Koncentrační tábor Lety: Porovnání verzí
m →Externí odkazy: +1 kat |
→Po válce: Karel Schwarzenberg |
||
| Řádek 13: | Řádek 13: | ||
== Po válce == |
== Po válce == |
||
Bezprostředně po válce se Lety staly předmětem několika trestních řízení, jejichž výsledkem bylo potrestání nejsurovějšího dozorce Josefa Lunáčka důtkou. Tragédie Romů a Sinti byla postupně zapomenuta a v 70. letech 20. století byla v těsném sousedství bývalého tábora zřízena velkovýkrmna vepřů. Historii tábora náhodně objevil v roce [[1992]] americký genealog [[Paul Polansky]] a na jistou dobu tím vyvolal bouřlivou diskusi, jejímž výsledkem bylo odkrytí památníčku v Letech za účasti prezidenta [[Václav Havel|Václava Havla]] [[13. květen|13. května]] [[1995]] a vyplacení malého odškodného dosud žijícím obětem. V roce [[1997]] vydalo nakladatelství G+G historii tábora ''A nikdo vám nebude věřit'' od německého historika [[Markus Pape|Markuse Pape]] a v roce [[1998]] knihu rozhovorů se svědky a přeživšími ''Tíživé mlčení'' od Paula Polansky, jedno z nejúděsnějších svědectví o zločinech z období války. V české interpretaci, reprezentované především historikem [[Ctibor Nečas|Ctiborem Nečasem]], byly Lety nacistickým [[pracovní tábor|pracovním táborem]] a ti, kteří zde nezemřeli na tyfus byli deportováni do [[Osvětim]]i. |
Bezprostředně po válce se Lety staly předmětem několika trestních řízení, jejichž výsledkem bylo potrestání nejsurovějšího dozorce Josefa Lunáčka důtkou. Tragédie Romů a Sinti byla postupně zapomenuta a v 70. letech 20. století byla v těsném sousedství bývalého tábora zřízena velkovýkrmna vepřů. Historii tábora náhodně objevil v roce [[1992]] americký genealog [[Paul Polansky]] a na jistou dobu tím vyvolal bouřlivou diskusi, jejímž výsledkem (po osobním jednání s [[Karel Schwarzenberg|Karlem Schwarzenbergem]])<ref>http://www.zvedavec.org/klasika_4326.htm?PHPSESSID=jt6rp9pulrenno8avkin8tm713 - Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech</ref> bylo odkrytí památníčku v Letech za účasti prezidenta [[Václav Havel|Václava Havla]] [[13. květen|13. května]] [[1995]] a vyplacení malého odškodného dosud žijícím obětem. V roce [[1997]] vydalo nakladatelství G+G historii tábora ''A nikdo vám nebude věřit'' od německého historika [[Markus Pape|Markuse Pape]] a v roce [[1998]] knihu rozhovorů se svědky a přeživšími ''Tíživé mlčení'' od Paula Polansky, jedno z nejúděsnějších svědectví o zločinech z období války. V české interpretaci, reprezentované především historikem [[Ctibor Nečas|Ctiborem Nečasem]], byly Lety nacistickým [[pracovní tábor|pracovním táborem]] a ti, kteří zde nezemřeli na tyfus byli deportováni do [[Osvětim]]i. |
||
== Spor o výstavbu památníku == |
== Spor o výstavbu památníku == |
||
Verze z 15. 1. 2013, 16:54
Koncentrační tábor Lety byl internační tábor za druhé světové války zřízený na okraji stejnojmenné obce v dnešním okrese Písek, od 10. července 1942 byl určený internaci cikánů.
Nařízením ministra vnitra protektorátní vlády Josefa Ježka ze dne 15. července 1940, které bylo vydáno na základě vládního nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech ze dne 2. března 1939 (vydaného ještě před obsazením republiky). Stavba začala 17. července, 27. července dal ke zřízení tábora dodatečné svolení říšský protektor Konstantin von Neurath. Později k Letům přibyl cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu. Tábory podléhaly kriminálním ústřednám v Praze a v Brně, velitelem Letů byl jmenován četník Josef Janovský, personál sestával z českých četníků a úředníků a z dozorců rekrutovaných z přilehlých obcí, kteří práci v táboře dostali rozkazem.
24. června 1942 nařídil protektorátní ministr vnitra Richard Bienert provedení soupisu českých a moravských Cikánů (na základě soupisu potulných cikánů, provedeného již mezi 1. červencem 1928 a 15. srpnem 1929) a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Soupis a deportace proběhly počátkem srpna 1942.
Internací v Letech prošlo celkem 1 309 registrovaných osob, dalších více než 1300 osob prošlo táborem v Hodoníně u Kunštátu. V Letech zemřelo nejméně 326 osob, v Hodoníně 194, z toho část v důsledku tyfové epidemie. Ze 30 v táboře narozených dětí nepřežilo žádné.
V prosinci 1942 rozhodla berlínská vláda postavit Cikány na stejnou úroveň s Židy a 16. prosince 1942 Heinrich Himmler nařídil jejich deportaci do vyhlazovacího tábora Osvětim - Březinka. Prvních 94 dospělých bylo deportováno do Osvětimi již 3. prosince, další deportace zdržela tyfová epidemie. Na zásah Jiřího Letova z protektorátního ministerstva vnitra a německých policejních orgánů byl Josef Janovský pro neudržitelnost poměrů v táboře odvolán a nahrazen Štefanem Blahynkou z tábora v Hodoníně.
Další deportace do Osvětimi - Březinky proběhly v březnu až květnu 1943, kde byla většina deportovaných v noci z 2. na 3. srpna 1944 povražděna. Zbylých asi 200 osob bylo z Letů propuštěno či přemístěno do jiných zařízení. 6. srpna 1943 byl tábor Lety oficiálně uzavřen. Genocida českých a moravských Romů a Sinti byla pravděpodobně nejdůsledněji provedenou genocidou 2. světové války. Z internovaných v Letech ji přežilo asi 300 osob.
Po válce
Bezprostředně po válce se Lety staly předmětem několika trestních řízení, jejichž výsledkem bylo potrestání nejsurovějšího dozorce Josefa Lunáčka důtkou. Tragédie Romů a Sinti byla postupně zapomenuta a v 70. letech 20. století byla v těsném sousedství bývalého tábora zřízena velkovýkrmna vepřů. Historii tábora náhodně objevil v roce 1992 americký genealog Paul Polansky a na jistou dobu tím vyvolal bouřlivou diskusi, jejímž výsledkem (po osobním jednání s Karlem Schwarzenbergem)[1] bylo odkrytí památníčku v Letech za účasti prezidenta Václava Havla 13. května 1995 a vyplacení malého odškodného dosud žijícím obětem. V roce 1997 vydalo nakladatelství G+G historii tábora A nikdo vám nebude věřit od německého historika Markuse Pape a v roce 1998 knihu rozhovorů se svědky a přeživšími Tíživé mlčení od Paula Polansky, jedno z nejúděsnějších svědectví o zločinech z období války. V české interpretaci, reprezentované především historikem Ctiborem Nečasem, byly Lety nacistickým pracovním táborem a ti, kteří zde nezemřeli na tyfus byli deportováni do Osvětimi.
Spor o výstavbu památníku
Podle Helsinských dohod měly být všechny tábory smrti na konci druhé světové války zachovány v původním stavu jako národní památníky. V polovině devadesátých let přislíbila vláda zbourání prasečáku a obnovu tábora coby pietního místa, později ovšem od slibu tiše ustoupili a Provozovna výroby vepřového masa Lety, která dnes patří písecké firmě Agpi, a. s.[2], stojí na místě tábora v Letech dodnes.
V roce 2010 byla provedena nákladná rekonstrukce památníku v hodnotě 9,685 mil. Kč. Byly vybudovány přístupové cesty, parkoviště pro autobusy a osobní vozy, lavičky, infotabule a dřevěné boudy dle původní technické fotodokumentace. Stejně tak byly vysázeny okrasné stromy a k posezení zbudovám malý amfiteáter tak, aby toto pietní místo konečně získalo důstojné vzezření.
Citace
- Češi mají velký památník v Lidicích pro jejich mrtvé z války. To je proto, že chtějí mít památník proti Němcům. Ale my nemáme žádný náš památník, protože nás nezabíjeli Němci. Nás zabíjeli Češi. – Eduard Čermák, syn vězňů kteří přežili Lety v Paul Polansky: Tíživé mlčení
- Objevil jsem také několik kartoték úmrtních listů, byly jich tisíce. Trvalo mi dva dny, než jsem je prohlédl. Podle těchto záznamů zemřelo na tyfus jen osm lidí. Pro některá úmrtí byly uvedeny absurdní důvody jako: "Uchechtal se k smrti", "Umřel, protože neuměl číst ani psát", "Byl tak opilý, že nemohl žít". Paul Polansky: Tíživé mlčení -
Reference
- Markus Pape: A nikdo vám nebude věřit, dokument o táboře Lety u Písku. G+G, Praha 1997, ISBN 80-901896-8-7
- Paul Polansky: Tíživé mlčení, G+G, Praha 1998, ISBN 80-86103-13-7
- ↑ http://www.zvedavec.org/klasika_4326.htm?PHPSESSID=jt6rp9pulrenno8avkin8tm713 - Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech
- ↑ Agpi, a. s. [online]. [cit. 2010-10-08]. Dostupné online.