Dialog: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 10: Řádek 10:
# případně se jimi i nechat přesvědčit.
# případně se jimi i nechat přesvědčit.
Zejména tato poslední podmínka je náročná a vyžaduje od všech účastníků odvahu nechat si vlastní názor zpochybnit. Proto se jako dialog označuje jen takový rozhovor, při němž jsou tyto podmínky splněny. Naopak třeba “mlžení“, snaha ovlivnit partnery jinými prostředky, překřikování nebo skákání do řeči tyto podmínky porušují a rozhovor zůstává několika monology, takže nemůže nic přinést.
Zejména tato poslední podmínka je náročná a vyžaduje od všech účastníků odvahu nechat si vlastní názor zpochybnit. Proto se jako dialog označuje jen takový rozhovor, při němž jsou tyto podmínky splněny. Naopak třeba “mlžení“, snaha ovlivnit partnery jinými prostředky, překřikování nebo skákání do řeči tyto podmínky porušují a rozhovor zůstává několika monology, takže nemůže nic přinést.

== Typy dialogů ==
Existuje několik typů dialogů. Základní odborné typologie dialogů jsou:
1. Typy dialogů podle charakteristických vlastností.
Můžeme rozlišit dialogy podle počtů účastníků, cíle dialogu, existují také rozdíly mezi soukromými či veřejnými, řízenými či spontánní dialogy. Pokud jde o dialog dvou osob, pak se jedná o tzv. ''face to face'' komunikaci. Zde dochází k střídání pozic [[mluvčí|mluvčího]] a posluchače. Avšak jeden z dvou účastníků podobného dialogu může být buď pasivní, nebo naopak v dialogu dominovat (zaleží na jeho intelektuálních či fyzických schopnostech). V rozhovoru více jak tří osob může dojít k dočasnému přerušení poslechu jednoho z účastníků rozhovoru a dialogy se začnou křížit (dochází k více dialogům najednou). Dialogy řízené (předem domluvené na tématu a pravomocích konkrétních účastníků) jsou nejčastěji účelové (cílené). – Mají za cíl dojít ke konkrétním závěrům. Spontánní dialogy mají nejčastěji neurčité cíle a formují se na základě vznikajících situací. U veřejných či soukromých dialogů záleží na tom, pro koho je dialog určen. – Zdali bude důvěrný, nebo určený pro velký okruh posluchačů. Příkladem veřejného dialogu je televizní rozhovor představitelů dvou různých politických stran.

2. Typy dialogů podle situací
Dialogy v pracovním prostředí, mimopracovní rozhovory, rozhovory při nakupování, rozhovory při poskytování služeb, rozhovory v extrémních situacích, atd.


== Historie ==
== Historie ==

Verze z 10. 12. 2012, 12:40

Dialog (řecky dialogos, od slovesa dialegomai, rozvažovat, rozmlouvat) je rozhovor dvou nebo více osob, který může vést k nalezení společného stanoviska. Dialog může znamenat také „rozhovor“ fiktivní, psaný, a tedy literární formu, např. v divadle nebo v románu. V současné filosofii se někdy užívá v přeneseném smyslu pro hledání smyslu nebo pravdy skrze řeč a rozhovor (řec. dia, skrze a logos, slovo). Protikladem dialogu je monolog (z řec. monos, jeden). Odlišnost dialogu a monologu je v míře připravenosti. Ve sféře monologů převládají dopředu připravené projevy, s výjimkou improvizovaných monologů. Dialogy jsou naopak spontánní a nepředvídatelné. U rozhovoru více jak dvou osob se používá termín polylog.

Význam dialogu

Filosofický význam dialogu plyne z pochopení a uznání, že člověk se může mýlit nebo zastávat jednostranné stanovisko a že mu tedy může pomoci setkání s názorem druhého a druhých. Setkávání a střetání názorů může vést k lepšímu, pravdě bližšímu názoru než měli účastníci před setkáním. Tento důležitý náhled se někdy dokládá doslovnějším (i když etymologicky nepřesným[1]) výkladem řeckého slova dialogos jako dia-logos čili „skrze řeč“ nebo „prostřednictvím řeči“.

Aby rozhovor mohl vést k vytvoření společného výchozího stanoviska, k lepšímu nebo hlubšímu poznání, musí jeho účastníci splňovat jisté podmínky:

  1. musí mít vlastní názor, který jsou schopni zdůvodnit, případně i podložit konkrétními příklady;
  2. musí být schopni tento názor jasně, srozumitelně a pokud možno stručně vyslovit;
  3. musí být ochotni poslouchat i názory a argumenty druhých a
  4. případně se jimi i nechat přesvědčit.

Zejména tato poslední podmínka je náročná a vyžaduje od všech účastníků odvahu nechat si vlastní názor zpochybnit. Proto se jako dialog označuje jen takový rozhovor, při němž jsou tyto podmínky splněny. Naopak třeba “mlžení“, snaha ovlivnit partnery jinými prostředky, překřikování nebo skákání do řeči tyto podmínky porušují a rozhovor zůstává několika monology, takže nemůže nic přinést.

Typy dialogů

Existuje několik typů dialogů. Základní odborné typologie dialogů jsou: 1. Typy dialogů podle charakteristických vlastností. Můžeme rozlišit dialogy podle počtů účastníků, cíle dialogu, existují také rozdíly mezi soukromými či veřejnými, řízenými či spontánní dialogy. Pokud jde o dialog dvou osob, pak se jedná o tzv. face to face komunikaci. Zde dochází k střídání pozic mluvčího a posluchače. Avšak jeden z dvou účastníků podobného dialogu může být buď pasivní, nebo naopak v dialogu dominovat (zaleží na jeho intelektuálních či fyzických schopnostech). V rozhovoru více jak tří osob může dojít k dočasnému přerušení poslechu jednoho z účastníků rozhovoru a dialogy se začnou křížit (dochází k více dialogům najednou). Dialogy řízené (předem domluvené na tématu a pravomocích konkrétních účastníků) jsou nejčastěji účelové (cílené). – Mají za cíl dojít ke konkrétním závěrům. Spontánní dialogy mají nejčastěji neurčité cíle a formují se na základě vznikajících situací. U veřejných či soukromých dialogů záleží na tom, pro koho je dialog určen. – Zdali bude důvěrný, nebo určený pro velký okruh posluchačů. Příkladem veřejného dialogu je televizní rozhovor představitelů dvou různých politických stran.

2. Typy dialogů podle situací Dialogy v pracovním prostředí, mimopracovní rozhovory, rozhovory při nakupování, rozhovory při poskytování služeb, rozhovory v extrémních situacích, atd.

Historie

Dialog jako střídavá řeč několika postav je charakteristická forma divadelních her už od antické tragédie. Zakladatelem západní tradice filosofického dialogu je nepochybně Sókratés, jak jej známe z Platónových dialogů. V Sedmém listu Platón dokonce říká, že o filosofii nikdy nenapíše jiný spis, protože to není možné. V některých Platónových dialozích Sókratés hovoří s lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že nějaké věci dobře rozumějí, a v rozhovoru jim ukáže, že se mýlí (např. Ión, Euthydémos). V jiných naopak hlavní postava (Sókratés) vykládá své názory a jeho společníci k nim spíše jen přizvukují (např. Zákony). Nicméně i zde účastníci "prostřednictvím řeči" dospívají k lepšímu poznání věci. Formu dialogu pak používal také Cicero, svatý Augustin, Mikuláš Kusánský, Galileo Galilei, George Berkeley a mnoho dalších.

Dialog v moderní filosofii

V novém, speciálnějším významu se k dialogu obrátil Martin Buber, který v něm viděl vyjádření vztahu. Smyslem dialogu zde není jen intelektuální prospěch, nýbrž především zásadní uznání druhého jako člověka a partnera. Buberův názor ještě radikálněji rozvinul Emmanuel Lévinas, pro něhož je řeč, „ochota a schopnost k rozhovoru“ podmínkou míru. Lévinas dokonce soudí, že v „setkání s tváří druhého“ uznávám, že druhý „vždy přesahuje moji představu o něm“; tomu je ovšem třeba rozumět tak, že stejně vidí „druhého“ oba.[2]

Poněkud jiné pojetí rozhovoru jako svobodného vyjednávání a hledání kompromisů, zejména ve veřejných záležitostech, představuje diskurzivní etika K. O. Apela a J. Habermase.

Dialog jako metafora

Dialog ve smyslu setkání partnerů, kteří se navzájem respektují a uznávají, hraje v moderní společnosti stále větší roli. Hovoří se o dialogu mezi národy a kulturami, mezi náboženstvími nebo mezi náboženstvím a vědou. Důraz je na tom, že se nejedná o setkání polemická, nýbrž o vyjasňování stanovisek s účelem lepšího vzájemného pochopení atd. Na rozdíl od pouhé tolerance, která může znamenat lhostejnost, je dialog i zde výrazem zájmu o druhého a o jeho názory či postoje.

Pokud se výchova přirovnává k dialogu, je důraz na obousměrné komunikaci a vzájemném uznání.

Dialog z hlediska lingvistiky

Analýza dialogu není samostatnou vědní disciplínou, nýbrž odvětvím lingvistiky, kterému je věnován řádný význam. Předchůdci analýzy dialogu byly ruští vědci Lev Petrovič Jakubinský a Michail Michajlovič Bachtin, kteří se poprvé pokusili o vymezení přístupů k výzkumu dialogu. Jakubinský ve své stati O dialogičeskoj reči (1923) uvedl, že význam dialogické komunikace lze považovat za původní, přirozenou formou lidského dorozumívání. Bachtin vymezil pojmy Já-ostatní (poznání sebe sama, přes vztah k jiným lidem, s pomocí dialogu). Mimo jiné se Bachtin věnoval dialogu literárních postav. Mezi české předchůdce analýzy dialogu patřil literární estetik a literární teoretik Jan Mukařovský. Mukařovský se pokusil o typologii dialogu a rozlišil tak pojmy „dialog osobní“, „dialog předmětný“ a „dialog konverzační“. První projekt, zaměřený na analýzu dialogu vznikl v Německém Freiburgu. Němečtí vědci H.steger,G.Schank a J.Schwitall vypracovali typologii komunikačních událostí a každodenní dialogy se snažili typizovat podle těchto událostí. Velkou pozornost analýze dialogu věnuje Mezinárodní společnost pro analýzu dialogu, jakožto sdružení, které pořádá pravidelné konference.

Existuje celá řada odvětví, které spadají do analýzy dialogu. Jedním z takových odvětví je tzv. konverzační analýza. Konverzační analýza se opírá o výzkum každodenních běžných dialogů lidí s pomocí audiovizuálních nahrávek. Podobná analýza proběhne následně, nikoliv předběžně. Je zde důležité vypozorovat sociální, psychologické a hlavně lingvistické jevy v řeči lidí a vyvodit z nich objektivní analýzu. Proto je důležité použít kvalitní techniku (magnetofony, mikrofony, kamery, atp.) pro detailní zkoumání všech způsobu lidských projevů a zákonitostí dialogu – verbální i neverbální vyjadřování, intonace, gesta, zpětná vazba (reakce na vyjádření), pauzy v řeči, skákání do řeči, zdůrazňování či prodlužování výslovnosti, problémy ve vyjadřování (např. koktání, nesouvislá řeč opilého), atd. Konverzační analýza se zabývá především problematikou mechanizmu střídání mluvčích během dialogu, organizací replik a odpovědí, postupům ke změnám témat v rozhovoru, nebo vzájemné působení verbálních i neverbálních prostředků komunikace. Jako první se konverzační analýzou zabývali američtí vědci E. Schegloff, H. Sacks a G. Jeffersonová, z německých vědců pak W. Kallmeyer.

Dalším odvětvím analýzy dialogu je analýza diskurzu. Analýza diskurzu se zabývá systémem uspořádání dialogu, klasifikací jednotek interakce v dialogu a jejich logickou návazností, především také samotnou hierarchií a posloupností dialogu. Zakladateli analýzy diskurzu se stali britští vědci M. Coulthard a J. Sinclair. Dovedli klasifikovat jednotlivé jednotky dialogu na příkladné vyučovací hodině: „Act“ (neboli řečový akt), „Move“ (replika), „Exchange“ (střídání replik: podnět, reakce a potvrzení), „Transaction“ (rozsáhlejší střídání replik) a „Lesson“ (konkrétní typ dialogu, kdy je vyučující v roli mluvčího a studenti v roli posluchačů). Autoři této analýzy se později začali věnovat i jiným prostředím pro dialog než je škola. V samotném výzkumu školních dialogu vypracovali přesnou typologii jednotek dialogu a jejich lexikální a gramatické významy.

Analýza dialogu spadá i do antropolingvistiky a etnolingvistiky. Kdy se zkoumají zvukové a neverbální aspekty dialogu. Tato analýza pozoruje reakce na podněty, které nebyly výslovně řečeny, avšak posluchači z těchto podnětů mohou vyvodit přesnou v jejich představě zpětnou vazbu. Vědci, kteří se zabývají touto analýzou zkoumají především nejrůznější dialogy v exotických jazycích a v exotických prostředích, nebo zkoumají dorozumívání nositelů odlišných jazyků a odlišných kultur či národností.[3]


Odkazy

Reference

  1. F. Lepař, Nehomérovský slovník řecko-český, str. 277
  2. E. Lévinas, Totalita a nekonečno. Praha 2000, I.B. a III.B.
  3. Hoffmannová – Müllerová, Kapitoly o dialogu. Praha 1994, str. 7-11

Související články

Literatura

  • M. M. Bachtin, Román jako dialog. Praha 1980
  • B. Borecký (vyd.), Dialog a satira. Praha 1977
  • Hoffmannová – Müllerová, Jak vedeme dialog s institucemi? Praha 2000
  • Hoffmannová – Müllerová, Kapitoly o dialogu. Praha 1994
  • Kolář – Šikulová, Vyučování jako dialog. Praha 2007
  • J. Kristeva, Slovo, dialog a román: texty o sémiotice. Praha 1999
  • J. Poláková, Filosofie dialogu. Praha 1995
  • T. Slámová-Cazacová, Dialog u dětí. Praha 1966
  • L. Tondl, Dialog: sémiotické rozměry a rozhraní dialogu. Praha 1997
  • K. Vrána, Dialogický personalismus. Praha 1996

Externí odkazy