Poustevník: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Makecat-bot (diskuse | příspěvky)
m r2.6.5) (Robot: Přidávám id:Ankh
Addbot (diskuse | příspěvky)
m Bot: Odstranění 42 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q189829)
Řádek 61: Řádek 61:
[[Kategorie:Poustevníci]]
[[Kategorie:Poustevníci]]
[[Kategorie:Bezdomovectvi]]
[[Kategorie:Bezdomovectvi]]

[[ar:ناسك]]
[[ast:Freru]]
[[br:Penitiour]]
[[da:Eneboer]]
[[de:Eremit]]
[[en:Hermit]]
[[eo:Ermito]]
[[es:Ermitaño]]
[[et:Eremiit]]
[[fi:Erakko]]
[[fr:Ermite]]
[[fur:Rimit]]
[[gd:Aonaran]]
[[hr:Pustinjak]]
[[id:Ankh]]
[[io:Ermito]]
[[is:Einsetumaður]]
[[it:Eremita]]
[[ja:隠者]]
[[la:Eremita]]
[[li:Hièremiet]]
[[lt:Eremitas]]
[[nl:Heremiet (monnik)]]
[[nn:Eremitt]]
[[no:Eremitt]]
[[oc:Ermita]]
[[pl:Eremita]]
[[pnb:جوگی]]
[[pt:Eremita]]
[[ro:Pustnic]]
[[ru:Отшельничество]]
[[scn:Rimita]]
[[sh:Pustinjak]]
[[sk:Pustovník]]
[[sl:Puščavnik]]
[[sq:Eremiti]]
[[sr:Отшелник]]
[[sv:Eremit]]
[[sw:Mkaapweke]]
[[uk:Пустельник]]
[[vi:Ẩn sĩ]]
[[zh:隱士]]

Verze z 10. 3. 2013, 00:43

Možná hledáte: článek rak poustevníček, označení pro několik druhů korýšů.
Poustevník, obraz Teodora Asentowicze z roku 1881
Svatý Jan Křtitel na poušti, Bernský mistr, cca 1495

Poustevník (také anachoreta, z řeckého anachórein: ustoupit, vzdálit se, od toho anachorese – poustevnictví, nebo eremita z řec. eremos: poušť) je mnich žijící na odlehlém a opuštěném místě, v poustevně, za účelem duchovního očištění, kontemplace a modliteb. Poustevnickou tradici mají různá náboženství: hinduismus, judaismus, křesťanství i islám.[1][2]

Historie

Za kořen poustevnictví je považována indická tradice, že se hlava bráhmanské rodiny ve stáří odebrala do ústraní a žila v lese jako poustevník.[3][2] Poustevnické motivy se objevují i u řeckých pythagorejců (Pythagoras) a stoiků (Diogenes), biblických postav (Eliáš a Elizeus na hoře Karmel, Jan Křtitel, Ježíš 40 dní na poušti, podle tradice dožila život jako poustevnice i Marie Magdalena). Do ústraní odcházeli lidé i z nejrůznějších jiných důvodů než čistě duchovních – před daněmi, trestem, nouzí a podobně.[2] Poustevníci žili v jeskyních nebo v chatrčích postavených vlastníma rukama. Živili se například pěstováním plodin, ručními pracemi, z almužen, v pozdější době i správou náboženských objektů za obživu od vrchnosti.[2]

Počátky křesťanského poustevnictví jsou kladeny do Egypta do 2. poloviny 3. století po Kristu, kde vzniklo asketické hnutí, které vyzývalo muže i ženy k odchodu do ústraní a do pouště, která byla hodnotovým protikladem města, místem sepětí s Bohem, překonávání démonů, odvrácením od světa. V evropském prostředí poušť zastupoval les.[2] Za otce křesťanského poustevnictví jsou pokládání svatý Pavel Thébský (228–341) a svatý Antonín Veliký (251–356).[2] Pavel Thébský byl do ústraní vyhnán pronásledováním křesťanů, Antonín Veliký pocházel z bohaté a urozené rodiny a po vyslechnutí evangelia se rozhodl vzdát svého majetku a žít v chudobě. Zvláště přísnou formu poustevnictví provozovali tzv. stylité (sloupovníci), kteří trávili život na hlavici sloupu – nejznámějším je svatý Simeon Stylita starší na přelomu 4. a 5. století. Ve 4. století se rozšířilo klášterní hnutí, které se přísným kolektivismem stalo alternativou individualistickému poustevnictví. Poustevnictví si však svůj význam zachovalo a někteří mniši po průpravě v klášteře odcházeli k poustevnickému životu.[2]

Poustevníci v Čechách

Poustevník svatý Ivan na vyobrazení u Ivanova pramene ve Svatém Janu pod Skalou

Prvním českým poustevníkem byl podle legend svatý Ivan, který se usadil za časů knížete Neklana v lesích v místech dnešního Svatého Jana pod Skalou, setkal se s Bořivojem I., sídlícím na Tetíně, a měl přímý vliv i na svatou Ludmilu. V době Cyrila a Metoděje působilo v oblasti dnešních českých zemí více poustevníků, kteří šířili křesťanství.[2]

Svatý Prokop, narozený pravděpodobně v Chotouni kolem roku 980, vystudoval a stal se knězem, ale poté opustil manželku, syna Jimrama i svůj majetek a odebral se jako poustevník k řece Sázavě. Později se kolem něj shromáždila skupina lidí podobného smýšlení, začali se řídit řeholí svatého Benedikta a založili tak sázavský klášter.

Josef Mathauser: Kníže Oldřich se setkává se svatým Prokopem

Roku 1201 si u obce Police vystavěl chatrč poustevník Juřík, původem mnich rajhradského kláštera. Druhým poustevníkem v tomto místě byl Vitalis (Vitališ) z břevnovského kláštera, který se živil lesními plody a proslul jako bylinkář a lékař. Spolu s dalšími benediktiny pak postavili kapli a v polovině století položili základ broumovskému klášteru.[2]

Ve 13. a 14. století bylo poustevnictví formou trestu pro světské osoby za spáchání vraždy – alternativou k finančnímu odškodnění nebo pouti do svatých zemí, v podstatě vypuzením ze společnosti.[2] S tímto obdobím je spojen například vznik poustevny u sv. Juliány poblíž Horoměřic u Prahy, kde ve 13. století dožil svůj život jako poustevník okořský vladyka Sukorád jako pokání za to, že v tomto místě dostihl a zabil svou prchající dceru Juliánu a jejího milence a únosce, mlynářského syna Vnislava (legenda je zčásti smísena s příběhem nikomedijské světice svaté Juliany z přelomu 3. a 4. století).

Husité klášterní mnichy tvrdě pronásledovali, ale vůči poustevníkům postupovali méně tvrdě, protože je považovali za pokračovatele slovanské tradice.[2] Ve druhé polovině 15. století založil několik pousteven v okolí Brlohu a Nové Bystřice řád paulánů. Poustevník z Jednoty bratrské Matěj Kožešník ze Žatce se roku 1508 usadil u kostelíku sv. Vojtěcha na Lštění v Pošumaví, po 11 letech studia Bible, kazatelství a táborských traktátů pak šel kázat své radikální učení do Prahy, po propuštění z vězení roku 1526 pak založil na Moravě habrovanskou sektu, která odmítala existenci duchovenstva, ale neměla dlouhého trvání. Bratrský poustevník Jan Zborník, pocházející z Klatovska, se stal hlavou klatovského sboru.[2]

Po třicetileté válce si česká šlechta oblíbila zakládání umělých pousteven, eremitáží, zahradních meditačních, ale i odpočinkových a zábavních altánků, jaké se v Itálii stavěly již od počátku 16. století. Za první českou stavbu tohoto typu je považován Valdštejnův Libosad u Jičína.[2]

Sloupský poustevník Samuel Görner, výrobce brýlí a optických čoček z 18. století, je zpodoben s dalekohledem

Emauzský opat Benedikt Pennalosa se zasloužil o vznik tzv. poustevnických hor například na Bezdězu a Sloupu.[2] Hrabě Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova nechal ve skále hradu Sloup vytesat kapli s labyrintem dalších prostor a živil skupinu poustevníků, kteří připravovali pro veřejnost mše a pobožnosti, jichž se pak účastnil i sám šlechtický patron.[2] Prvním poustevníkem na Sloupu byl od roku 1690 bratr Konstantin, druhým jeho bratr Václav, roku 1719 se zde usadil Jakub Borovanský, jehož spolupoustevníkem byl Antonín František Höltzl, truhlář z Arnultovic – ve svém dřevěném domku měli oddělené pokoje i vchody. Roku 1735 se usídlil na Sloupu poustevník Samuel Görner, výrobce optických čoček, brýlí a zápalných zrcadel. Roku 1827 nechal Karel Kinský do opuštěného komplexu umístit dřevěné figuriny poustevníků.[2]

Matyáš Bernard Braun: Poustevník Onufrius, Betlém u Kuksu

Největším mecenášem poustevnictví byl hrabě František Antonín Špork (1662–1738). Nechal postavit řadu filozofických pavilonů i pousteven a podporoval i vědy a umění. Například v panství Malešov na vrchu Vysoká nechal v letech 1695–1697 zřídit Belvedér s kaplí sv. Jana Křtitele a poustevnou a založil fundaci pro tři poustevníky, roku 1699 ji ustanovil za věcné břemeno malšického panství. Řadu pousteven založil v okolí Lysé nad Labem. Eremitáž sv. Františka Serafinského, založená roku 1701, byla součástí velkolepého komplexu v Kuksu, prvním deputátním poustevníkem se zde stal se stal Kristián Košner. Další eremitáže založil Špork v nově zakoupeném panství Nový les poblíž Kuksu. V téže době zpracovával na týchž místech poustevnickou tématiku sochař Matyáš Bernard Braun.[2]

Poustevníky se stávali také mniši zejména z řad benediktinských, kapucínských a františkánských terciářů, ale i augustiniánů či paulánů, kteří měli potřebu oprostit se od klášterní komunity.[2] Mnozí poustevníci však nežili právě ctnostným životem a měli problémy s církevní hierarchií či s lidmi.[2] Roku 1732 prosadil pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Khünburg sjednocení dosud na církevní struktuře nezávislých poustevníků žijících po Čechách do jediného bratrstva, které dostalo řeholi dle stanov papeže Benedikta XIII. Takto vzniklé bratrstvo ivanitů pečovalo o poutní místa i kaple a jeho členové pracovali i jako kostelníci, zvoníci a hrobaři.[4] Protože však problémy s poustevníky přetrvávaly a nepodařilo se ani vymýtit neorganizované poustevnictví, Marie Terezie zakázala bratrstvu přijímat nové členy a roku 1782 patent Josefa II. bratrstvo zrušil a poustevnický život zakázal.[4]

V období romantismu, jemuž byl motiv úniku do přírody vlastní, byli poustevníci oblíbeným motivem literárních a divadelních děl. U Karla Hynka Máchy se objevuje motiv dobrovolného poustevníka (Poutník, Poustevník a Svatý Ivan), u Karla Jaromíra Erbena kajícího vraha (Záhořovo lože).[2]

Související články

Reference

  1. Jacques Le Goff: Les a poušť v imaginaci středověkého Západu, In: Středověká imaginace, Praha, 1998, ISBN 80-7203-074-4
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t Kateřina Brynychová: Motiv poustevníka a obraz poustevnictví ve výtvarné a slovesné kultuře 17.- 19. století, bakalářská práce, Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2010
  3. Universum: Všeobecná encyklopedie. Díl VII. Praha, 2001. S. 449. ISBN 80-207-1069-8
  4. a b Tomáš Vučka: Svatý Ivan - první český zálesák?, Katolický týdeník, příloha Perspektivy č. 6/2005

Literatura

  • Pavel Preiss: Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha, 1981
  • Jan Royt: O poustevnictví. Zrození poustevnictví na Východě a jeho rozšíření do Evropy In: Sv. Vintíř, sv. Prokop a poustevnictví v Čechách, Muzeum Šumavy Sušice a Národní galerie v Praze, Praha, 1995
  • Jiří Šubrt ed.: Legendy o poustevnících – vitae eremitarum, Praha, 2002, ISBN 80-7298-050-5
  • Jacques Le Goff: Les a poušť v imaginaci středověkého Západu, In: Středověká imaginace, Praha, 1998, ISBN 80-7203-074-4

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu poustevník na Wikimedia Commons