Stiban: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
nezlomitelné mezery
+ navbox
Řádek 102: Řádek 102:
| vydání = 1
| vydání = 1
}}
}}

{{Kyseliny III.}}


{{Portály|Chemie}}
{{Portály|Chemie}}

[[Kategorie:Hydridy]]
[[Kategorie:Hydridy]]
[[Kategorie:Antimonité sloučeniny]]
[[Kategorie:Antimonité sloučeniny]]

Verze z 30. 8. 2012, 17:47

Šablona:Infobox Chemická sloučenina

Stiban nebo antimonovodík, starší název stibin, je za normálních podmínek bezbarvý plyn pronikavého zápachu, trochu připomínajícího sulfan (sirovodík). Ve vodě je prakticky nerozpustný. Ochlazováním se mění na bezbarvou kapalinu a dále pak na bílou krystalickou látku, krystalující v ortorombické soustavě. Molekula stibanu má tvar trojbokého jehlanu, s atomem antimonu na vrcholu a s vodíkovými atomy v rozích podstavy tvaru rovnostranného trojúhelníku.

Příprava

Připravuje se redukcí sloučenin trojmocného antimonu vodíkem ve stavu zrodu, např.

SbCl3 + 6 H → SbH3 + 3 HCl,

nebo rozkladem antimonidu zinečnatého nebo hořečnatého působením kyseliny chlorovodíkové

Sb2Zn3 + 6 HCl → 2 SbH3 + 3 ZnCl2, resp.
Sb2Mg3 + 6 HCl → 2 SbH3 + 3 MgCl2.

Chemické reakce

Je nestabilní, pomalu se rozkládá na prvky již za laboratorní teploty

2 SbH3 → 2 Sb + 3 H2.

Při 200 °C je rozklad velmi rychlý, dekompozice je autokatalytická a může být až explozivní.

Působením vzdušného kyslíku se samovolně oxiduje na kovový antimon a vodu

4 SbH3 + 3 O2 → 4 Sb + 6 H2O;

zapálený hoří modrozelenavým plamenem na oxid antimonitý a vodu

2 SbH3 + 3 O2 → Sb2O3 + 3 H2O.

Organické deriváty

Stiban je základem organoantimonitých sloučenin. Nejjednoduššími jsou methylstiban CH3SbH2, dimethylstiban (CH3)2SbH a trimethylstiban (CH3)3Sb. Nemají však větší význam.

Využití

Stiban se používá v elektrotechnickém průmyslu při výrobě mikroelektronických součástek pro nanášení stopových množství antimonu pomocí chemické depozice z plynné fáze.

Bezpečnost

Stiban je hořlavý plyn, který může explodovat ve směsi se vzduchem. Je vysoce toxický.

Literatura

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.