Sjednocení Německa: Porovnání verzí
m r2.7.1) (Robot: Přidávám da:Tysklands samling 1871 |
m Robot: uk:Об'єднання Німеччини je dobrý článek |
||
| Řádek 61: | Řádek 61: | ||
{{Link FA|en}} |
{{Link FA|en}} |
||
{{Link FA|ro}} |
{{Link FA|ro}} |
||
{{Link GA|uk}} |
|||
[[af:Unifikasie van Duitsland]] |
[[af:Unifikasie van Duitsland]] |
||
Verze z 8. 5. 2012, 03:12
Sjednocení Německa, kterým došlo k politickému a administrativnímu sjednocení německých států do národního státu, bylo oficiálně oznámeno 18. ledna 1871 v zrcadlové síni paláce Versailles ve Francii, kde německá knížata slavnostně prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem po kapitulaci Francie v prusko-francouzské válce. Sjednocení Německa, kterým většina německy mluvícího obyvatelstva vstoupila do spolkové Německé říše, proběhla v období jednoho století.
Svatá říše římská zanikla po Prešpurském míru a abdikaci císaře Františka II. roku 1806 během napoleonských válek a byla nahrazena Rýnským spolkem pod protektorátem Napoleona I. Po porážce Napoleona I. roku 1814 a 1815 byl na Vídeňském kongresu založen velmi volný Německý spolek, jehož sněmy se konaly ve Frankfurtu nad Mohanem pod předsednictvím rakouského císaře.
Model „sfér vlivu“ a rovnováhy sil, vytvořený na Vídeňském kongresu v letech 1814 a 1815 po napoleonských válkách, učinil Rakouské císařství dominantní mocností ve střední Evropě. Vídeň však nebrala v úvahu narůstající sílu Pruska a neuvědomila si, že Prusko může konkurovat Rakousku jako vůdčí mocnost mezi německými státy. Tento německý dualismus nabízel dvojí řešení národního sjednocení Německa (a jednu variantu vylučující jak Rakousko tak Prusko):
- Maloněmecká koncepce (Kleindeutsche Lösung) „malé Německo“, které nezahrnovalo rakouské země,
- Velkoněmecká koncepce (Großdeutsche Lösung) čili „velké Německo“ se zahrnutím rakouských (a tím pádemi českých) zemí.
- koncepce třetího Německa tj. Německa bez Pruska i Rakouska, tato myšlenka se však téměř neujala.[1][2]
Začátek 19. století
Na začátku 19. století byly německé země v rámci Svaté říše římské rozděleny do více než 300 politických entit, od říšských měst a drobných panství až po velká království jako Bavorsko. Organizovány do „říšských krajů“ (Reichskreise), skupiny států koordinovaly regionální a organizační zájmy, včetně ekonomické spolupráce a vojenské ochrany.[3] Od 15. století kurfiřti volili - s několika výjimkami – za císaře Svaté říše římské hlavy dynastie Habsburků.
Válka druhé koalice mezi lety 1799 až 1802 skončila porážkou spojeneckých vojsk Napolenem Bonaparte a smlouvami z Luneville roku 1801 a smlouvou z Amiens roku 1802. V roce 1806 po porážce Pruska a Ruska v bitvě u Jeny a u Auerstedtu Napoleon diktoval mír, kterým byla Svatá říše římská zrušena. [p 1][4]
Nacionalismus
Od napoleonských válek rostl také v německých zemích nacionalismus, zprvu jako hnutí odporu proti francouzské nadvládě, později jako hnutí za moderní a jednotný německý stát. Roku 1817 se konala studentská manifestace na hradě Wartburgu. Rakouský kancléř kníže Metternich sice nacionalistické studentské a jiné spolky Karlovarskými dekrety (1819) zakázal a utužil cenzuru, zejména na univerzitách, tato „předbřeznová doba“ (Vormärz) však neměla dlouhé trvání. Nacionálně-liberální revoluce roku 1830 stoupence sjednocení a modernizace povzbudila, roku 1832 se konala velká národní manifestace v bavorském Hambachu a revoluce 1848 způsobila Metternichův pád.
Hlavním politickým cílem revoluce, silné zejména v Porýní, byla společná německá ústava. Roku 1848 byl svolán do Frankfurtu „výbor padesáti“, který měl připravit ústavu a volby. Pozván byl také František Palacký, který však pozvání známým Listem do Frankfurtu odmítl. Výbor se rozhodl vypsat v německy mluvících zemích všeobecné volby, i když jejich podobu nechal na jednotlivých panovnících. V česky mluvících krajích Čech a Moravy se nekonaly. Zvolený parlament se sešel roku 1849 opět ve Frankfurtu a nabídl dědičný císařský titul pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. Ten však nabídku z obav před knížaty (kteří většinou liberální ústavu odmítly) a Rakouskem odmítl. Nemohl také přijmout myšlenku, že by se stal císařem z vůle parlamentu a tím lidu, když po celou dobu vládl jako panovník z Boží milosti.
Sněm se pak rozhodl pro „maloněmeckou koncepci“ s vyloučením Rakouska, když se však dále nedokázal dohodnout, vypukla opět revoluce a sněm byl nakonec rozehnán. Ani v následujících diplomatických jednáních se Prusku nepodařilo problém sjednocení vyřešit a pod tlakem Rakouska a Ruska se dokonce se roku 1850 v Olomouci muselo myšlenky sjednocení vzdát.
Prudký hospodářský a průmyslový rozvoj německých zemí v 19. století ovšem vznik takového moderního státu nutně potřeboval i podporoval. Roku 1818 vznikla Pruská celní unie (Zollverein), která spojila všechny Hohenzollernské země a postupně i řadu dalších. Délka silnic se zpevněným povrchem činila roku 1816 3 800 km a roku 1852 16 600 km, zčásti v nové vícevrstvé technologii (macadam). V Německu vnikla síť kanálů a roku 1846 po nich a po řekách plulo 180 parníků. Roku 1835 byla v Bavorsku otevřena první železnice (Norimberk – Fürth) o délce 6 km, roku 1840 měly německé železnice 462 km a roku 1860 11 157 km. Kolem roku 1870 už byla většina německých měst napojena na železnici.
Sjednocení
Vojenské úspěchy v Německo-dánské válce (1864), v Prusko-rakouské válce (1866) a zejména porážka Francie v Prusko-francouzské válce 1870 připravily podmínky pro sjednocení. Vyvolaly nadšení a národní hrdost, kterou mohli politici využít k politickému sjednocení Německa. Této úlohy se ujal pruský kancléř Otto von Bismarck. Německá říše jako jednotné císařství s Vilémem I. v čele nevznikla rozhodnutím voleného parlamentu, nýbrž slavnostním provoláním německých knížat, což jí dalo její konzervativní ráz. Že se tak stalo po porážce Francie a v někdejším sídle francouzských králů ve Versailles, napomohlo k budoucímu německo-francouzskému napětí a rivalitě. Nicméně „maloněmecké“ sjednocení Německa bez Rakouska v roce 1871 alespoň dočasně vyřešilo otázku dualismu a vytvořilo ve Střední Evropě neobyčejně mocný stát. Důsledky tohoto kroku pak silně poznamenaly evropské dějiny až do poloviny 20. století.
Poznámky
- ↑ Ve své abdikaci uvolnil císař František II. bývalé říšské stavy ze všech jejich závazků a povinností vůči své o osobě a sám nadále užíval titul rakouského císaře, vytvořený roku 1804, jako František I.
Literatura
- Ottův slovník naučný, Německo – dějiny. Sv. 18, str. 166-169.
Reference
- V tomto článku byl použit překlad textu z článku Unification of Germany na anglické Wikipedii.
- ↑ Dějepis na dlani - Helena Kohoutková, Martina Komsová, Nakladatelství Rubico, ISBN 80-07-01211-7
- ↑ Dějepis pro střední odborné školy - P. Čornej, I. Čornejová, F. Parkan, M. Kudrys, Nakladatelství SPN, 2002, ISBN 80-7235-194-X
- ↑ Například, James Allen Vann, The Swabian Kreis: Institutional Growth in the Holy Roman Empire 1648–1715. Vol. LII, Studies Presented to International Commission for the History of Representative and Parliamentary Institutions. Bruxelles, 1975. Mack Walker. German home towns: community, state, and general estate, 1648–1871. Ithaca, 1998.
- ↑ Robert A. Kann, History of the Habsburg Empire: 1526–1918,Los Angeles, 1974, p. 221. Golo Mann, Deutsche Geschichte des 19. und 20. Jahrhunderts, Frankfurt am Main, 2002, p. 70.
