Stilpón

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stilpón
Stilpo Nuremberg Chronicle.jpg
Narození 359 př. n. l.
Megara
Úmrtí 279 př. n. l. (ve věku 79–80 let)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stilpón z Megary, řecky Στίλπων (asi 380 Megara – asi 300) byl starořecký filozof, představitel sokratovské megarské školy. Podle Díogena Laertia měl blízko ke kynikům, jeho blízkým spolupracovníkem byl kynik Kratés z Théb. Někdy bylo uváděno, že byl žákem Euklida z Megary, což bylo ovšem i zpochybňováno. Z jeho učitele bývají uváděni též méně známí megarici Thrasymachos z Korintu či Pasiklés z Théb.

Žádný z jeho spisů se nedochoval, podle Díogena psal podobně jako Platón formou dialogů, ovšem proti platonismu, zejména odmítal teorii idejí – individuální a konkrétní je podle Stilpóna plně odříznuto od univerzálního. Hodně se věnoval též dialektice, logice a etice, kde zdůraznil, že rostoucí vědění vnitřně osvobozuje, a tato svoboda se projeví jednak jako apatie (nezasažitelnost) a také jako ataraxie (neochvějnost). Kynik Teles z Megary uváděl, že Stilpón byl donucen po vojenském vpádu do svého města žít v exilu. Dobro prý rozděloval na duševní, tělesné a veřejné a zdůrazňoval, že ani jednomu exil nezabraňuje. Podobné svědectví vydal Cicero, který tvrdil, že po vojenském vpádu Stilpón ztratil veškerý majetek, ženu i děti, a přesto byl šťastný. Král Malé Asie Démétrios I. Poliorkétés se ho prý zeptal, co bude dělat, když všechno ztratil. Stilpón se podivil a odpověděl: "Vše ztratil? Naopak, mám vše sebou." Tento příběh zapracoval roku 1777 německý dramatik Friedrich Maximilian Klinger do divadelní hry Stilpón a jeho děti.

Jeho nejslavnějšími žáky byli Zénón z Kitia a Pyrrhón z Élidy, od Stilpóna tedy vedou přímé cesty k počátkům stoicismu i pyrrhónismu. Jeho méně známí žáci (Menedemos, Asklepiades) působili též v élidské škole. Stilpón měl pověst (např. dle Cicera) muže posedlého ženami, a také vínem, přičemž oba sklony prý překonal svou filozofií.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 565.
  • Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0.
  • KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0. S. 119–122.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]