Stavovský stát

Stavovský stát je forma monarchie, v níž je státní moc rozdělena mezi panovníka a sněm, v němž zasedají zástupci jednotlivých stavů, tj. zpravidla vyšší (panstvo) a nižší (rytířstvo) šlechty, královských měst (měšťané) a duchovenstva (klérus, kněží). Panovník je vnímán především jako reprezentant státu a vrchní velitel vojsk. Zemský sněm má zákonodárnou moc a volí panovníka.

Země Koruny české

Silný vliv v zemích Koruny české získaly stavy v 2. polovině 15. století za vlády Vladislava Jagellonského, který měl jako český král jen omezenou suverenitu. Jednotlivé země vlastní autonomní zemské sněmy. Zasedali v nich zástupci šlechty a královských měst, nikoliv však církve. Rozhodnutí sněmů se stávala zákonem a byla zapisována do zemských desek.

Habsburkové po roce 1526 postavení panovníka posílili, a to hlavně díky nejednotnosti a vzájemné svárlivosti českých a moravských stavů. Poražením stavovského povstání v roce 1620 byly Ferdinandem II. provedeny kroky k omezení moci stavů a zavedení absolutismu. To bylo v roce 1627 v Čechách zakotveno zákonem (Obnovené zřízení zemské) a o rok později i na Moravě.