Starověké lékařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Asklépiův had, který se stal symbolem léčení

Starověké lékařství orientálních civilizací vycházelo původně z pravěkého léčitelství. Časté bylo tzv. kněžské lékařství, které navazovalo na pravěký šamanismus. Kněží, kteří byli nositeli většiny znalostí, spojovali racionální a religiózní přístup k léčení. Nemoci byly v orientálních civilizacích (mimo Číny) považovány za trest od bohů za provinění a od toho se částečně odvíjelo jejich léčení. V době starověku se výrazně prohloubily znalosti anatomie a fyziologie člověka, což pomohlo ve vývoji medicíny. Lékařství jednotlivých civilizací se výrazně lišilo úrovní, přístupem a také chápáním nemoci.

Čína[editovat | editovat zdroj]

Čínské lékařství se výrazně lišilo od ostatních hlavně výrazně racionálním charakterem a chápáním příčin nemoci. Za příčinu nemoci zde bylo považováno porušení hygienických pravidel. To vycházelo z představy, že nemoc do těla vniká ústy.

Již ve 3. tisíciletí př. n. l. vznikaly v Číně první spisy o lékařství. V nich je popsána široká řada léčiv (př. kořen žen-šenu doporučován na chudokrevnost a tuberkulózu) a léčebných postupů (př. akupunktura).

Na dvoře císaře působili dvorští lékaři, kteří vyučovali lékařství. Studium lékařství obsahovalo mnoho obtížných zkoušek a trvalo maximálně 9 let. Již v této době byly zřizovány útulky pro nemocné.

Indie[editovat | editovat zdroj]

Indie pochází řada lékařských spisů hlavně z oblasti anatomie, patologie, farmakologie a chirurgie.

Původně zde bylo špatně rozvinuté veřejné zdravotnictví, což se změnilo po vzniku buddhismu (asi 6. stol. př. n. l.) a došlo k zakládání nemocnic a také buddhistických klášterů, které se staraly o nemocné.

Mezopotámie[editovat | editovat zdroj]

Zdravotnictví v Mezopotámii mělo řadu specifik. Přístup k léčení zde byl výrazně náboženský (nemoc chápána jako trest bohů nebo jako napadení démonem).

Byly zde nalezeny spisy s lékařskou tematikou (některé až 3 tisíciletí př. n. l.).

Egypt[editovat | editovat zdroj]

O vysoké vyspělosti staroegyptského lékařství svědčí řada spisů. Nejdůležitější z nich jsou papyrus Edwina Smithe, papyrus Ebersův a gynekologický papyrus z Káhunu. V těchto spisech je zaznamenáno mnoho poznatků hlavně z chirurgie, gynekologie a očního lékařství a je zde uvedeno velké množství tehdy používaných léčiv.

Od 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l. docházelo k potlačování racionálního přístupu k léčení a byly zaváděny magické a náboženské prvky. Volnost lékařů byla omezena svatým kodexem, který musel každý lékař dodržovat, což bylo na úkor kvality léčby. V důsledku toho docházelo k velmi úzké specializaci lékařů.

Papyrus Edewina Smithe[editovat | editovat zdroj]

Papyrus Edewina Smithe je neúplný opis učebnice chirurgie a je dokladem vyspělosti egyptské chirurgie a ranhojičství. Popisuje 48 druhů poranění v četně popisu rány, léčebného postupu a případně prognózu. Pozoruhodný je například popis měření tepu.

Učebnice je datována do období Staré říše (3. tisíciletí před n. l.). Tento opis pochází asi ze 17. stol. př. n. l.

Papyrus Ebersův[editovat | editovat zdroj]

Ebersův papyrus pochází období kolem roku 1600 př. n. l. a jedná se o asi 180 stránek dlouhý opis starší příručky pro praktického lékaře. Za příčinu všech chorob je zde považován cévní systém. V papyru jsou popsány různé vnitřní choroby, ale nejdůležitější svědectví dává o úrovni tehdejší farmakologie – popsáno 878 léků. U jednotlivých léků je uváděn podrobný návod na přípravu, poměr složek a dávkování. Papyrus také popisuje asi 90 očních chorob včetně doporučených léků.

Řecko[editovat | editovat zdroj]

Řecké lékařství vycházelo z orientálních lékařských škol, ale jejich poznatky se rozvinuly a obohatily. V nejstarším období byla medicína silně pod vlivem náboženství a od toho se odvíjely léčebné metody. S postupem času však začaly převládat racionální postupy.

Řecké lékařství se odlišovalo od ostatních škol této doby silným vlivem filozofie. Významný posun v této oblasti provedl Hippokratés, který oddělil medicínu od filozofie. Sám byl zastáncem materialistických názorů a nemoc chápal jako přirozený proces a jako porušení rovnováhy mezi čtyřmi základními tělesnými šťávami. Hippokratici své léčení zakládali na pozorování zdravého a nemocného člověka a na pozorování průběhu nemocí. Hippokratés se také zasloužil o formulování lékařské etiky – tzv. Hippokratova přísaha.

K vrcholu řecké medicíny došlo v helénském období, kdy Řekové přejímali znalosti oblastí podmaněných Alexandrem Makedonským. V tomto období se centrum poznatků z Řecka přestěhovalo do Alexandrie.

Řím[editovat | editovat zdroj]

Medicína v Římě původně používala znalostí Etrusků, kteří uměli používat některé rostliny a minerální prameny. Později (2. stol. př. n. l.) začali Římané přejímat poznatky Řeků a v Římě působili řečtí lékaři. Nejvýznamnější z nich byl Galénos, který spojoval učení hippokratiků s idealistickou filozofií, díky čemuž byl uznáván i ve středověku.

V Římě bylo veřejné zdravotnictví na vysoké úrovni. Byly zde budovány nemocnice (nejprve pouze pro otroky, později pro ostatní) a zařízení pro nemocné a chudé. Stát se také staral o výuku nových lékařů tím, že platil lékaře, kteří pak zdarma přednášeli chudým studentům.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NIKLÍČEK, Ladislav; ŠTEIN, Karel. Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha : Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n. p., 1985. 377 s.