Rudolf Pernický

Rudolf Pernický (1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí – 21. prosince 2005 v Praze) byl československý voják, příslušník československé zahraniční armády působící během druhé světové války ve Velké Británii, velitel výsadku Tungsten. Byl též prvním předsedou Konfederace politických vězňů.

Mládí

Narodil se 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí na úpatí Moravskoslezských Beskyd. Otec Rudolf byl řídícím učitelem, matka Božena, rozená Blažková byla v domácnosti. Měl dvě sestry.

Absolvoval obecnou školu ve Lhotce nad Bečvou a v roce 1934 maturoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. V témže roce vstoupil dobrovolně (i přes přání svých rodičů, aby se stal učitelem) do československé armády. Byl odeslán k dělostřeleckému pluku do Olomouce. Po absolvování školy pro důstojníky byl odeslán do Hranic. Po ukončení základní prezenční služby setrval v další činné službě. Od 1. září 1937 do 15. října studoval v Hranicích na Vojenské akademii, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva. Poté byl odeslán k dělostřeleckému pluku v Hranicích, kde setrval až do 1. května 1939. Poté, co byl z armády propuštěn hledal cestu na Západ.

V exilu

26. června 1939 odešel do Polska. Po krátkém pobytu v táboře odplul do Francie. Po podpisu závazku do Cizinecké legie byl odvelen do Alžíru. Po vypuknutí války byl v Agde prezentován do československé zahraniční armády a přidělen k dělostřeleckému pluku. Bojů o Francii se ale nezúčastnil. Po porážce Francie hitlerovským Německem evakuoval v roce 1940 do Velké Británie.

Po povýšení do hodnosti nadporučíka dělostřelectva 28. října 1941 byl zařazen do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Od 21. února do 27. března 1942 absolvoval sabotážní kurz a parakurz. Poté začal působit při MNO jako instruktor střelby a sabotáže. Tuto funkci vykonával až do 21. května 1944, přičemž sám absolvoval kurzy průmyslové sabotáže, dokončovací kurz a kurz sabotážní chemie. 22. května 1944 si při opakovacím kurzu zlomil zápěstí. Po vyléčení absolvoval kurzy pro příjem letounů a obsluhy radiomajáku Eureka.

Nasazení

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Tungsten.

Jako velitel paraskupiny byl spolu s rotmistrem Leopoldem Musilem 21. prosince 1944 – po předchozím neúspěšném pokusu – vysazen nad územím okupované vlasti, aby vytvořil zázemí pro přistání britského letadla určeného k transportu představitelů domácího odboje do Británie, dopravil náhradní krystaly pro odbojovou vysílačku Zdenka a s radiomajákem Eureka navigoval následné dodávky materiálu. Ale byli vysazeni téměř 100 km od plánované pozice a tak museli oba parašutisté absolvovat vyčerpávající sedmidenní pochod sněhem pokrytým terénem až na kontaktní adresu u Nového Města na Moravě. K přepravě představitelů českého odboje do Anglie nakonec nedošlo, naopak skupina Tungsten v posledních dnech války úspěšně organizovala český odboj v prostoru Nového Města na Moravě.

Po válce

Po konci války vedl krátké tři roky normální život – pracoval na štábních pozicích v československé armádě, v září 1947 se oženil (15. května 1949 se mu narodil syn) a v červnu 1948 ještě stihl ukončit studia na Vysoké škole vojenské, kde získal titul inženýra. Již 1. listopadu 1948 byl ale zatčen zločinným komunistickým režimem a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v Praze na dvacet let vězení, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let. Téměř osm let pracoval v různých uranových dolech (včetně Jáchymova) než byl v roce 1960 propuštěn při hromadné amnestii. I poté byl ale komunisty až do roku 1989 perzekvován a bylo mu umožněno pracovat jen v dělnických profesích.

Po sametové revoluci

V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty a byl povýšen do hodnosti plukovníka. O rok později byl jmenován generálem ve výslužbě a byl vyznamenán Řádem Milana Rastislava Štefánika. V letech 1990 až 1992 byl předsedou Konfederace politických vězňů a poté byl jejím čestným předsedou. Poslední roky svého života trávil v Domově pro válečné veterány a i přes své chatrné zdraví (dlouhodobé problémy s cukrovkou) se v posledním roce pustil do boje proti zrušení tohoto útočiště pro válečné veterány. Svou bojovnost projevil i během předávání nejvyššího státního vyznamenání Řádu Bílého lva na podzim 2005, kam se osobně dostavil přesto, že se o dva týdny dříve musel podrobit složité operaci.

Rudolf Pernický zemřel 21. prosince 2005 v den 61. výročí svého seskoku na území Protektorátu.

Hrob na Olšanském hřbitově

Řekli o něm

• „Byl nesmírně skromný, trpělivý. Uměl se až dětsky radovat z každé maličkosti, kterou mnozí ani nezaregistrovali. Miloval život a chtěl moc žít. Koupil si počítač, že bude mailovat s kamarády - a ti na něj nezapomínali. Byl nesmírně skromný - když mu jeho přítel a spolubojovník z Anglie chtěl poslat elektrický invalidní vozík, odmítl to. Nebudu se ulejvat, musím makat, říkal. A radostně přijal od Dany Zátopkové Emilův vozík a trénoval na budoucí výlety. Angličané, ti si ho nesmírně vážili. A byl velmi pyšný, když jej na ambasádě při jedné z mnoha návštěv vyznamenali zvláštním děkovným dekretem za jeho zásluhy v boji o Anglii. Moc se těšil, když jej přijel z Anglie čas od času navštívit jeho bývalý spolubojovník. Jakoby těmi vzpomínkami omládl. Nade všechno miloval koně a jeho jezdecké boty a rajtky i bičík - to byly jeho posvátné relikvie. Boty měl neustále vyleštěné, jakoby měl jít odpoledne na přehlídku. Prostě byl stále připraven, ale fyzicky na to už nestačil. Ale bojoval. A jeho poslední dva roky života, to pro něj vlastně bylo třetí světovou válkou, kterou nakonec přesně v den 61. výročí seskoku do milované vlasti prohrál. Byl to prostě člověk s velkým písmenem na začátku. A s nesmrtelnými vzpomínkami na něj každý, kdo ho poznal, bude vzpomínat do konce svého života.“ Vojtěch Klečka
• „Jsem hrdá, že jsem s ním mohla strávit těch pár chvil, které jsem s ním strávila, a že jsem se mohla stát jeho posluchačkou. Rudolf Pernický byl opravdový bojovník. Byl to člověk, který zosobňoval všechny vlastnosti, které shrnujeme pod slovo čest. Čest a čestnost pro něj znamenaly všechno. Rád pomáhal lidem, měl lidi rád. Byl vynikajícím vypravěčem. Byl velice klidný a ohromně hodný člověk, který rád pomohl komukoliv. Na druhou stranu, pokud docházelo k jakémukoliv bezpráví, tak se proti tomu tvrdě postavil. A v tom bych viděla to slovo bojovník. Od začátku až do konce si vždycky šel za tím svým a věřil pravdě, kterou mu vštípili jeho rodiče. Moc miloval republiku. Byl v dobrém slova smyslu nacionálně založen. A myslím si, že slovo bojovník je pro něj to nejdůležitější.“ Marie Matúšů

Externí odkazy

• fotografie Rudolfa Pernického z předávání státních vyznamenání 28. 10. 2005 na Pražském hradě
• článek o Rudolfu Pernickém na stránkách Českého rozhlasu
• nekrolog Rudolfa Pernického na stránkách Konfederace politických vězňů
• nekrolog Rudolfa Pernického na stránkách Ministerstva obrany ČR
• Zpráva o úmrtí generála Rudolfa Pernického v zpravodajské relaci Události České televize