Poznání: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m typo
Addbot (diskuse | příspěvky)
m Bot: Odstranění 45 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q2200417)
Řádek 89: Řádek 89:
[[Kategorie:Filosofické pojmy]]
[[Kategorie:Filosofické pojmy]]
[[Kategorie:Gnozeologie]]
[[Kategorie:Gnozeologie]]

[[ar:استعراف]]
[[az:Koqnitivlik]]
[[bg:Познавателна способност]]
[[bs:Kognitivna funkcija]]
[[cy:Gwybyddiaeth]]
[[da:Tænkning]]
[[de:Kognition]]
[[el:Νόηση]]
[[en:Cognition]]
[[eo:Kogno]]
[[es:Cognición]]
[[et:Tunnetus (psühholoogia)]]
[[eu:Kognizio]]
[[fa:شناخت]]
[[fi:Kognitio]]
[[fr:Cognition]]
[[gl:Cognición]]
[[he:הכרה]]
[[hi:संज्ञान]]
[[hr:Spoznaja]]
[[hy:Իմացական գործընթացներ]]
[[id:Kognisi]]
[[it:Cognizione]]
[[ja:認識]]
[[ko:인식]]
[[lv:Kognitīvie procesi]]
[[nl:Cognitie]]
[[nn:Kognisjon]]
[[no:Kognisjon]]
[[pl:Procesy poznawcze]]
[[pt:Cognição]]
[[ru:Когнитивность]]
[[rue:Познаня]]
[[sh:Spoznaja]]
[[simple:Cognition]]
[[sk:Poznanie]]
[[sr:Спознаја]]
[[sv:Kognition]]
[[ta:அறிதிறன்]]
[[th:ประชาน]]
[[uk:Когнітивність]]
[[ur:ادراک]]
[[vi:Nhận thức]]
[[yi:באנעם]]
[[zh:認知]]

Verze z 9. 3. 2013, 04:50

Poznání znamená jak proces nabývání znalostí (poznávání) o reálném světě, tak i jeho výsledek (poznatek, vědění). Netýká se tedy již existujících nauk (např. nějaké partie matematiky, chemie, etiky a pod.), které člověk nepoznává, ale chce se jim naučit, případně porozumět. Na rozdíl od nejasného tušení, neověřeného a tudíž nespolehlivého mínění, případně pouze přijímaného věření, je výsledkem poznání určité, spolehlivé a případně i ověřené vědění.

Poznání je tudíž pro každého člověka důležité, soustavným poznáváním různých oblastí skutečnosti se zabývají vědy, kdežto povahu, případně podmínky a možnosti poznání zkoumá filosofie, zejména její odvětví epistemologie.

Člověk je pro poznávání vybaven – podobně jako jiní živočichové – smysly a pamětí, patrně se od nich ale liší rozvažovací schopností (rozumem) i schopností řeči, která mu dovoluje poznané sdělovat, kritizovat, uchovávat a hlavně účinně používat.

Úlohou poznání je, z gnozeologicky infinitní (nekonečně rozsáhlé a hluboké) reality získat její kognitivní model, obsahující konečné množství informace. Musí tedy pro tento účel existovat nějaký filtr provádějící selekci a tak redukci informace. Existují dva typy těchto filtrů, přirozený a umělý, podle nich se označuje i poznání jako přirozené a umělé. První z filtrů je nám dán přírodou a je jím vágnost čili neurčitost (Bertrand Russell), s níž při poznávání vnímáme a pak si pamatujeme informace o reálném (zkušenostním) světě. Některé s menší vágností, jiné s větší, podle vzdálenosti od centra námi (během poznávání) zaujaté pozornosti.

Smyslové poznání

Fungování smyslových orgánů dovedeme poměrně dobře popsat a pochopit, od signálu například jednotlivého očního čípku je však k poznání velmi daleko. Člověku, který vidí vajíčko, se na oční sítnici promítá světlá skvrna charakteristického tvaru, který ovšem jednotlivé tyčinky a čípky nepřenášejí, nýbrž musí se nějak rekonstruovat v mozku. Signály obou očí mohou nepřímo poskytnout i prostorové údaje, ale nic víc. Ačkoli má člověk na sítnicích jen skvrny, přece vidí vajíčko, a to i tehdy, když je část vajíčka ve stínu nebo zakryta jiným předmětem. Zde do procesu vnímání zřejmě vstupuje zkušenost s vajíčkem, kterou člověk získával už od dětství:

Člověk musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, který pochází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu.
— Platón[1]

Zkušenost „pojmového druhu“ může ovšem také zavádět: „vajíčko“ může být skleněné, takže se k jídlu nehodí. Tuto přirozenou nejistotu smyslového poznání snižuje fakt, že vjemy různých smyslů se často doplňují a jakmile by člověk skleněné „vajíčko“ vzal do ruky, rozlišil by patrně jiný povrch a tepelnou vodivost než má skutečné vejce. V běžném životě hraje významnou roli také okolí a souvislosti předmětu: vajíčka se vyskytují u slepic, v lednici nebo v lahůdkářství, nikoli v knihovně nebo na louce. Jenže to všechno může být také jinak. Jakkoli jsou tedy smysly zdaleka nejdůležitějším zdrojem pro naše poznání, je to také zdroj vždy nejistý.

Rozumové poznání

Plocha trojúhelníka (P=(b x h)/2)

Řeckému filosofovi Pýthagorovi se přisuzuje objev jiného druhu poznání, které je naproti tomu bezpečné a jisté. Kdo jednou poznal, to jest pochopil a nahlédl sousední obrázek, bezpečně ví, že plocha trojúhelníka je základna krát výška lomeno dvěma, a to vždy a přesně. Podobně člověk může po chvíli přemýšlení „poznat“, že pravidelný pětiúhelník má právě pět úhlopříček, a to aniž by se díval na obrázek a dozvěděl se tedy něco nového.

Správně provedené geometrické a matematické důkazy tedy poskytují „poznání“ spolehlivé a bezpečné, které bylo pro řadu filosofů ideálem: nedalo by se podobně poznávat i v jiných oblastech? Pythagorejští filosofové si na to odpověděli obráceně: jen geometrické objekty se dají přesně dokonale poznat, a tedy jsou to jediné, co v pravém slova smyslu „je“; všechno ostatní je nejisté, proměnlivé, a tedy spíše nejsoucí. Náš současný názor na tuto otázku vyslovil asi poprvé Immanuel Kant: geometrické „poznání“ se odvozuje ze známých vlastností geometrických objektů a kdo pochopil pojem trojúhelník, může si z něho odvodit všechno o trojúhelníku. Takové poznání nazývá Kant analytické nebo a priori a je jisté právě proto, že vlastně nic nového neříká; geometrické a matematické důkazy jsou vlastně tautologie.

S tím by matematik, který dokazování nějaké věty věnoval rok života, jistě nesouhlasil, ale o to zde nejde. Hlavní omezení rozumového poznání tkví v tom, že je možné jen u přesně definovaných pojmů a těch je velice málo. Nakonec jsou to jen ty, které definicí vznikají, jako právě čísla, geometrické objekty anebo některé pojmy administrativní (například "držitel občanského průkazu").

Empirismus a racionalismus

Bez smyslových podnětů tedy člověk nic nového poznávat nemůže. Z Démokritových zlomků se zdá, že snad poznání vysvětloval pouze činností smyslů a působením věcí na smysly. Tomáš Akvinský soudil, že „ze smyslů vychází lidské poznání“,[2] z čehož vzniklo tvrzení, že „není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech“, obvykle přisuzované J. Lockovi. Na tom jistě něco je, protože i naše představy, fantazie a sny využívají smyslový materiál a i jednorožec nebo sfinga jsou kombinace toho, co jsme viděli.

Jenže – jak správně postřehl Kant – smyslový vjem už předpokládá, že člověk „vidí“ v prostoru, rozeznává blízké a vzdálené a samozřejmě také „vnímá“ čas. Aby ze smyslového počitku vzešlo poznání, je k tomu patrně také třeba i jakási spolupráce „rozumového myšlení“, jak o něm hovoří Platón. I úplné smyslové vjemy jsou pouze materiál poznání, který pak člověk v mysli a v paměti řadí, zbavuje zbytečných podrobností – například abstrakcí a zobecněním – a dává do souvislostí, aby ho mohl použít.

Poznání ve vědě

Ve snaze o spolehlivější poznání si novověká věda počínaje Descartem vytvořila metodu rozkládání složitých jevů na jednodušší a začala místo nahodilého pozorování skutečnosti konstruovat umělá „pokusná“ uspořádání. Experiment (pokus) se snaží vyloučit ty stránky pozorovaného jevu, které nás právě nezajímají, a uspořádat věci tak, aby se výsledek dal pokud možno změřit a vyjádřit číslem a ovšem kdykoli zopakovat. Základním požadavkem na pokus je jeho opakovatelnost kdekoli na světě.Proto je vždy nutno přesně specifikovat úplné podmínky experimentu, tedy včetně použitých měřicích přístrojů, jejich výrobců a výrobní série. V současné vědecké praxi se používají standardní materiály, měřicí metody i přístroje a pokud na výsledku hodně záleží, užívá se i metoda kontrolní skupiny. Tak při testování léku se sleduje průběh nemoci u pacientů, kteří ho dostávají, a porovnává s těmi, kteří ho nedostali.

Přesto nelze říci, že by se věda mohla zakládat pouze na experimentu. Než vědec experiment navrhne, musí už vědět, na co má výsledek odpovědět – musí mít předběžnou hypotézu. Musí také vědět, co si s naměřeným výsledkem počne, čili jak ho bude interpretovat. A musí ovšem předpokládat, že zkoumaná skutečnost „nehraje v kostky“ (Einstein), že není nahodile proměnlivá, nýbrž že v ní lze nalézt nějakou pravidelnost. Takže i ve vědě probíhá „hermeneutický kruh“ myšlenek, hypotéz, konstrukcí a měření, které se navzájem ovlivňují a podmiňují.

Odvození (inference)

Některé informace nelze ze znalostí obsažených v kognitivním modelu jisté části reality nalézt přímo, ale lze je z nich najít odvozením (inferencí). Model tedy obsahuje znalosti, které nejsou bezprostředně k disposici, ale jsou v rámci modelu odvoditelné. Exaktní vědy pro tento účel používají formální (syntaktické) odvozování v rámci vhodného formálního jazyka. Některé z odvozených znalostí mohou být empiricky (při daném stavu techniky, stavu poznání nebo i principiálně) nedostupné, např. Mendělejevova soustava, Gödelova věta, Newtonův zákon setrvačnosti, teplota absolutní nuly atd. S dalšími případnými otázkami po znalostech nad rámec daného kognitivního modelu je třeba se již cíleně obrátit ke zkoumané realitě, tedy dále ji prozkoumat a získat další požadované znalosti o ní. Kognitivní model se takto rozšíří o další relevantní znalosti.

Vnitřní a vnější vágnost, sémantický diferenciál, exaktní vědy

O svých inherentně vágních poznatcích (vnitropsychickém kognitivním modelu) je člověk schopen vypovídat (přirozeným, obecně neformálním jazykem) a to samozřejmě pouze vágně (B. Russell). Touto výpovědí nelze odkrýt veškerý obsah osobního vnitropsychického kognitivního modelu s veškerou jeho vágností. Nesdělované části vágnosti říkáme vágnost vnitřní, ta zůstává výhradně součástí obsahu vnitropsychického modelu. Tu, která je obsažena v jazykové výpovědi, označujeme jako vnější vágnost (J. Křemen). Jazykově lze uchopit (modelovat) pouze vágnost vnější. Neformální jazyky, na př. přirozený jazyk, neumožňují rozlišit vnitřní a vnější vágnost striktně, ale pouze s mlhavou, vágní hranicí. Umělé formální jazyky (z principu musí mít nulovou vnitřní vágnost interpretace všech jazykových konstrukcí) mohou vnější vágnost modelovat fuzzy množinami (V. Novák) a fuzzy logikou (V. Novák, A. Dvořák), mírou důvěry (P. Hájek), Bayesovou apriorní a aposteriorní pravděpodobností, nebo stochastickými veličinami a funkcemi, jak to činí exaktní vědy. S vnitřní vágností (v interpretaci jazykové konstrukce) se buď musíme smířit, nebo ji zakázat. S myšlenkou zakázat (odsunout ji mimo rámec exaktních věd) vnitřní vágnost v interpretaci jazykové konstrukce přišel Newton a vybudoval na ní základ exaktních věd. Jako objektový jazyk kognitivního modelu exaktních věd lze použít výhradně umělý formální jazyk (matematika, logika). Interpretace všech jazykových konstrukcí poznáním (nyní mu říkáme umělé, na rozdíl od lidského přirozeného a vágního) vytvořeného kognitivního modelu dané části reality, musí mít nulovou hodnotu vnitřní vágnosti, je to i podmínkou pro formální inferenci v rámci formálního jazykového systému (B. Russell). Vnitřní vágnost má těsnou souvislost s relativně novou veličinou a tou je sémantický diferenciál (Osgood C. E, Suci G., Tannenbaum P.). Sémantickým diferenciálem se rozumí rozdíl v konotaci (vágní t. j. mlhavé, rozmazané interpretaci) přiřazující význam jisté jazykové konstrukci různými lidskými individui. Každé z individuí konotaci provádí na základě svého subjektivního, inherentně vágního vnitropsychického kognitivního modelu. Nulová hodnota sémantického diferenciálu odpovídá nulové hodnotě vnitřní vágnosti interpretace jisté jazykové konstrukce a tak limitnímu případu spočívajícímu v naprosté shodě všech komunikujících účastníků na významu oné jazykové konstrukce. V tomto případě tedy lze jazykovou konstrukci rigorosně interpretovat. Toto je základem umělého poznání a základem exaktních věd.

Newtonova idea a možnost použití umělého formálního jazyka

Aby bylo možno význam všech jazykových konstrukcí, reprezentujících znalosti o jisté části reálného světa, vymezit přesně (nulový sémantický diferenciál interpretace), je nutno v reálném světě vybrat měřitelné elementární projevy (manifestace) reality zvané atributy (veličiny, parametry). Tato selekce a tak filtrace v reálném světě tvoří Newtonův umělý filtr poznání. Atribut je vybrán tak, že mezi vzdělanci v příslušném oboru o atributu samém nesmějí vzniknout žádné pochyby v zaujatém hledisku či hloubce a šíři náhledu, tedy v interpretaci, a tedy ve významu jeho jména. V exaktních vědách je proto vždy přesně vymezen buď konsensuálně (základní množina), nebo definitoricky (odvozené). V tomto duchu píše I. Newton ve svém díle Philosophiae Naturalis Principia Mathematica v roce 1687. V současné době totéž platí pro atributy – veličiny – celosvětově zavedené soustavy veličin SI (z franc. Système international d'unités). Ve fyzice jsou atributy na př. síla, intenzita elektrického pole, rychlost, atd. Objektovým jazykem exaktních věd jsou umělé formální jazyky (matematika, logika). Kognitivní model vytvořený exaktními vědami pro danou část reálného světa, sestává ze jmen (pro daný účel dominujících a neopominutelných) atributů a (pro daný účel dominujících a neopominutelných) vztahů mezi nimi, popsaných matematickými nástroji. Jelikož se modely nazývají podle objektového jazyka modelu, říká se mu matematický model. Jinak řečeno, atributy a matematicky popsané vztahy mezi nimi reprezentují v tomto případě danou část reality. Mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním a znalostmi získanými poznáním metodou exaktních věd, je kvalitativní propast. V prvém případě se na svět díváme filtrem vágnosti, v druhém případě filtrem „dírkovaným“, dírkami „vidíme“ atributy - elementární manifestace reálného světa. Newton „digitalizoval“ přirozený vágní pohled člověka na reálný svět.

Interpretovatelnost formálních jazykových systémů vzhledem k sémantickému diferenciálu.

Pro umělé formální jazykové systémy musí být splněna podmínka nulového sémantického diferenciálu interpretace všech jejich jazykových konstrukcí. Z toho plyne, že u všech typů formálních jazykových systémů lze interpretovat pouze do:

- jiného umělého formálního jazykového systému (matematiky, logiky), exaktních her (šachy, dáma, karetní hry.....), což jsou materializované umělé formální jazykové systémy

- do oblasti znalostí o reálném světě získaných jen a jen metodou exaktních věd, včetně jejich aplikací typu: logických obvodů počítačů, regulačních soustav....

Interpretovat nelze do oblasti inherentně vágních znalosti získaných přirozeným poznáním!

Formalizace

Pro připomenutí položme otázku: Je možné znalosti získané přirozeným poznáním zapsat ve formálním jazyce ? S krokem, kterému se říká formalizace, se setkáváme při výkladu formální logiky a v umělé inteligenci (automatizované odvozování, expertní systémy). Znamená, že jazykovou konstrukci přirozeného jazyka s inherentně nenulovou vnitřní vágností chceme nahradit jazykovou konstrukcí formálního jazyka s nulovou vnitřní vágností za podmínky zachování významu, tedy odpovídajícího vnitropsychického kognitivního modelu. Formalizace, pokud ji mermomocí vyžadujeme, vede k násilné deformaci vnitropsychického kognitivního modelu, tedy k destrukci významu. Formalizace v uvedeném smyslu je nedomyšlený požadavek z doby, kdy si její autoři neuvědomili, co tento požadavek znamená, neznali sémantický diferenciál a jeho úlohu. Je to chybná interpretace, viz výše Interpretovatelnost formálních jazykových systémů vzhledem k sémantickému diferenciálu.

Odkazy

Literatura

  • G. Berkeley, Esej o nové teorii vidění; Pojednání o principech lidského poznání. Přeložili Markéta Hubová a Marek Tomeček. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 175 s. ISBN 80-7298-112-9
  • R. Feynman, Radost z poznání. Praha: Aurora, 2003 - 332 s. : obr. ISBN 80-7299-068-3
  • Hájek P.: Combining Functions for Certainty Degrees in Consulting Systems. International Journal for Man-Machine Studies, 1985.
  • Křemen, J.: Notes on Vagueness of Knowledge: Fuzzy Tools. In: Acta Polytechnica, Vol. 39, No 4, CTU Prague, 1999, pp. 81– 91.
  • Křemen, J.: Modely a systémy, ACADEMIA, Praha 2007
  • Novák V.: Fuzzy množiny a jejich aplikace. SNTL, 1990.
  • Novák V., Dvořák A.: Fuzzy logika. Ostravská univerzita, Ostrava, 2006.
  • K. R. Popper, Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, 1998 - 287 s. ; 20 cm ISBN 80-204-0686-7

Reference

  1. Platón, Faidros 249b.
  2. Tomáš Akv., Summa contra gent. III,26.

Související články

Externí odkazy

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.