Aktuár: Porovnání verzí
m r2.7.2) (Robot: Přidávám fa:مرگر |
|||
| Řádek 39: | Řádek 39: | ||
[[es:Actuaría]] |
[[es:Actuaría]] |
||
[[et:Aktuaar]] |
[[et:Aktuaar]] |
||
[[fa:مرگر]] |
|||
[[fi:Aktuaari]] |
[[fi:Aktuaari]] |
||
[[fr:Actuaire]] |
[[fr:Actuaire]] |
||
Verze z 24. 11. 2012, 23:05
Aktuár (lat. actuarius) byl dříve nižší úředník, středoškolsky vzdělaný, který se uplatňoval v soudnictví, v berní správě, u policie i v jiných úřadech. Dnes stále existují jako vysokoškolsky vzdělaní pojistní matematici (též zvaní aktuárští demografové).
Soudní aktuáři
Úplně původně šlo o zapisovatele při soudních výsleších, který mohl i ověřovat opisy soudních listin, později to byl již konceptní úředník, který musel složit soudní nebo politickou státní zkoušku,[1] tzv. aktuárskou zkoušku. Poprvé se tento úřad soudního písaře objevuje v Německu už ve 13. století. V Rakousku byl nižším soudním úředníkem, nejdříve u patrimoniálních soudů, poté u smíšených okresních úřadů, kde se kvůli tomu začali rozlišovat na aktuáry politické, vykonávající veřejnou správu, a aktuáry soudní. Jejich hodnost byla o stupeň vyšší než auskultantů. Nakonec byli u soudů nahrazeni adjunkty.[2][3] V Československu pak ale existovali i tzv. úředníci vyšší pomocné soudní služby, kteří také museli prokázat středoškolské vzdělání a složit aktuárskou zkoušku.[4]
Aktuáři správní
Aktuáři se uplatňovali také ve veřejné správě a u policie. Museli ale nejdříve prokázat středoškolské vzdělání, odbýt tři roky praxe jako tzv. aktuárští elévové a také složit aktuárskou zkoušku. Podle stupně služebního zařazení se dělili na:[5]
- asistenty
- adjunkty
- aktuáry
- vrchní aktuáry
Odborná aktuárská zkouška pro tyto správní úředníky byla veřejná, ústní a skládala se před tříčlennou komisí, složenou z osvědčených úředníků. Aktuárský elév měl jejím prostřednictvím osvědčit znalost platných kancelářských předpisů, hlavních zásad ústavního zřízení, organizace a příslušnosti správních úřadů, správního řízení i hmotného správního práva: spolkového, shromažďovacího, domovského, pojišťovacího, matričního, honebního, rybářského, sčítání lidu, živnostenského, policejního (zejména především úpravy pasů, policejního pátrání, postrku a donucovacích pracoven a polepšoven), vojenského, sociálního zabezpečení a exekučního. kandidát také měl provést referát v nějakém správním spise. Výsledek zkoušky mohl být „velmi dobrý“, „dobrý“ nebo „nedostatečný“, opakovat ji bylo možné pouze jednou.[6] Mimo ni ale mohl ministr vnitra uznat i jinou odbornou zkoušku, pokud se správní úřad týkal jiných činností, než byly předměty aktuárské zkoušky.[7]
Aktuáři jako pojistní matematici
Např. na Slovensku jsou aktuáři pojistní matematici, kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní a kteří jsou zodpovědní za kalkulaci rizik, určování pojistných sazeb, výšky pojistného i výše technických rezerv, výpočty solventnosti a za statistické výkaznictví v těchto věcech. Všichni musí být zapsáni v seznamu aktuárů, který vede Úřad pro finanční trh.[8][9]
Reference
Encyklopedické heslo Aktuár v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- ↑ Aktuár. In František Rieger: Slovník naučný. Praha : Kober & Markgraf, 1860, svazek 1, s. 94.
- ↑ Aktuár. In Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1888, svazek 1, s. 668.
- ↑ § 1 zákona č. 44/1868 ř. z.
- ↑ § 3 nařízení vlády č. 95/1931 Sb.
- ↑ Zákon č. 262/1919 Sb.
- ↑ Nařízení vlády č. 91/1921 Sb.
- ↑ Nařízení vlády č. 112/1922 Sb.
- ↑ § 12a zákona Slovenské národní rady č. 24/1991 Sb.
- ↑ § 37 zákona č. 95/2002 Z.z.