Přeskočit na obsah

Stálí členové Rady bezpečnosti Organizace spojených národů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stálí členové Rady bezpečnosti OSN

Stálí členové Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (známí také jako velká pětka)[1] je pět suverénních států, jimž Charta OSN z roku 1945 uděluje stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Mezi tyto členy patří Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké.[2]

Všech pět stálých členů patřilo v rámci druhé světové války ke Spojencům, vítězným státům konfliktu. Mimo jiné se jedná o státy, které jako první vyvinuly jaderné zbraně.[3] Každý stálý člen má právo veta, tzn. že pokud některý z nich hlasuje proti rezoluci, tak nebude schválena.[4]

Radu bezpečnosti OSN tvoří vedle stálých členů také 10 nestálých členů, jenž jsou voleni Valným shromážděním na období dvou let.

Seznam stálých členů

[editovat | editovat zdroj]
Stát Předchůdce Hlava státu a vlády Stálý zástupce
Čína Čínská lidová republika Tchaj-wan Čínská republika[pozn. 1] (1945–1949, 1949–1971) Generální tajemník ÚV KS Číny a prezident: Si Ťin-pching

Předseda Státní rady: Li Čchiang

Fu Cchung[6]

Francie Francouzská republika Francie Prozatímní vláda Francouzské republiky (1945–1946)

Francie Čtvrtá Francouzská republika (1946–1958)

Prezident: Emmanuel Macron

Předseda vlády: François Bayrou

Nicolas de Rivière[7]

Rusko Ruská federace Sovětský svaz Svaz sovětských socialistických republik (1945–1991) Prezident: Vladimir Putin

Předseda vlády: Michail Mišustin

Vasilij Něbenzja[8]

Spojené království Spojené království Velké Británie a Severního Irska žádný Král: Karel III.

Předseda vlády: Keir Starmer

Barbara Woodward[9]

USA Spojené státy americké žádný Prezident: Donald Trump

Dorothy Sheaová[10]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Původní stálí členové Rady bezpečnosti OSN v roce 1945 (tmavě modře) s vyznačením jejich kolonií a dalších držav (bledě modrá barva)

Na základě dohody ohledně struktury Rady bezpečnosti, která byla schválena na konferenci v Dumbarton Oaks v roce 1944,[11] se pěti stálými členy Rady stali Francouzská republika, Čínská republika, Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy americké. Od té doby došlo ke dvěma změnám:

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dne 25. října 1971 byla přijata rezoluce č. 2758, ve které stálo: „Shromáždění bere na vědomí obnovu práv Čínské lidové republiky v OSN a že pouze její zástupci jsou jedinými právoplatnými zástupci Číny v této instituci“.[5]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ BÍLKOVÁ, Veronika. Začátek konce privilegií stálých členů Rady bezpečnosti? [online]. Ústav mezinárodních vztahů, 2018-02-15 [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  2. ↑ United Nations Charter (full text) [online]. Organizace spojených národů [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ Table 10.1. World nuclear forces, January 2020 [online]. Stockholm International Peace Research Institute [cit. 2024-11-26]. S. 326. Dostupné online. 
  4. ↑ Voting System [online]. Organizace spojených národů [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Vyloučení z OSN otřáslo pozicí Tchaj-wanu. Z reprezentanta celé Číny se stala neuznaná země [online]. Česká televize, 2021-10-25 [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  6. ↑ China’s EU ambassador Fu Cong to take over United Nations role. South China Morning Post [online]. 2024-04-13 [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  7. ↑ Nicolas de Rivière [online]. 2023-10-02 [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  8. ↑ В.А.Небензя назначен Постоянным представителем Российской Федерации при Организации Объединенных Наций и Совете Безопасности ООН [online]. [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  9. ↑ Dame Barbara Woodward DCMG OBE [online]. Vláda Spojeného království [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  10. ↑ Ambassador Dorothy Camille Shea [online]. The U.S. Mission to the United Nations (USUN) [cit. 2025-02-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ HILDERBRAND, Robert C. Dumbarton Oaks: The Origins of the United Nations and the Search for Postwar Security. [s.l.]: UNC Press Books, 2001. Dostupné online. ISBN 9780807849507. S. 122–123. 
  12. ↑ FROEHLICH, Annette; SEFFINGA, Vincent. The United Nations and Space Security: Conflicting Mandates between UNCOPUOS and the CD. [s.l.]: Springer, 2019. Dostupné online. ISBN 978-3-030-06025-1. S. 40. 
  13. ↑ SARMENTO, Clara. Eastwards / Westwards: Which Direction for Gender Studies in the 21st Century?. [s.l.]: Cambridge Scholars, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-4438-0868-2. S. 127. 
  14. ↑ HUDSON, Christopher. The China Handbook. [s.l.]: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-134-26966-2. S. 59. 
  15. ↑ RIGGER, Shelley. Politics in Taiwan: Voting for Reform. [s.l.]: Routledge, 2002. Dostupné online. ISBN 978-1-134-69297-2. S. 60. 
  16. ↑ Jehuda Cvi Blum. Russia Takes Over the Soviet Union’s Seat at the United Nations. S. 354–362. European Journal of International Law [online]. 1992-01-01 [cit. 2024-11-26]. S. 354–362. Dostupné online. doi:10.1093/ejil/3.2.354. 
  17. ↑ Ukraine invasion: should Russia lose its seat on the UN Security Council?. The Conversation [online]. 2022-02-24 [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
  18. ↑ Ukraine invasion: should Russia lose its seat on the UN Security Council? [online]. King's College London, 2022-02-26 [cit. 2024-11-26]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stálí_členové_Rady_bezpečnosti_Organizace_spojených_národů&oldid=24656872“