů pro radikální levici celkem) a italská radikální levice ztratila parlamentní zastoupení poprvé od konce druhé světové války.

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice Postavení
Abs. % Abs. ±
1992 2 202 574 5.6
35/630
35 5. Opozice
1994 2 334 029 6.0
39/630
4 6. Opozice
1996 3 215 960 8.5
35/630
4 5. Opozice
2001 1 868 659 5.0
11/630
24 5. Opozice
2006 2 229 604 5.8
41/630
30 5. Podpora
2008 Součást SA
0/630
41
2013 Součást RC
0/630
0
2018 Součást PaP
0/630
0

Senát republiky[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Abs. % Abs. ±
1992 2 163 317 6.5
20/315
20 5.
1994 Součást AdP
18/315
2
1996 934 974 2.9
11/315
7 4.
2001 1 708 707 5.0
5/315
6 3.
2006 2 518 624 7.4
27/315
22 5.
2008 Součást SA
0/315
27
2013 Součást RC
0/315
0
2018 Součást PaP
0/315
0

Evropský parlament[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Abs. % Abs. ±
1994 1 991 997 6.1
5/87
5 6.
1999 1 330 341 4.3
4/87
1 4.
2004 1 971 700 6.0
5/78
1 7.
2009 1 038 247 3.4
0/72
5 6.
2014 Součást AET
1/73
1
2019 Součást LS
0/73
1

Ideologická orientace strany[editovat | editovat zdroj]

PRC zastává pozice blízké eurokomunismu, distancuje se od stalinistické podoby socialismu. Aktivně se účastní anti-globaližačního hnutí, zastává pacifistické postoje.

V rámci strany existovalo i trockistické křídlo, které ale částečně v roce 2006 stranu opustilo a založilo Komunistickou dělnickou stranu (Partito Comunista dei Lavoratori), v roce 2007 pak vznikla ještě Kritická levice (Sinistra Critica).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]