Bitva u Solferina

Bojiště u Solferina po bitvě

Mapa bitvy

Pomník píseckým vojákům padlým v bitvách u Melegnana a Solferina v Písku.

Bitva u Solferina (24. června 1859) byla největší a rozhodující bitva druhé italské války za nezávislost, ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení Itálie a Viktoru Emanuelovi II. otevřelo cestu k titulu italského krále.

Ve střetnutí mezi rakouskými a francouzsko-sardinskými vojsky hrála úlohu neschopnost velitele rakouských sil Ference Gyulaya, který se nemohl rozhodnout k akcím proti slabým vojskům sardinského krále Viktora Emanuela II. Rakouská vojska nechala bez povšimnutí vylodit francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. Od počátku června začaly jednotlivé boje a šarvátky, z nichž jeden z nejvýznamnějších se konal 8. června, kdy byl do boje nasazen 11. pěší pluk doplňovaný v jižních Čechách. V této bitvě u Melegnany se hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků náporu 30 tisíc Francouzů.

Bitva u Solferina se odehrávala 24. června ve velkém prostoru a jednalo se prakticky o tři bitvy – u Solferina, u Guidizzola a u San Martina. Na straně rakouského císařství se jí účastnilo 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. U San Martina si dokázali vytvořit Francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. U Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném terénu, kde se nedokázaly uplatnit rakouské pušky byl střed Rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. V šest hodin večer se sardinská vojska vrhla do nového útoku proti rakouskému pravému křídlu, ovšem marně a to přesto, že proti Benedekovu sboru s 25 000 vojáky útočilo 44 000 Piemonťanů. Kolem desáté hodiny večerní byl dán pokyn k ústupu rakouských jednotek z bojiště. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele. Francouzům bitvu vyhrály rojnice, bodáky a děla.

Použité zbraně

Na Rakouské straně byla jako hlavní zbraň pěchoty používána puška Lorenz vzor 1854 s drážkovanou hlavní. Ta měla větší dostřel, přesnost a rychlost palby než pušky s hladkou hlavní, které používali protivníci a to jak Francouzská puška Minié Mle 1853 tak i Piemontská puška vzor 1844. Lorenz ráže 13,9 mm měl účinný dostřel až 900 metrů. Na 200 metrů střela trefovala terč s průměrem 50 cm v 90% případů. Francouzská Milné měla účinný dostřel cca 600 metrů. Na 200 metrů třetina výstřelů zasáhla terč o průměru metr. Francouzská puška ale byla vybavena lepším bodákem (sabre-bainette) a Francouzi měli lepší pěchotní taktiku, která využívala rojnice, zatímco v rakouské armádě se používání rojnic vůbec necvičilo. Přesto se Francouzi do střeleckých soubojů pouštěli jen velmi neradi a snažili se boje řešit především útoky na bodák.

Francouzská děla byla mnohem kvalitnější než rakouská. Na vzdálenost maximálního rakouského dostřelu se Francouzská děla dokázala trefovat. Rakouské šestiliberní dělo mělo hladkou hlaveň s ráží 9 cm a účinný dostřel kolem 900 metrů. Franckouzské La Hitte 1859 byla bronzová děla s rýhovanou hlavní ráže 8,65 cm s dostřelem 3000 metrů a 4 kilogramovým projektilem.

V jízdě byla kvalita zhruba vyrovnaná. Rakousko používalo husary, hulány a dragouny. Francie používala kyrysníky, dragouny, husary, kopiníky a jízdní myslivce.

Čeští vojáci

Čeští vojáci se na Rakouské straně uplatnili na mnoha místech. V bojích byl čáslavský pěší pluk č.21, kolínský prapor polních myslivců č 14, šumperský prapor polních myslivců č 16 a značná část dělostřelců byla české národnosti.

Reformy Rakouského císařství

Porážka vedla v Rakousku k odvolání ministerského předsedy Alexandra Bacha a ukončení tzv. Bachovského absolutismu. Zároveň otevřela cestu k vnitřní reformě v podobě Říjnového diplomu a na něj navazující přetvoření Rakouského císařství na konstituční monarchii tzv. Schmerlingovou ústavou.

Vznik Červeného kříže

Po ukončení boje začal zraněné vojáky ošetřovat Švýcar Jean Henri Dunant, který na základě osobních zkušeností napsal v roce 1862 knihu Vzpomínky na Solferino. Navrhl založit mezinárodní organizaci na pomoc raněným vojákům a uzavřít mezinárodní dohodu o jejich ochraně. Ve dnech 26. až 29. října 1863 se v Ženevě konala konference, které se účastnili zástupci šestnácti evropských zemí. Na konferenci byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže, což je považován za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže.

Zajímavost

Šlo o jediný válečný střet, kterého se přímo na bojišti osobně zúčastnil i rakouský císař František Josef I., tato neblahá zkušenost však později vedla k tomu, že to již nikdy v žádné další válce resp. bitvě nezopakoval.

Literatura

• TARABA, Luboš. Krve po kolena: Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie. Praha: Epocha, 2011. ISBN 978-80-7425-062-0. S. 315. 
• ČORNEJ, Petr; BĚLINA, Pavel. Slavné bitvy naší historie. Praha: Marsyas, 1993. ISBN 8090160611. S. 272. 
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 

Související články

• Napoleon III.
• Itálie

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Solferina na Wikimedia Commons

• • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Battle of Solferino
    • Wikidata: Battle of Solferino and San Martino