Sociální demokracie (Česko): Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
→Frakce v ČSSD: doplnění informací o platformách, upřesnění informací o údajných frakcích, doplnění zdrojů |
||
| Řádek 103: | Řádek 103: | ||
== Frakce v ČSSD == |
== Frakce v ČSSD == |
||
V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu: |
|||
V sociální demokracii soupeří liberální a levicové křídlo. Mezi zastánce '''liberálního křídla''' patří bývalý předseda strany [[Vladimír Špidla]], dále pak [[Petra Buzková]], [[Jiří Dienstbier]] či [[Lubomír Zaorálek]]. Toto křídlo patřilo mezi odpůrce Miloše Zemana a prosazovalo pro-evropštější politiku. Naději sociální demokracie vidělo ve spolupráci s liberálními stranami, např. s [[US-DEU]] a [[KDU-ČSL]], naopak ke [[KSČM]] měla kritičtější postoj. K '''levicovému křídlu ''' by se naopak dal zařadit Zdeněk Škromach, Marie Benešová a Jaroslav Foldyna. Toto křídlo patřilo ke stoupencům Miloše Zemana. Zastávalo větší zdrženlivost k Evropské unii a usilovalo o zrušení bohumínského zrušení a větší spolupráci s KSČM. Spory mezi těmito křídly se urovnaly za vedení Jiřího Paroubka. V současné době mají však liberálové ve straně slabý vliv. |
|||
* Křesťansko-sociální platforma ČSSD <ref>http://www.sonapa.cz/index.html</ref> |
|||
* Zvonečník - ekologická platforma ČSSD <ref>http://www.zvonecnik.estranky.cz/clanky/onas.html</ref> |
|||
Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž žádné není v současné době příliš aktivní: |
|||
* Socialistická frakce ČSSD <ref>http://www.netsocan.cz/asfcssd/bsfcssd.html#bsfcssd</ref> |
|||
* Evropská levicová platforma ČSSD <ref>http://www.elp-cssd.cz/</ref> |
|||
Kromě oficiálních frakcí a platforem se dá spekulovat o názorových proudech v rámci ČSSD. Na základě zkušenosti s [[Volba prezidenta České republiky 2013|prezidentskou volbou roku 2013]] můžeme rozlišit podporovatele [[Jiří Dienstbier|Jiřího Dienstbiera]] a [[Miloš Zeman|Miloše Zemana]] při i po prvním kole volby. Názorově se liší především v evropské politice (Dienstbier více proevropský) a environmentálních otázkách (Zeman v opozici k environmentalismu). K "Dienstbierovcům" by patřili [[Vladimír Špidla]], [[Petra Buzková]], či [[Lubomír Zaorálek]], zatímco k "Zemanovcům" by se dal zařadit [[Zdeněk Škromach]], [[Marie Benešová]], [[Michal Hašek]] a [[Stanislav Křeček]]. |
|||
== Vedení == |
== Vedení == |
||
Verze z 13. 2. 2013, 03:26
Šablona:Infobox politická strana Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) je česká levicová politická strana, která je členem Socialistické internacionály a Strany evropských sociálních demokratů. Je pokračovatelkou dvojjediné tradice československé sociálně demokratické strany a německé sociální demokracie v Československu.
K roku 2011 je nejsilnější stranou v krajských zastupitelstvech, Senátu i Poslanecké sněmovně. Na 36. sjezdu strany v Brně byl v březnu 2011 současným předsedou zvolen Bohuslav Sobotka.
Historie
1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy
Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě. V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů. Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku.
1918–1926
Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.
Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.
Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr.
V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a německá Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a ve volbách se pravidelně umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.
Od „Panské koalice“ k Národní straně práce
Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 byla strana rozpuštěna a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce.
Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Na jaře 1938 se významně podílela na vzniku manifestu Věrni zůstaneme a velkou vlastní manifestací na podporu květnové mobilizace v Praze 5. června 1938, pořádanou v rámci oslav 60. výročí založení strany (celkem se jí účastnilo na 400 000 lidí) za účasti prezidenta Edvarda Beneše, demonstrovala svou podporu věci československé demokracie a evropského i světového míru.[zdroj?]
Sociální demokracie v letech 1938–1945
viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže
Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.
Léta 1945–1948
Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř povolených českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř českých stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalizovaly dva proudy, přičemž na sjezdu v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman (díky pomoci zastánce samostatného vývoje strany Václava Majera) a komunisty ovládnuté Fierlingerovo křídlo bylo dočasně poraženo. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla.
Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly větších rozměrů. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu, čímž spolu s Janem Masarykem zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři ze tří za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali, problematická se ukázala i nedostatečná komunikace od ostatních nekomunistických stran k ČSSD).
V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla protiprávně ukončena činnost strany nuceným sloučením s KSČ, v rozporu se stanovami ČSSD. Slučovací přihlášku následně odmítlo podepsat přes 200 000 členů strany.
Sociální demokracie v exilu
Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.
Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce Pražského jara.[zdroj?] Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.
Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté loajální Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, která byla ochotná spolupracovat se sudetoněmeckým landmanšaftem.
Strana po roce 1989
Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory.
V následujících letech významně stoupl její vliv, po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění utvořil Klub poslanců sociálně demokratické orientace, v němž zasedaly mnohé osobnosti, jež v následujících měsících vstoupily do ČSSD.[1][2] V parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.
Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých)[zdroj?]. Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami[zdroj?]. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. V roce 2010 ČSSD vyhrála volby do Poslancké sněmovny, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM).
Dělení a slučování ČSSD
- Asociace sociálních demokratů – Odchod skupiny členů okolo Rudolfa Battěka 1
- České sociálně demokratické hnutí – Vznik v září 1999 odchodem skupina více vlastenecky založených sociálních demokratů, dnes se jejich politické hnutí jmenuje České hnutí za národní jednotu
- Strana přátel piva – Původně strana recese, roku 1998 se sloučila s ČSSD a někteří ze členů, kteří se sloučením nesouhlasili, dnes ve svých aktivitách pokračují dále jako Sdružení přátel piva
Frakce v ČSSD
V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu:
Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž žádné není v současné době příliš aktivní:
Kromě oficiálních frakcí a platforem se dá spekulovat o názorových proudech v rámci ČSSD. Na základě zkušenosti s prezidentskou volbou roku 2013 můžeme rozlišit podporovatele Jiřího Dienstbiera a Miloše Zemana při i po prvním kole volby. Názorově se liší především v evropské politice (Dienstbier více proevropský) a environmentálních otázkách (Zeman v opozici k environmentalismu). K "Dienstbierovcům" by patřili Vladimír Špidla, Petra Buzková, či Lubomír Zaorálek, zatímco k "Zemanovcům" by se dal zařadit Zdeněk Škromach, Marie Benešová, Michal Hašek a Stanislav Křeček.
Vedení
18. a 19. března 2011 bylo na XXXVI. sjezdu v Brně zvoleno vedení strany v tomto složení:
- Bohuslav Sobotka – předseda, poslanec PČR
- Michal Hašek – statutární místopředseda, předseda Asociace krajů ČR
- Marie Benešová – místopředsedkyně
- Jiří Dienstbier mladší – místopředseda, senátor PČR
- Martin Starec – místopředseda pro řízení
- Zdeněk Škromach – místopředseda, místopředseda Senátu PČR
- Lubomír Zaorálek – místopředseda, 1. místopředseda Poslanecké sněmovny PČR
- další členové vedení
- Jeroným Tejc – předseda Poslaneckého klubu ČSSD
- Petr Vícha – předseda Senátorského klubu ČSSD, starosta města Bohumín
- Milan Štěch – předseda Senátu Parlamentu ČR
- Alena Gajdůšková – 1. místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR
- Vojtěch Mynář – předseda Ústřední kontrolní komise, europoslanec
- čestný předseda
Významné osobnosti sociální demokracie
- Josef Boleslav Pecka-Strahovský – zakladatel
- Josef Hybeš – spoluzakladatel
- Ladislav Zápotocký-Budečský – spoluzakladatel
- Ferdinand Schwarz – spoluzakladatel
- Josef Steiner
- Karla Máchová-Kostelecká – bojovnice za politická práva žen
- Charlotta Garrigue-Masaryková – manželka T. G. Masaryka [7]
- Bohumír Šmeral — předseda strany (1916–1917)
- Vlastimil Tusar – sociálně demokratický předseda vlády
- Antonín Hampl - předseda strany od 1924
- Zdeněk Fierlinger – předseda strany (1945–1947)
- Bohumil Laušman – předseda strany (1947–1948)
- Václav Majer – 2.exilový předseda (1948–1972)
- Jiří Horák – první porevoluční předseda obnovené strany (1990–1993)
- Miloš Zeman – předseda (1993–2001)
- Vladimír Špidla – předseda (2001–2004)
- Stanislav Gross – předseda (2004–2005)
- Bohuslav Sobotka – statutární místopředseda (od 2005)[zdroj?], od května 2010 pověřen vedením strany, od března 2011 předseda strany
- Jiří Paroubek – předseda (2006–2010)
- Erazim Kohák – filosof a publicista
Ekonomická orientace strany
ČSSD se nachází na levé části politického spektra. Ekonomicky staví na myšlenkách keynesiánství, v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury, což za její vlády (v době prosperity) způsobilo nárůst těchto dluhů. Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků, hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním, neboť vznikly v čase ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006 v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004.
Kritika
ČSSD je často kritizována pravicovou veřejností a politiky, za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006. Spolupráci s KSČM straně teoreticky zakazuje tzv. Bohumínské usnesení. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.
Před volbami v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.[8]Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva,[9] ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.[zdroj?]
Volební výsledky strany
1907–1911
Poslanecká sněmovna říšské rady
Čechy
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Morava
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
1920–1935
Poslanecká sněmovna
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Senát
1946
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
1990–
Sněmovna lidu
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Sněmovna národů
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Poslanecká sněmovna
Celkové výsledky
| Počet hlasů | Změna | % | Změna | Počet mandátů | Změna | |
|---|---|---|---|---|---|---|
Výsledky podle krajů
| . | 1990 | 1992 | 1996 | 1998 | 2002 | 2006 | 2010 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Praha | 4,65 | 5,14 | 18,68 | 23,44 | 25,85 | 23,29 | 15,17 |
| Středočeský kraj | 4,83 | 6,82 | 25,40 | 32,70 | 31,58 | 30,74 | 20,52 |
| Jihočeský kraj | 3,94 | 8,03 | 24,95 | 31,11 | 30,33 | 30,47 | 20,55 |
| Západočeský kraj | 5,89 | 8,78 | 25,71 | 32,73 | |||
| Plzeňský kraj | 30,34 | 31,69 | 22,01 | ||||
| Karlovarský kraj | 29,31 | 32,73 | 23,29 | ||||
| Severočeský kraj | 6,92 | 7,97 | 28,74 | 34,71 | |||
| Ústecký kraj | 29,18 | 35,46 | 24,93 | ||||
| Liberecký kraj | 27,05 | 29,31 | 19,40 | ||||
| Východočeský kraj | 5,26 | 7,20 | 24,78 | 29,94 | |||
| Královéhradecký kraj | 27,48 | 30,14 | 19,87 | ||||
| Pardubický kraj | 29,45 | 32,95 | 21,95 | ||||
| Vysočina | 31,97 | 35,35 | 23,43 | ||||
| Jihomoravský kraj | 1,51 | 4,56 | 24,96 | 31,81 | 29,90 | 32,95 | 23,35 |
| Severomoravský kraj | 2,87 | 4,56 | 34,21 | 38,98 | |||
| Olomoucký kraj | 31,92 | 35,44 | 24,47 | ||||
| Zlínský kraj | 29,06 | 33,28 | 21,93 | ||||
| Moravskoslezský kraj | 36,13 | 40,54 | 29,13 | ||||
| Česká republika | 4,11 | 6,53 | 26,44 | 32,31 | 30,20 | 32,32 | 22,08 |
Senát
| Počet mandátů | |
|---|---|
Komunální volby
| % | Zastupitelé | |
|---|---|---|
Krajské volby
| % | Mandáty | |
|---|---|---|
Evropský parlament
| Hlasy | % | Mandáty | |
|---|---|---|---|
Vývoj názvu
- Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (1878–1893, součást rakouské sociální demokracie)
- Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (1893–1918, takticky a organizačně samostatná strana)
- Československá sociálně demokratická strana dělnická (1918–1938)
- Národní strana práce (1938–1941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
- Československá sociální demokracie (1945–1948)
- 1948–1989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
- Československá sociální demokracie (1990–1993)
- Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)
Odkazy
CHYBA: {{Wikizdroje}} — Nespecifikovaný typ odkazu. Použijte některý z parametrů „autor“, „dílo“, „kategorie“, „rozcestník“, „edice“.
Poznámky
Literatura
- KAPLAN, Karel. Sociální demokracie po únoru 1948. Brno: Doplněk, 2011. 430 s. ISBN 978-80-7239-255-1.
- HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
- HRUBEC, Marek - BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
- HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
- HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
- JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha , Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
- KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
- LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
- LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
- MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
- MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
- ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989-1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2-3/2009, s. 333-358.
- ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005
- OKURKA, Tomáš (Ed.) Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden. [1]
Reference
- ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1464, 1469.
- ↑ „Levičák“ Sviták (červenec 1990 – prosinec 1991) [online]. sds.cz [cit. 2012-09-20]. Dostupné online.
- ↑ http://www.sonapa.cz/index.html
- ↑ http://www.zvonecnik.estranky.cz/clanky/onas.html
- ↑ http://www.netsocan.cz/asfcssd/bsfcssd.html#bsfcssd
- ↑ http://www.elp-cssd.cz/
- ↑ TURČÍNKOVÁ, Jana. Charlotta Garrigue Masaryková [online]. Český rozhlas. Dostupné online.
- ↑ BARTONÍČEK, Radek, lja; jba. Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20 [cit. 2008-06-01]. Dostupné online.
- ↑ Kubiceho zpráva
Související články
Externí odkazy
- ČSSD a vyrovnání se s minulostí - Kapitola Tomáše Zahradníčka v knize Rozděleni minulostí: Vytváření politických identit v České republice po roce 1989
Oficiální stránky
- www.cssd.cz – Oficiální stránky
- Socialistická internacionála
- Strana evropských sociálních demokratů
Historie strany
Ostatní
- Dlouhodobý program, PDF
- „Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama“ - Zvukové záznamy ze zasedání ÚVV ČSSD a pádu Vladimíra Špidly dne 26. 6. 2004