Sport v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketballyžování.[1] Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal.[2] Přímo v Česku vznikly nohejbalnárodní házená.

Olympijské hry[editovat | editovat zdroj]

Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012).

Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014).

Lehká atletika[editovat | editovat zdroj]

Čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu Emil Zátopek

Kromě na Letních olympijských hrách se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy.

Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky.

Fotbal[editovat | editovat zdroj]

Josef Masopust se Zlatým míčem

Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). V roce 1938 se fotbalová reprezentace Československa probojovala až do finále mistrovství světa, ve kterém podlehla Itálii po sporné penaltě 1 : 2. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička.

Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec.

Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo Mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě.

Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Karel Poborský, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý a Tomáš Rosický.

Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004.

Lední hokej[editovat | editovat zdroj]

Jaromír Jágr hovoří k fanouškům po výhře na MS 2010

V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek.

Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy.[3] Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a  šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav DandaVáclav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka.

Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále.

Tenis[editovat | editovat zdroj]

Martina Navrátilová na poštovní známce

Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková.[4] Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985).

Wimbledonská vítězka Petra Kvitová ve finále turnaje 2011

Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 20122013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 20152016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát.

Basketbal[editovat | editovat zdroj]

Sportovní hala Folimanka basketbalové USK Praha

České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA.

Házená[editovat | editovat zdroj]

Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.[5]

Volejbal[editovat | editovat zdroj]

Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy.

Jiné sporty[editovat | editovat zdroj]

Ke světově významným šachistům patřili velmistři Oldřich Duras, Richard Réti, Vlastimil Hort a David Navara či mistryně světa Věra Menčíková. První mistr světa v šachu Wilhelm Steinitz se narodil v Praze, v mládí však z Čech natrvalo odešel.

Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1.

Z nových sportů se oblíbenými staly nohejbal, hokejbal, futsal a florbal. Česká futsalová a florbalová reprezentace dosahují významných mezinárodních úspěchů, avšak nejvíce úspěchů z MS a ME drží česká nohejbalová reprezentace.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili podle vzoru podobných německých spolků Sokol (od něho se odštěpila časem levicová Dělnická tělovýchovná jednota a katolický Orel). Tyto organizace pořádaly pravidelně masová cvičení. Největší byla ta pořádaná Sokolem, tzv. všesokolské slety. Na ně v éře socialismu navázaly tzv. spartakiády. Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její kořeny sahají k roku 1889.[6] Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský.

Transformace v postkomunismu[editovat | editovat zdroj]

Listopadové události a změna režimu přinesly mnoho změn i do oblasti sportu. Ten byl před listopadem 89 značně zpolitizován a většina sportovních organizacích a svazů byla v rukou státu. To se po revoluci značně změnilo. Sportovní organizace a svazy se také museli vyrovnat s odlivem peněz ze státního rozpočtu a byli nuceni nalézt alternativní zdroje financí. Po vzoru západoevropských zemí začali svazy a organizace tyto zdroje hledat v soukromém sektoru (fenomén sponzoringu). Dalším fenoménem se pak staly odchody a přestupy našich nejlepších hráčů do zahraničních soutěží.

ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy a sportu)[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1989 spadali pod ČSTV takřka veškeré sporty a byl tak klíčovou sportovní organizací. Po sametové revoluci se sešel výkonný výbor a ústřední výbor ČSTV a usnesli se na několika zásadních věcech. Bylo rozhodnuto, že ČSTV se stane dobrovolnickou a politicky nezávislou organizací. Dále se výbory ČSTV rozhodli rehabilitovat bývalé funkcionáře a sportovce, kteří byli za své politické názory po roce 1968 perzekvováni.

Výrazná změna nastala i v oblasti financování ČSTV. Hlavním zdrojem financí se stal výtěžek z loterijní společnosti SAZKA. Další významný zdroj financí pak tvořili dividendy akciových společností s většinovým vlastnictvím ČSTV. Mezi ostatní zdroje patřily členské příspěvky a dary.[7]

Československý olympijský výbor[editovat | editovat zdroj]

Sametová revoluce měla obrovský vliv na chod této organizace, která vysílala naše sportovce na Olympijské hry. Před listopadem 1989 patřila tato organizace pod ČSTV. Po revoluci rezignoval předseda výboru Jindřich Poledník. Na jeho místo nastoupila bývalá sportovní gymnastka Věra Čáslavská. S jejím příchodem proběhlo ve výboru mnoho změn. Hned v prosinci 1989 došlo k jeho osamostatnění od ČSTV. V roce 1992 v důsledku rozdělení Československa došlo k zániku ČOV a 21. prosince téhož roku tak vznikl Český olympijský výbor v jehož čele zůstala Věra Čáslavská.[8]

Organizačně stojí dnes na špici českého sportu Česká unie sportu. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR.

Český svaz ledního hokeje[editovat | editovat zdroj]

Pád komunistické režimu měl obrovské důsledky i pro český lední hokej. Po sametové revoluci začali hráči ve velkých počtech odcházet do zahraničních soutěží, především pak do nejvyšší severoamerické soutěže NHL. To bylo před rokem 1989 naprosto ojedinělé a výjimečné. Tím utrpěla nejenom česká hokejová reprezentace, ale především i naše nejvyšší hokejová liga, která značně ztratila na kvalitě.[9]

Soutěže[editovat | editovat zdroj]

K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří Velká cena silničních motocyklů v Brně, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru.

Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Český fotbalový pohár, Český fotbalový Superpohár, Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga).

V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978, 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2000), mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen (1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), devět mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice.

Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár.

Sportoviště[editovat | editovat zdroj]

K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze, stadion ve Štruncových sadech v Plzni, Stadion Na Stínadlech v Teplicích, Andrův stadion v Olomouci, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh v Brně, můstky na Ještědu či fotbalové stadiony Bazaly, Juliska a Ďolíček.

Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Mezinárodní akce ve vodních sportech se konají na Veslařském kanálu v Račicích a v Trojském slalomovém kanálu.

Fotbalový stadion Za Lužánkami v Brně, který byl až do roku 1990 jedním z největších v Československu, postupně zchátral a nemůže být používán.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Golf, florbal a hokejbal pronikly mezi nejoblíbenější české sporty
  2. Výsledky průzkumu ČEŠI A SPORT [online]. Sport Invest, 2015-07-20 [cit. 2016-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-13. 
  3. NHL STATISTICS [online]. NHL.com. Dostupné online. 
  4. První česká světová jednička! Plíškovou posunula na trůn Halepová. iDNES.cz [online]. 2017-07-11 [cit. 2017-07-12]. Dostupné online. 
  5. http://www.sport.cz/ostatni/micove-sporty/clanek/181015-jicha-dobyl-svet-cech-byl-vyhlasen-nejlepsim-hazenkarem-planety-za-rok-2010.html
  6. Archivovaná kopie. www.kct.cz [online]. [cit. 2016-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-20. 
  7. JELÍNEK, David. Změny v organizaci ČSTV po roce 1989 - Bakalářská práce [online]. [cit. 2016-11-28]. S. 10,11. Dostupné online. 
  8. Vývoj olympijského hnutí v Česku [online]. [cit. 2016-11-28]. S. 5,6. Dostupné online. 
  9. FORMÁNEK, Project: Martin. Český svaz ledního hokeje - Historie ČSLH. www.cslh.cz [online]. [cit. 2016-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • 100 let českého sportu 1918-2018. 1. vyd. Praha: Olympia, 2018. 400 s. ISBN 978-80-7376-521-7. 
  • HANOUSEK, Ivan; LACINA, Jiří. Naši slavní sportovci. 1. vyd. Praha: Albatros, 1987. 414 s. 13-749-87.