Stig Wikander
| Stig Wikander | |
|---|---|
 | |
| Narození | 27. srpna 1908 Norrtälje |
| Úmrtí | 20. prosince 1983 (ve věku 75 let) Uppsala |
| Občanství | Švédsko |
| Alma mater | Uppsalská univerzita |
| Povolání | historik náboženství, iránista, indolog a vysokoškolský učitel |
| Zaměstnavatel | Uppsalská univerzita |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oscar Stig Wikander (27. srpna 1908 Norrtälje – 20. prosince 1983 Uppsala) byl švédský íránista, indoevropský srovnávací mytolog a historik náboženství.[1]
Stig Wikander se narodil 27. srpna 1908 ve městě Norrtälje nedaleko Stockholmu jako syn Åkeho Magnuse Wikandera, lékárníka a spisovatele, a Gerdy Holmberg. V 1925 až 1938 studoval na Uppsalské univerzitě klasické, semitské, íránské a indické jazyky, studijně pobýval také v Kodani, Paříži a Berlíně. Mezi jeho učitele patřili například Henrik Samuel Nyberg, Arthur Christensen a Karl Zetterstéen. V roce 1938 získal v Uppsale titul doktora filozofie prací, která byla vůbec první dizertací s íránistickým tématem ve Švédsku. V letech 1938 a 1939 vyučoval švédštinu na Mnichovské univerzitě, následně působil na Univerzitě v Lundu. Od roku 1953 působil jako profesor sanskrtu a komparativní indoevropské lingvistiky na Uppsalské univerzitě. V roce 1974 odešel do penze.[1][2]
Stig Wikander je znám především skrze svou dizertaci Der arische Männerbund z roku 1938, kterou navázal na dílo germanisty Otto Höflera, kterého obdivoval. Höfler se věnoval germánským válečnickým spolkům, bratrstvům a družinám, a Wikanderovým přínosem bylo nalezení analogií těchto institucí ve staroíránském prostředí. Toto téma ale zároveň představuje hlavní kontroverzi týkající se Wikandera. Otto Höfler byl členem nacistické strany, blízkým okruhu kolem Ahnenerbe. Podle Mihaely Timuş ovšem Wikander odmítal nadšení mladých nacistů a chladné přijetí jeho tezí o Männerbund ho vedlo k opatrnosti. Podle Bernfrieda Schleratha ale choval sympatie k nacismu ještě v 60. letech.[2][3] Wikanderovy další práce, věnující se například íránského ohňovému kultu, jsou zpravidla dostupné jen ve švédštině a nejsou příliš známé, jeho práce o Máhábháratě ale výrazně ovlivnila Dumézilovu trojfunkční hypotézu. Dále se zabýval spekulacemi o vztazích mayských a altajských jazyků nebo dílem romantického básníka Erika Johana Stagnelia.[1]
V roce 1937 se oženil s Gunnel Tellervo Heikel, zdravotní sestrou finského původu, s kterou měl tři dcery. Nejstarší z nich, Ulla Wikander, působila jako ekonomická historička. K jeho přátelům patřili Mircea Eliade a Georges Dumézil, s kterým jsou také spojeny kontroverze okolo sympatií ke krajní pravici.[1][2]
K Wikanderovým nejvýznamnějším dílům patří:
- Der arische Männerbund, 1938 („Árijské bratrstvo“, dizertace)
- Vayu: Texte und Untersuchungen zur indo-iranischen Religionsgeschichte, 1941 („Váju: Texty a studie k dějinám indoíránského náboženství”)
- Gudinnan Anahita och den zoroastiska eldskulten, 1942 („Bohyně Anáhita a zarathuštrický kult ohně“)
- Feuerpriester in Kleinasien und Iran, 1946 („Ohňoví kněží v Malé Asii a Íránu”)
- Pāṇḍavasagan och Mahābhāratas mystiska förutsättningar, 1947 („Vyprávění o Pánduovcích a mystická východiska Mahábháraty”)
- Araber, vikingar, väringar, 1978 („Arabové, vikingové a varjagové“)
Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 3 4 UTAS, Bo; DUCHESNE-GUILLEMIN, Jacques. WIKANDER, Oscar Stig [online]. Encyclopædia Iranica, 16. 7. 2009 [cit. 2026-05-11]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 3 Wikander, Stig [online]. Who is Who in Indology [cit. 2026-05-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ REICHSTÄTER, Jan. Germanofilie, germanománie a germánská studia : pět století kontemplací nad starogermánskými mýty. S. 195. Religio [online]. 2018. Roč. 26, čís. 2, s. 195. Dostupné online. ISSN 2336-4475.
